Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Scenárista Aaron Sorkin má pověst autora úderných verbálních přestřelek zapuštěných do komplikovaných montážních sekvencí. Jeho celovečerní režijní debut Velká hra nicméně paradoxně narazil na upovídanost, v níž se zračila až přílišná povrchnost celého vyprávění. Letošní Chicagský tribunál je však přesvědčivou omluvenkou. Fikční verze procesu s osmi – posléze sedmi – obviněnými z podněcování nepokojů v létě 1968 sice v některých momentech přetéká patosem, ale jde o dokonale fungující narativní systém se silnými politickými paralelami k dnešku.

K Sorkinovu snímku lze přistupovat z několika úhlů, přičemž jako nejzajímavější se zdají dva – vyprávění složitého příběhu a jeho vztah k současnosti. Už vstupní montáž je vrcholně zábavná, ale také promyšlená. Uvádí důležité postavy soudního procesu a střihem – protože se nacházejí na různých místech – vytváří iluzi souvislé rozpravy, do níž všichni přispívají. Sekvence není pouze vtipným experimentem s paralelní montáží. Vymezuje také hřiště, na němž se bude vyprávění odehrávat. Ozřejmí ideologické postoje klíčových postav a zároveň načrtne historické souvislosti stále více frustrujícího konce šedesátých let v čele s válkou ve Vietnamu a vraždou Martina Luthera Kinga. Všechno v několika málo minutách. Ba co víc, implikace oné montáže jdou ještě dál.

Sorkin zde buduje obraz diverzifikované a rozlomené opozice vůči dominantnímu řádu. Intelektuál Tom Hayden (Eddie Redmayne) představuje umírněného mladíka hledajícího cestu k restrukturalizaci politického uspořádání skrze zavedené cesty – volby, jasně formulovaný občanský aktivismus a respektování establishmentu. V opozici k němu stojí kontrakulturní aktivista Abbie Hoffman, pro něhož je jedinou volbou oproštění se od ustavených norem. Třetím typem může být třeba David Dellinger, klidný otec od rodiny s jasným názorem. Sorkin buduje obraz osmi jasně vymezených osobností, pěti ideologických pohledů a jedné společné záštity – boje proti imperialismu a institucionálnímu rasismu zpřítomněných v administrativě prezidenta Lyndona B. Johnsona. Hodnotový rozptyl Sorkinova fikčního světa je obdivuhodný.

I na protistraně vykresluje jednoznačné figury: hlavního prokurátora Schultze, třicátníka dělajícího jen svou práci, který skrze odměřená gesta rozpoznává limity systému, nebo soudce Hoffmana, který je možná nejslabší postavou příběhu, protože musí zosobnit všechny negativní aspekty tehdejší americké administrativy. Nejvýrazněji vyznívá jako plochá karikatura, ale karikatura i tak důležitá pro celé vyprávění.

Namístě jsou tedy dvě výtky. Zaprvé, není Chicagský tribunál pouze politickým prohlášením? A zadruhé, nejde o prohlášení až příliš jednoduché a povrchní? V obou případech lze odpovědět ano i ne. Soudní drama nepochybně nese jasný liberální názor, což se nikterak nevylučuje s vynikajícím filmem. V návaznosti na druhou výtku nejde o nuancovanou ideologickou sondu do současných Spojených států, ale – jak je u Sorkina zvykem – o rázný verbální atak. Představme si Tribunál ne jako strhujícího intelektuála – jako třeba tematicky blízký snímek Medium Cool –, ale charismatického popularizátora. Vyprávění neustále rytmizuje prostřihy a montážemi spojujícími různá místa a časy, dynamizuje dialogovými háčky, zapojuje množství odlehčujících vtipů, ale také ví, kdy přitvrdit. Zároveň zjednodušuje, ale vždy za cenu větší působivosti. Slizký soudce je možná reduktivní figurkou, ale také chytrým nástrojem k vytvoření averze k institucionálnímu rasismu. Odměřený Tom Hayden sice působí jako stereotypní univerzitní liberál, ale v několika momentech se podvědomým „reflexem“ zpřítomní jeho rozpor mezi snahou restrukturalizovat a respektovat stávající systém.

Chicagský tribunál tak nabízí intenzivní divácký zážitek, který silně ozvláštňuje zkušenost se soudními dramaty. Je to chytře vystavěný, svižný a inteligentní příběh o boji se systémy, které jsou a priori nastaveny proti opozici. Tím pádem i příběh zjednodušující. Své patetické ústupky však vždy ospravedlní. Zároveň jde o vyprávění aktuální ve vztahu k hnutí Black Lives Matter. A to i přesto, že jeho scénář vznikal před více než deseti lety. Ostatně, kdyby do kin přišla původní verze v roce 2007 v režii Stevena Spielberga, mohla být paralelní k událostem v MacArthurově parku v Los Angeles. O dva roky později pak k případu Oscara Granta III. a následných nepokojů v Oaklandu, o tři roky dále v Anaheimu nebo ve Fergusonu či Charlotte. Vlastně je poměrně příznačné, že Chicagský tribunál by byl aktuální, ať už by vstoupil do kin prakticky kdykoli v posledních padesáti letech.