Promarněný návrat Carlose Saury
Pokaždé když u nás vyjde původní publikace o kinematografii, jde jednoznačně o událost, což je ale bohužel dáno do jisté míry i tím, že jich mnoho nevychází. Stejně tak tomu je i v případě knihy Hany Slavíkové Cine teatro Saura. Předešlu, že za literaturu o filmu nepovažuji nejrůznější kompilace vzpomínek na prvorepublikové hvězdy nebo kompendia neurčitých informací, kde se čtenář nedočká ani originálního přístupu, ani věrohodně uvedených zdrojů. Což je důležité si uvědomit, než začneme posuzovat knihu o režiséru Carlosi Saurovi.
Autorka je pedagožka Janáčkovy akademie múzických umění v Brně a napsala již knihu o Františku Čápovi (Franz Cap. Průvodce životem a dílem filmového režiséra Františka Čápa, JAMU, 2016) a v publikaci Český a slovenský televizní film šedesátých let. Průniky s novou vlnou? (JAMU, 2017) se zabývala teoretickou otázkou uchopení reality. Psát o Carlosi Saurovi v českém kontextu znamená zaprvé vymezit se vůči jediné naší seriózní publikaci z pera Evy Hrozkové (Carlos Saura, Čs. filmový ústav, 1985), která sice není z hlediska historiografického nijak objevná, ale interpretačně vlastně nestárne a zůstává podnětná. Zadruhé to představuje výzvu,...