Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Spécial Cannes 2020

Spécial Cannes 2020

report / festival / Beata Mrazíková / 28. 12. 2020

Letošní pandemický rok nečekaně přinutil organizátory redefinovat filmové festivaly a důležitost společného diváckého prožitku, přesto se ale organizátoři dvou největších evropských přehlídek – Benátek a Cannes – rozhodli tvářit, jako by se nic nestalo. Takový pocit minimálně provázel zkrácenou a okleštěnou třídenní verzi, jež nahradila původně několikrát odsouvaný termín plnohodnotné verze festivalu v Cannes, který se konal od 27. do 29. října hlavně jako gesto díků francouzskému publiku a který uvedl čtyři snímky: Triumf Emmanuela Courcola, Dva Alfrédy Bruna Podalydèse, Začátek gruzínské režisérky Dey Kulumbegashvili a Pravé matky canneské stálice Naomi Kawase. Turbulentní události ve filmovém průmyslu uplynulých měsíců se festival přitom rozhodl organizačně nereflektovat. Zvolil tradiční variantu v podobě kinoprojekcí, ale zároveň jako by se události snažil zohlednit právě ve výběru snímků, které se daly číst jako metaforický komentář k současné situaci i k vlastnímu postoji organizátorů.

Zatímco umělecký ředitel Cannes Thierry Frémaux každoročně čelí kritice za nedostatečné zastoupení filmů režisérek v programu, speciální podzimní edice byla genderově vyvážená půl napůl. Snaha o prosazení progresivních genderových hodnot byla cítit i v soutěžních sekcích krátkých snímků, a to především při oceňování ve studentské Cinéfondation, kde vítězily někdy i méně výrazné či formálně nedotažené snímky, které však disponovaly silnými hrdinkami. Otázkou pak je, nakolik se bude tohoto trendu festival držet dál, či zda se nejednalo o drobné utišení kritických hlasů a při příštím ročníku se vše nevrátí do zajetých kolejí. Náznaky „festivalové rovnosti“ se projevily i v paritním zastoupení filmů francouzských/evropských a zahraničních či nováčků a zavedených tvůrců.

Výše zmíněná naděje se propisovala do vybraných snímků různě. Lehčeji v komediálně laděných francouzských filmech Triumf a Dva Alfrédi. Podstatně palčivěji v debutu gruzínské režisérky Dey Kulumbegashvili. Ve statické úvodní scéně Začátku sleduje hlavní hrdinka Yana s hrůzou žhářský útok v jehovistické komunitě, který od základů otřese její vírou v okolní svět a v pevně nastavená pravidla, v nichž každý den žije. Snímek je tak trefným komentářem současné reality a jeho slavnostní uvedení v poloprázdném Grand théâtre Lumière působilo až lehce ironicky. Manželka náboženského vůdce po několikanásobné traumatizující zkušenosti začíná pochybovat o svém dosavadním životě a diskutabilních morálních pravdách svého druha. Především je ale díky neznámému zlu zvenčí schopna své bytí přehodnotit. Kamera zprvu neustále přeostřuje a málokdy nachází objekt, na němž by spočinula a zaostřila na delší dobu, stejně jako Yana mžourá a neustále se rozkoukává v nové realitě. Postupně je však schopna vidět nerozmazaně větší a větší celky spolu s tím, jak postupuje její sebeuvědomění. Zařazení držitele Zlaté mušle z festivalu v San Sebastiánu do programu však působí hořkosladce: po skončení filmu a jeho vlažném přijetí zůstávalo ve vzduchu viset přání, aby byl festival schopen stejné sebereflexe jako hrdinka.

Jako jakási ideová i náladová protiváha gruzínského snímku tematizujícího výrazné změny působily Pravé matky, organizátory Cannes oblíbené japonské režisérky Naomi Kawase. Dojemný film sleduje trojici mateřských figur, každou hrající po svém způsobu významnou roli v životě adoptovaného chlapce. Autorka nechává diváka pochopit pozadí postav a původ jejich jednání, místo aby prošly zásadním vývojem. Jejich postoje a názory zůstávají stejné, jen je divák lépe pochopí. Při závěrečném pomyslném střetu o výsadní postavení chlapcovy matky tak jsou všechny ženy na stejné úrovni a snímek nedává ani jedné z nich přednost. Každá z postav byla při svém jednání v právu a jejich činy jsou legitimní. Jako by chtěli organizátoři tímto filmem po gruzínském ironickém komentáři zpětně obhájit svou pozici a fakt, že se neplánují adaptovat na změny, na něž muselo mnoho jiných akcí přistoupit. V rozhovoru pro server Variety Thierry Frémaux uvedl, že v případě přetrvávajících omezení kvůli koronaviru bude příští festival odsunut na pozdější datum, avšak stále v nezměněné variantě.

Vzhledem k situaci, za níž se festival odehrával – den po skončení festivalu se znovu zavřela francouzská kina –, však svou pozici neobhájil, ba naopak odhalil se v celé své nahotě. Thierry Frémaux, který při každém úvodu zdůrazňoval důležitost konání akce právě ve festivalovém paláci, jenž má být symbolem znovunastartování festivalové sezony a znamením jejího znovuvzkříšení, působil jako kapitán, který je nucen opustit svou loď jako poslední až těsně před jejím potopením. Canneský festival se tak přes veškerou snahu organizátorů ukázal přesně v opačném světle, než svým dramaturgickým výběrem zamýšlel.

Přečteno 1320x

Článek vyšel v časopise Cinepur #132, prosinec 2020.

Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Aktuální hodnocení článku
1.1 /17

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.


komentáře

    přepište kód:

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #137

#137

říjen 2021



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY report

Proč se nepochlubit / FAMUFEST

Smolný pich, duch doby a festivalové diváctví / Pandemické Berlinale

Spécial Cannes 2020

Oko, které se dívá / 77. MFF v Benátkách

Evropský divák v úzkých / IDFA

MFF Benátky: Extáze pro český film

Filmy bez kofeinu / Hlavní soutěž 54. MFF Karlovy Vary

Ve jménu anidoku / Anifilm


DALŠÍ Z RUBRIKY festival

Rusko-mexické přísliby / Letní filmová škola 2021

Festival v podmiňovacím čase / 55. MFF Karlovy Vary

Filmy, které nikdo neuvidí / 74. ročník MFF Locarno

KVIFF: Zpráva o novém filmu Václava Kadrnky

KVIFF: Láska pod kapotou tankuje super a jede na plný plyn

KVIFF: Princ je šlechtěné postkoloniální drama s rodokmenem

KVIFF: Memoria rozvibrovává ticho do hmatatelných frekvencí

Na co jít ve Varech? Tady je 8 cinefilních tipů


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Ondřej Šálek / Pochopení za každou cenu


RUBRIKY

anketa (28) / český film (111) / český talent (34) / cinepur choice (33) / editorial (111) / fenomén (81) / festival (104) / flashback (11) / fragment (18) / glosa (214) / kamera-pero (8) / kauza (33) / kniha (128) / kritika (1030) / mimo kino (186) / novinka (804) / pojem (36) / portrét (46) / profil (94) / reflexe (25) / report (126) / rozhovor (174) / scénář (4) / soundtrack (81) / téma (987) / televize (123) / událost týdne (279) / videohra (76) / web (43) / zoom (169)

Cinepur #132 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #132, prosinec 2020

Z obsahu tištěného čísla:

„Tak co kurva režíruješ?“ aneb Cesta k autorskému uchopení reality (Jindřich Andrš, kamera-pero)

Ne každý buzerant se na konci odpraví / Kluci z party (Jan Bodnár, kritika)

Osamělost amerických cest / Portrét Kelly Reichardt a jejího tvůrčího přístupu (Michal Hogenauer, portrét)

Uživatelsky nenáročné drama / V úskalí (Martin Šrajer, kritika)

Soundtrack Final Fantasy VII a celosvětová harmonie (Jiří Špičák, soundtrack)

Jako dítě pod stolem / Rozhovor s Michaelou Pavlátovou (Martin Svoboda, rozhovor)

+ více...