Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Letošní pandemický rok nečekaně přinutil organizátory redefinovat filmové festivaly a důležitost společného diváckého prožitku, přesto se ale organizátoři dvou největších evropských přehlídek – Benátek a Cannes – rozhodli tvářit, jako by se nic nestalo. Takový pocit minimálně provázel zkrácenou a okleštěnou třídenní verzi, jež nahradila původně několikrát odsouvaný termín plnohodnotné verze festivalu v Cannes, který se konal od 27. do 29. října hlavně jako gesto díků francouzskému publiku a který uvedl čtyři snímky: Triumf Emmanuela Courcola, Dva Alfrédy Bruna Podalydèse, Začátek gruzínské režisérky Dey Kulumbegashvili a Pravé matky canneské stálice Naomi Kawase. Turbulentní události ve filmovém průmyslu uplynulých měsíců se festival přitom rozhodl organizačně nereflektovat. Zvolil tradiční variantu v podobě kinoprojekcí, ale zároveň jako by se události snažil zohlednit právě ve výběru snímků, které se daly číst jako metaforický komentář k současné situaci i k vlastnímu postoji organizátorů.

Zatímco umělecký ředitel Cannes Thierry Frémaux každoročně čelí kritice za nedostatečné zastoupení filmů režisérek v programu, speciální podzimní edice byla genderově vyvážená půl napůl. Snaha o prosazení progresivních genderových hodnot byla cítit i v soutěžních sekcích krátkých snímků, a to především při oceňování ve studentské Cinéfondation, kde vítězily někdy i méně výrazné či formálně nedotažené snímky, které však disponovaly silnými hrdinkami. Otázkou pak je, nakolik se bude tohoto trendu festival držet dál, či zda se nejednalo o drobné utišení kritických hlasů a při příštím ročníku se vše nevrátí do zajetých kolejí. Náznaky „festivalové rovnosti“ se projevily i v paritním zastoupení filmů francouzských/evropských a zahraničních či nováčků a zavedených tvůrců.

Výše zmíněná naděje se propisovala do vybraných snímků různě. Lehčeji v komediálně laděných francouzských filmech Triumf a Dva Alfrédi. Podstatně palčivěji v debutu gruzínské režisérky Dey Kulumbegashvili. Ve statické úvodní scéně Začátku sleduje hlavní hrdinka Yana s hrůzou žhářský útok v jehovistické komunitě, který od základů otřese její vírou v okolní svět a v pevně nastavená pravidla, v nichž každý den žije. Snímek je tak trefným komentářem současné reality a jeho slavnostní uvedení v poloprázdném Grand théâtre Lumière působilo až lehce ironicky. Manželka náboženského vůdce po několikanásobné traumatizující zkušenosti začíná pochybovat o svém dosavadním životě a diskutabilních morálních pravdách svého druha. Především je ale díky neznámému zlu zvenčí schopna své bytí přehodnotit. Kamera zprvu neustále přeostřuje a málokdy nachází objekt, na němž by spočinula a zaostřila na delší dobu, stejně jako Yana mžourá a neustále se rozkoukává v nové realitě. Postupně je však schopna vidět nerozmazaně větší a větší celky spolu s tím, jak postupuje její sebeuvědomění. Zařazení držitele Zlaté mušle z festivalu v San Sebastiánu do programu však působí hořkosladce: po skončení filmu a jeho vlažném přijetí zůstávalo ve vzduchu viset přání, aby byl festival schopen stejné sebereflexe jako hrdinka.

Jako jakási ideová i náladová protiváha gruzínského snímku tematizujícího výrazné změny působily Pravé matky, organizátory Cannes oblíbené japonské režisérky Naomi Kawase. Dojemný film sleduje trojici mateřských figur, každou hrající po svém způsobu významnou roli v životě adoptovaného chlapce. Autorka nechává diváka pochopit pozadí postav a původ jejich jednání, místo aby prošly zásadním vývojem. Jejich postoje a názory zůstávají stejné, jen je divák lépe pochopí. Při závěrečném pomyslném střetu o výsadní postavení chlapcovy matky tak jsou všechny ženy na stejné úrovni a snímek nedává ani jedné z nich přednost. Každá z postav byla při svém jednání v právu a jejich činy jsou legitimní. Jako by chtěli organizátoři tímto filmem po gruzínském ironickém komentáři zpětně obhájit svou pozici a fakt, že se neplánují adaptovat na změny, na něž muselo mnoho jiných akcí přistoupit. V rozhovoru pro server Variety Thierry Frémaux uvedl, že v případě přetrvávajících omezení kvůli koronaviru bude příští festival odsunut na pozdější datum, avšak stále v nezměněné variantě.

Vzhledem k situaci, za níž se festival odehrával – den po skončení festivalu se znovu zavřela francouzská kina –, však svou pozici neobhájil, ba naopak odhalil se v celé své nahotě. Thierry Frémaux, který při každém úvodu zdůrazňoval důležitost konání akce právě ve festivalovém paláci, jenž má být symbolem znovunastartování festivalové sezony a znamením jejího znovuvzkříšení, působil jako kapitán, který je nucen opustit svou loď jako poslední až těsně před jejím potopením. Canneský festival se tak přes veškerou snahu organizátorů ukázal přesně v opačném světle, než svým dramaturgickým výběrem zamýšlel.