Přisprostlé tancování osmdesátkovým rychlodabingem / Králové videa

Ukazuje se, že dobrý způsob, jak porozumět českým osmdesátým letům, je sledovat osudy luxusních, pololegálních zábavních technologií ze Západu na našem území. Jaroslav Švelch v knize Jak obehrát železnou oponu důkladně popisuje, jak se na naše území dostávaly domácí počítače, jak byli organizováni jejich uživatelé v rámci oficiálních struktur a jakým způsobem jejich majitelé zacházeli s hardwarem i programy, zejména počítačovými hrami. Dokumentární film Viva video, video viva sice zdaleka není tak pečlivý, ale v jeho základu je také snaha popsat tvořivé impulzy spojené s tehdejší videotechnikou i způsoby, jak průkopníci českého videoartu, tzv. videisté, fungovali v rámci tehdejších byrokratických aparátů. Nový dokument Králové videa se dokonce zaměřuje na jednu z nejprominentnějších technologií své doby – na videokazety.

Zároveň není divu, že tvůrci tohoto filmu jsou z větší části fanoušci, nostalgikové a sběratelé. Režíroval ho Lukáš Bulava, který dosud v nadšeneckých podmínkách tvořil horory inspirované italskými žánrovými filmy z osmdesátých let, a jeho dramaturgem je sběratel rychlodabingů Petr Svoboda. Kazety si totiž dodnes uchovávají svůj silně fetišistický ráz. Zatímco ve své vrcholné éře udělaly z filmu masovou komoditu, kterou bylo možné vlastnit, půjčovat a sledovat ji nelineárním způsobem, dnes slouží jako fyzický sběratelský artikl, předmět nostalgie a zdroj bizarních přešlapů minulosti. Králové videa skutečně mají až fetišistické kvality. Přesto jsou na hony vzdálené dokumentům jako Adjust Your Tracking nebo At the Video Store, kde se autoři-sběratelé jen vyznávají ze své lásky ke kazetám či videopůjčovnám. Fetišistická je spíš organizace a zacílení celého filmu.

Králové videa nejsou ani tak historický dokument, ale spíš cosi jako kolekce – nejvýraznějších dabérů i největších „špeků“ mezi samotnými rychlodabingy. To nic nemění na tom, že film je obdivuhodný už v tom, že se věnuje tématu, které u nás není příliš dobře zpracované ani filmovými historiky. Autoři tak zároveň s natáčením prováděli v podstatě i historický výzkum – procházeli stovky dochovaných dobových rychlodabingů namluvených několika desítkami většinou anonymních hlasů a pátrali, částečně dokonce úspěšně, po jejich majitelích. Vedle sebe se tu nakonec potkávají celebrity typu Ondřeje Hejmy, Ondřeje Neffa a Františka Fuky, jež filmaři museli oslovit k natáčení, a úplně neznámí, raritní dabéři, na které tvůrci narazili při svém pátrání. Na výsledném tvaru je znát, že s oběma skupinami autoři nakládají do velké míry jako se svými úlovky, kterými se před diváky filmu chlubí.

Film také obsahuje velké množství ukázek dobových rychlodabingů. Podle sběratelské logiky ale nejde o typické, průměrné dabingy, ale naopak o momenty, které jsou vděčné z dnešního pohledu, obvykle kvůli nechtěnému komickému efektu: bizarní překlady názvů (Dirty Dancing coby Přisprostlé tancování), svérázné přístupy k překladu i hereckému projevu (ostravský dabér s gustem pokřikující hlášku „Tam někdo je! Tam někdo sere!“) nebo třeba film kompletně nadabovaný člověkem, který evidentně téměř nerozuměl jazyku, z něhož překládal.

U nás tento typ dokumentu není příliš obvyklý, ale ve světě se s ním v případě dokumentů o kinematografii setkáme poměrně často – ostatně podobný přístup najdeme třeba u oceňovaných filmů Marka Hartleyho o ozploitation nebo studiu Cannon Films. Hartley také vyzobává divácky atraktivní a výstřední motivy z látky, s níž pracuje. Ví totiž, že jeho publikum bude sestávat právě především z fanoušků a sběratelů, kteří právě takové vychýlené momenty ocení. Zároveň s tím se však Hartleymu i Králům videa daří předložit plastický kontext, v němž tyhle excesy vznikly. Bulavův film podrobně a živě vypráví o tom, jak se kazety se západními filmy dostávaly na naše území, jak se dál šířily, jak technologicky probíhal samotný dabing, jak dostupné byly samotné videopřehrávače i jaké divácké návyky byly se sledováním videokazet v osmdesátých letech v Česku spojené. Především díky promyšlenému střihu je také dynamika filmu podobná spíš západním dokumentům o brakové kinematografii než české dokumentaristické tradici – z té se Králové videa ostatně vymykají už relativně vysokým počtem respondentů, kteří ve filmu mluví. Je to zkrátka další příklad českého dokumentu, jehož tvůrci pocházejí z jiného prostředí, než je katedra dokumentaristiky na FAMU a pracují podle jiných standardů.

Oproti rumunskému dokumentu na podobné téma Chuck Norris vs. komunismus nejsou Králové videa ani zdaleka tak explicitně političtí. Nesnaží se tak usilovně diváky přesvědčit, že západní filmy na kazetách s rychlodabingem znamenaly nějakou podstatnou sílu vzdoru proti establishmentu a že přispěly k pádu režimu. Naproti tomu, podobně jako Jak obehrát železnou oponu a Viva video, video viva, ukazují poslední dekádu komunistické éry jako dobu miniaturních ostrůvků pozitivní deviace, které byly neviditelné často i mezi sebou navzájem (jednotliví dabéři se obvykle vzájemně neznali), operovaly na hranici oficiálních struktur a s kutilskou vynalézavostí lokalizovaly těžko dostupné západní zboží. Když navíc dokument ukazuje, jak filmové pirátství plynule pokračovalo i v devadesátých letech, naznačuje tím i kontinuitu mnoha fenoménů minulého režimu v tom přítomném a společně s tím i obecnější fakt, že sametová revoluce znamenala ve skutečnosti mnohem menší dějinný řez, než se dnes zdá.