Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Historické drama Bohdana Slámy Krajina ve stínu se navrací k masakru čtrnácti obyvatel obce Tušť v oblasti Vitorazsko na hranicích Čech a Rakouska, jehož se koncem května 1945 dopustili místní na svých sousedech při „očišťování republiky od nacistického živlu“. V masovém hrobě skončili ti, které samozvaný „lidový revoluční soud“ pod různými záminkami narychlo označil za kolaboranty. Film se však nesoustředí pouze na tento okamžik bezpráví, k němuž vyzvaly autority v čele s prezidentem Edvardem Benešem a náměstkem premiéra Klementem Gottwaldem. Chce být tušťskou kronikou první půle 20. století, kdy se vesnice vlivem několika politických převratů postupně ocitala na území Rakouska-Uherska, Československa a třetí říše. Každý z těchto států stavěl občany před pohraničně specifický problém deklarace a redefinice vlastní státní i politické příslušnosti.

Před svou nejmonumentálnější, artistně černobílou a fotochemicky estetizovanou novinkou tvořil Sláma malé veristické autorské filmy, k nimž psal vlastní scénáře. Vyprávěl v nich o každodennosti lidí a míst na okraji a zapojoval pro český film neobvyklý duchovní rozměr, jímž nejčastěji akcentoval nechuť k materialismu a ušlechtilost skromnosti. Krajina ve stínu tyto konstanty převrací. Namísto vhledu do plynoucí každodennosti sledujeme sérii kusých, nepropojených kapitol z vesnických dějin, namísto psychologické kresby jednotlivců plochý kolektiv bez individuálních rysů. Spirituální chvění ustoupilo pesimistické zprávě o materialistickém impulzu, který přebije vše vyšší.

Krajina ve stínu nemá propracované postavy, jen bezpočet zaměnitelných postaviček určených k semletí cyklicky se opakujícími dějinami. Skutečnými hlavními hrdiny jsou zde čas a titulní končina, jíž připadá jak úvodní panoramatická jízda, tak závěrečné osamění od lidí, kteří v jejím lůně hledají štěstí a prosperitu. Vyprávění založené na přeskocích o celá léta stírá rozdíl mezi vítězi a poraženými, jak jeden režim střídá druhý, a snaží se spíše o obecnější výpověď o mentalitě lidu jako kolektivu. Té vévodí oportunismus, konformita a předvídatelnost.

Většina vesničanů bez přesvědčení, bez jakékoli duchovní nadstavby jen spekuluje, s jakou identitou snáze přežije, lépe si nakrade nebo bude více dotována. U některých si film všímá i nevole ke spolupráci se zlem, ale i ti nejméně ochotní nakonec sklopí hlavu a jdou s davem, aby je dobové tance nesmetly. V ekonomicky motivovaném příklonu k tomu pánovi, který slibuje nejlepší materiální výhody, lze vidět přesah k současnosti, vyznačující se populistickou kulturou antipolitiky, v níž by autoritativní hlas lidového vůdce rád nahradil demokratickou diskusi. Třeba scény zachycující poprask kolem projekce Čapajeva, kdy je učitel Pachl vysmíván a bit za komunistické přesvědčení, odrážejí český trend brát ideály za zbytečné teoretizování či provokaci.

Dojem neměnnosti a nevykořenitelnosti této charakterové konstelace davu vzbuzují repetice bez variací: týž otec vždy odtáhne téhož syna od obecní půtky s týmž pokynem, aby se do toho nemontoval, stejný manžel opakovaně nakazuje ženě, aby „držela hubu“. Kamera mezi těmi rodinnými rozkoly v různých obrazových plánech laskavě panorámuje, jako by na světě nebylo nic přirozenějšího než hrubé vymáhání konsenzu. Dojde i na ironicky zabarvené opakování mantry „tak jsme to vždycky měli, a tak to taky bude“. Zvláštním typem nadčasové rezonance jsou pak obrazy osamělého vyvrženectví trpěných vesničanů, připomínající obdobné výjevy z klasik šedesátých let Všichni dobří rodáci a Smuteční slavnost. V Krajině ve stínu však pohnuté osudy nevzbuzují hlubší emoce.

Důsledkem ploché dramaturgie kolektivního hrdiny a kronikářského vyprávění je polopatismus a předvídatelnost děje i samotných obrazů. Když u starosty sundávají obraz Háchy, nejsme ušetřeni pohledu na pána, který do nejbližšího převratu zaujme místo na háčku. Výmalba zdí hákovými kříži si říká o pozdější přemalbu, přesně podle pravidla o zbrani, která musí vystřelit, když se jednou ukáže.

Historici si na Krajině ve stínu cení, že evokace atmosféry odsunů z jihočeského pohraničí a opětovného přijímání některých vysídlenců nejde proti dějinným faktům. Zuřivě mstivý chaos účtování vítězů s poraženými pojali tvůrci jako groteskní choreografii věčného cloumání souseda sousedem, migrování a přenášení nejrůznějších věcí jako na staveništi, kde otrávený mistr co chvíli nevrle smýká rezignovaným přidavačem od jedné práce k druhé. Podobná energie lhostejně zmatečného kroužení kolem banálních pravd je bohužel typická pro celý film.