Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Palestinské národní sebeurčení je jistě jedno z nejvypjatějších a nejvíce kontroverzních témat západního kánonu. Elia Suleiman si postavil kariéru na tom, že ho dovede zpodobnit s nadhledem, který mísí chladný odstup s absurditou a ve svých nejvypjatějších momentech by zapadl klidně do Kusturicova pojetí balkánské války.

Aktuální Suleimanův počin To musí být nebe však volí mnohem střídmější cestu než jeho předchozí tvorba. Nesledujeme velké metafory, žonglování s granáty ani střelbu z kulometů, ale velmi jednoduchou cestu postavy jménem Elia Suleiman, filmového režiséra pozorujícího život okolo sebe. V domácí Palestině, Paříži nebo i New Yorku je svědkem mnoha anekdotických příhod, z nichž o jeho vlasti a národní povaze možná něco vyplývá, možná taky ne. Chronologie ani kontext scén mnohdy nejsou zcela jasné, příhody na sebe stěží navazují. V Paříži neúspěšně shání prostředky na natočení filmu, v New Yorku vede masterclass – kolik času mezi tím uplynulo? Jde o stejný projekt? Byly to cíle jeho cest, nebo jimi bylo něco jiného? Těžko říct.

Suleimanův přístup se tentokrát v něčem podobá komediím Jacquese Tatiho. Nemluvný hrdina proplouvá světem, do kterého jako by nepatřil, a s určitým dobrosrdečným nadhledem sleduje hemžení karikatur okolo sebe. Jenže zatímco Tati reflektoval relativně neškodné pravdy každodenního maloměšťáckého života, Suleiman stráví značnou část stopáže povytahováním obočí nad konfliktem, který stojí jeho národ lidské životy. Ve svých předchozích filmech na to sám poukazoval leckdy bez jakýchkoli servítků, zde však jeho dobrovolně němá postava působí svou urputnou vykořeněností a neochotou stát se součástí světa místy až bezohledně.

Povýšeně soudí okolí, pohrdlivě kroutí hlavou nad každým, kdo se vedle něj projeví ať už příliš individuálně, nebo příliš stádně. Arogantně přehlíží každého, kdo ho osloví, a to vše rámuje jakýmsi nonšalantním nadhledem. Vždy, když se hrdina dostane do situace, kdy už se zdá, že musí nějak zareagovat, režisér prostě milosrdně utne scénu, aby další následovala s nejasným odstupem a v nejasném kontextu. Po chvíli to vše působí značně nesympaticky. Suleiman coby postava ve filmu má zjevně prostředky, aby celé dny chodil po městě a okukoval zadky ženským, cestoval po světě podle nálady a jedinou jeho činností bylo ohrnovat nos nad každou karikaturou, se kterou se setká – karikaturou, kterou Suleiman/scenárista vymyslel proto, aby jí mohl Suleiman/postava pohrdat. To vše je pak rámováno vágním melancholickým steskem po svobodné Palestině, ačkoli není jasné, jak by si ji postava, tak se vyčleňující z představeného systému, mohla vůbec představovat.

To musí být nebe je skutečně velmi zvláštní film, který něco chce, a emoce onoho chtění je zjevná, ale jakákoli konkrétnost onoho chtění se vehementně odmítá zhmotnit. Protagonista vidí vše, co je špatně, ale protože nic z toho ho neohrožuje a neubližuje mu, prostě to nechá projít kolem. Jako když ho v jedné z úvodních scén bez zájmu mine ozbrojený dav výrostků. Prostě se ušklíbne a jde dál. Možná právě tato bezradnost bude pro některé diváky podnětná, možná právě ona reprezentuje situaci, v níž se Palestina nachází. Více než polovina filmu se však odehrává v západních velkoměstech, kde se dají nad důvodem neustálého povrchního karikování jen krčit ramena. Chtěl tím Suleiman říct, že Palestina mu je přese všechno nejbližší, protože všechna ostatní místa vidí jako o řád trapnější a směšnější? Těžko říct, co jiného má z tak mělkých pozorování, jako že „v Americe nosí každý zbraně“ a „v Paříži všichni dlouho spí“, vyplývat. Při povrchnosti Suleimanova pozorování nejde o reflexi těchto národů užitečnou pro ně samotné, smysl má pouze v kontextu spokojeného návratu cizince domů.