Velký povyk kolem malé lži / Malá lež
Krátce předtím, než se v prvních minutách filmu objeví anglický nápis The Farewell (v české distribuci Malá lež), zakryje výraznou část rámu název čínský. Na první pohled může pořadí implikovat přiřazení důležitosti jedné ze dvou centrálních kultur, ale těsně před závěrečnými titulky se situace obrací – jako první zazní anglickojazyčná píseň Come Healing hlasem soulové zpěvačky Elayny Boynton. Malá lež totiž, přes několik povrchních promluv, nesrovnává ani nevytváří hierarchii. Amerika a Čína se zde setkávají ne jako státy, ale jako dva kulturní a hodnotové kódy kolidující uvnitř existenciálně ztracené Asijky Billi, s níž se rodiče v dětství odstěhovali do Spojených států. Nyní čelí obtížné situaci. Její milovaná babička Nai Nai umírá, ale nikdo jí to nesmí říct, protože by ji připravili o hezké, možná poslední, dny s rodinou. Pod záminkou bratrancovy svatby se tak do města Čchang-čchun vydává zvláštně rozvrácená rodina.
Malá lež stojí, na rozdíl od nuancovanějšího asijskoamerického Ocasu tygra, na poměrně přímočaré konfrontaci dvou postojů. Billi není stoprocentní Američankou. Ačkoli si řadu hodnot a návyků za svůj život osvojila, stále vzpomíná na loučení se s rodnou Čínou. Zatímco u zmíněného Ocasu tygra nebo třeba karlovarského soutěžního snímku Monzun jde o vytváření úplně nového vztahu k rodné zemi, tady je důležitá jeho obnova. Billi přes původní odpor k morálně ambivalentní lži porozumí, že rodina nechce snazší řešení, ale reprezentuje vysoce empatickou odpovědnost kolektivu vůči jedinci. Slovy jedné z postav jde o jejich kolektivní břemeno, které nesou za Nai Nai. V tom se také odkrývá možná nejslabší stránka jinak relativně povedené dramedie. Příliš lpí na slovech.
Snímek talentované filmařky Lulu Wang naráží ještě na jedno úskalí, tentokrát spojené s rytmem. Finální patnáctiminutovka jako by sestávala ze tří samostatných konců oddělených zatmívačkou. Na rozbíjení tempa se podílí i nahrazení dlouhých záběrů zpomaleným pohybem. Zatímco v první hodině Malá lež systematicky zapojuje dlouhé „přestávky“, ve kterých postavy na kraji rámu – převážně statického s občasným vložením transfokace – vstřebávají situaci, druhou půlku plní především zpomalování času. To je alternativním, žel neobratným postupem, jak diváky i jednotlivé postavy udržet v momentu. Najednou totiž film nepřipomíná relativně citlivý příběh, ale povrchně zjitřené drama.
Přes určité problémy však snímek nabízí množství brilantních jednotlivostí. Americká rapperka s čínskými kořeny Awkwafina v roli Billi a Zhao Shuzhen jako Nai Nai jsou fantastické a jejich nuancovaný herecký projev staví spíše na tlumených výrazech než afektu. Tzi Ma tradičně exceluje ve své klasické poloze odtažitého otce a pravděpodobně největším hereckým klenotem snímku se stává Chen Han jako utrápený ženich Hao Hao. Jeho rezignovaný pohled a rozcuchané vlasy v pozadí jsou sympatickým zpřítomněním toho nejlepšího z filmu – drtivě tragické situace podané jemně komicky.
Mezi vtipné a citlivé momenty patří hysterický proslov jednoho ze synů umírající matky doprovázený nezúčastněným hraním si na mobilu malého Baa nebo mrtvolné karaoke tradiční japonské písně Takeda no komoriuta v podání novomanželů.
Prolínání tónů se objevuje i v prostoru, kde Malá lež přichází s nečekaně promyšleným zapojením zrcadel a obrazů. Při melancholických rozpravách s nevědomky umírající Nai Nai zdi lemují pastelově barevné kresby krajinek, sluníček či roztomilých miminek s nápisy jako: „Každý říká, že jsem roztomilé.“ Zrcadla pak plní důležitou roli při focení mladého páru, jemuž Billi s babičkou přihlíží. Jenže snoubenci ustupují do pozadí a objevují se ve stále absurdnějších pozicích v zrcadlech, zatímco ženy prožívají jeden z možná posledních rozhovorů. Nástěnné ozdoby dotvářejí mozaiku nejednoznačnosti, se kterou si celé vyprávění okázale zahrává. Lež zde není nutně špatná či dobrá, vtipná nebo tragická – lež prostě je. A na to musí Billi nakonec přistoupit.