Nabouraný film / Bourák

Jsou různé možnosti, jak se vypořádat s krizí středního věku. Někdo začne meditovat, někdo se vrhne na adrenalinové sporty. A někdo napíše a natočí film, do něhož projektuje všechna svá tajná přání a nenaplněné tužby. 

Bourák, hlavní hrdina stejnojmenné komedie Ondřeje Trojana a Petra Jarchovského, utíká před partnerskými a otcovskými povinnostmi k milence, automobilům a módě inspirované Amerikou padesátých let. Přestože pracuje v autoservisu, během celého filmu nevykoná žádnou práci, za kterou by dostal zaplaceno. Není schopen opravit děravou střechu, natož uživit rodinu. Věnuje se pouze svým infantilním koníčkům a mimomanželským radovánkám. Jeho manželka se s tímto stavem zdá být smířená. Ne tak dcera, která Bouráka správně označuje za parodii na otce a manžela. Jako jediná si zastydlého hrdinu neidealizuje a vidí jej takového, jaký opravdu je. Alespoň zpočátku, protože v Bourákovi nic neplatí dlouho a vše je proměnlivé. Nikoli proto, že by se tvůrcům podařilo natočit osvěživě nepředvídatelný, škatulky odmítající film, jak jsou přesvědčeni, ale z důvodu neujasněnosti žánru, doby, hlavního hrdiny, sdělení, cílového publika a pravidel fikčního světa.

Nesoulad mezi tím, nakolik realisticky jednotlivé postavy vnímají svět okolo sebe, je pouze jednou z mnoha disonancí, jimiž se zvláštně rozklížený mix retro muzikálu, sociálního dramatu a černohumorných historek ze šluknovského podsvětí vyznačuje. Většina postav má svými teatrálními gesty, pestrobarevnými kostýmy a křečovitě slangovým slovníkem blízko ke karikaturám. Současně ale řeší závažné existenční a existenciální problémy. V jedné z nejúmornějších scén vede Bourák dlouhý, vážný a divadelně strnulý dialog s duchem Elvise Presleyho, který mu udílí vážně míněné rady do života, souznící se sexistickou filozofií filmu („ženský potřebujou odevzdávat svoji lásku“).

Přestože je v prologu naznačeno, že celý film vypráví coby místní legendu frontman rockabilly kapely, jejíž písničky provázejí celý film, s mytologizujícím narativním rámcem se dále nepracuje. Některé scény jsou v souladu s uvedeným rámováním stylizované po vzoru Pomády a jiných filmů okouzlených estetikou napomádovaných vlasů, kožených bund a nadýchaných sukní padesátých let (včetně zadních projekcí). Jiné ale poměrně věcně, bez stylizace a nadsázky reflektují neradostné poměry v severních Čechách, z jejichž reálií tvůrci při vykreslování prostředí vycházeli. Obyvatelé fiktivního Šlukdorfu jsou buď nezaměstnaní, v invalidním důchodu, nebo závislí na hracích automatech. Bez zámožných německých sousedů, kteří v natahovaném závěru hned dvakrát poslouží jako deus ex machina, by byli ztraceni. Děti vyrůstají v neúplných rodinách, cesty lemují prostitutky, dění ve městě řídí místní mafián přezdívaný Bingo.

Prvky hraničící s parodií i ty zcela seriózní na sebe narážejí, rozbíjejí rytmus i tonální jednotu vyprávění. Těžko se odhaduje, kdy jde o pozůstatky původního vážného televizního námětu, který Petr Jarchovský rozpracoval a posunul ke komediálnímu žánru, a kdy o nezvládnutou režii, jejíž vinou scéna nevyznívá komicky, ale třeba jako horor. Když Bingovi přeskočí a postupně zabije několik lidí rušících jeho komfort, ze scén mrazí. Podobně zneklidňující je, jak zápletka přitakává amorálnímu hrdinovi, který nevykoná nic ušlechtilého a neprodělá výraznější vývoj, ale přesto je v závěru odměněn novým autem, znovunabytou dceřinou přízní a stvrzením statusu šlukdorfské legendy.

S přibývajícími minutami je stále méně zřejmé, jaké cíle postavy sledují, proč jednají tak, jak jednají, a proč jejich jednání mnohdy popírá jejich dosavadní počínání i celkovou charakterizaci. Zápletka se opírá o vršení nemotivovaných náhod, situace se opakují, aniž by gradovaly. Stopáž uměle natahují nicneříkající scény, v nichž Ivan Trojan jede autem krajinou za doprovodu songů Romana Holého, u nichž stejně jako u zbytku filmu nelze určit, zda mají být parodií, nebo poctou. Přeskakování mezi různými styly vyprávění a různým stupněm žánrové nadsázky je nahodilé. Momentů, kdy jedna scéna vyvrací něco, co jsme viděli o pár minut dříve, je ve filmu tolik, až se zdá, že několikrát přepisovaný scénář vznikal bez dopředu ujasněného záměru teprve během hektického natáčení.

Deklarovaným záměrem tvůrců bylo natočit odpočinkovou černou letní komedii. Namísto úlevného smíchu Bourák ale vyvolává skličující úvahy, co všechno se muselo během příprav a realizace projektu pokazit a jak mohlo mnoho lidí zastupujících různé instituce připustit, aby byl do kin uveden nekonzistentní slepenec bizarních scén bez vnitřního řádu. Podobnou rezignací na smysl a systém byla v loňském roce komedie Vladimíra Michálka Úhoři mají nabito. Také ona vznikla za přispění České televize a Státního fondu kinematografie, také ona byla dramaturgickým a scenáristickým selháním a výsměchem platícím divákům. Spíše než na jednotlivá nefunkční díla bychom proto možná měli zaměřit pozornost na systém, který opakovaně umožňuje jejich vznik.