Niet tam víťazov / Meky

Debut Šimona Šafránka King Skate sice nepatří mezi to nejlepší ze současné české dokumentaristiky, ale přinesl vítanou alternativu k čím dál předvídatelnějšímu „famáckému“ stylu, který českému dokumentu dominuje. Šafránek patří spolu s Johanou Ožvold (The Sound is Innocent) nebo Ondřejem Hudečkem (Pásky z Nagana) k tvůrcům pocházejícím odjinud než z katedry dokumentaristiky FAMU a sympaticky ignorujícím tradici českého „autorského“ dokumentu.

Točí filmy založené na pečlivé práci se střihovou skladbou či mizanscénou a rafinovanějšími principy dokumentaristického vypravěčství, než je figura autora-režiséra-moderátora-vypravěče vystupující přímo před kamerou. Na jednu stranu mohou jejich filmy působit víc středněproudě než tzv. autorské dokumenty, na stranu druhou dalece překonávají i dýchavičné portrétní dokumenty, jaké loni vznikly například o Jiřím Trnkovi nebo Jiřím Suchém.

Ve svém druhém filmu Meky se Šafránek vrací do československých sedmdesátých a osmdesátých let, která se znovu jako v King Skate snaží ztvárňovat stylem, jenž by se dal popsat jako „pohodový feel good navzdory režimu“. Stejně jako u jeho snímku o skejťácké subkultuře i v novém portrétu zpěváka a skladatele Miroslava Žbirky převládá snaha o stvoření určité nálady nad prezentováním faktů a souvislostí. Paradoxní přitom je, že přestože se druhotina přímo zabývá populární hudbou, ve skutečnosti je znatelně méně muzikální než Šafránkův debut.

King Skate svým způsobem byl hudební dokument, protože značnou část jeho stopáže zabíraly archivní filmové záznamy české skejťácké scény sestříhané na hudební skladby. V Mekym najdeme podobný kolážovitý přístup, který tentokrát míchá dohromady dobové televizní vysílání, amatérské videozáznamy, dokumentární záběry točené na různé filmové materiály, a dokonce i některé nově natočené záběry jsou pořízené na Super 8mm film. Kromě Žbirkových televizních vystoupení a rozhovorů se v něm objevují soukromá domácí videa i záběry evokující dobu, o které se ve filmu zrovna mluví. Videoklipových pasáží založených na hudební složce je tu ale výrazně méně – ve prospěch dlouhých monologů samotného Žbirky.

S širším rozptylem výchozího materiálu jde také bohužel ruku v ruce daleko větší neukotvenost celého filmu. Meky se nedokáže rozhodnout, zda chce být objektivní rekapitulací Žbirkovy kariéry, sbírkou zpěvákových vzpomínek na staré časy, nebo zprávou o současném životě hudební legendy. Postupně vystřídá všechny tyhle polohy, ale žádnou nezvládne probrat důkladně. Stejně jako v případě King Skate se autor spoléhá v podstatě výhradně na výpovědi samotných aktérů, což v tomhle případě znamená v první řadě přímo Žbirku, doplněného mnohem kratšími vstupy členů jeho kapel Modus a Limit Jána Lehotského a Laca Lučeniče. Jejich promluvy se snaží prolomit auru zpěvákovy osobnosti a postihnout různé fáze jeho kariéry zvnějšku a v souvislostech. Je to ale snaha ve výsledku marná, protože většinu stopáže se stejně hřejeme na slunci Žbirkovy persony.

Žbirka působí jako příjemně neokázalý, nesmělý a skromný, ale zároveň výřečný vypravěč, který dokáže peripetie svého života podat s patřičným zápalem a nenuceností – tedy plně v souladu se svou imagí obyčejného kluka, který vlastní pílí vybudoval československou variantu svých milovaných britských rockových klasik. Tvůrci tento obraz jen pramálo korigují. Naopak, většinou nechávají jen Žbirku mluvit, a tím pádem do značné míry formovat perspektivu celého dokumentu.

To neznamená, že by portrétní film měl být za každou cenu konfrontační. Problém Mekyho ale je, že zpěvákovo nezávazné vzpomínání prakticky nezasazuje do širších souvislostí. Sám Žbirka mluví o době, kdy prožíval vrchol své kariéry, se shovívavým předpokladem, že jeho posluchači o ní nevědí zhola nic. O festivalech, jako byla mimořádně významná Bratislavská lyra, a klíčových institucionálních praxích typu úředního schvalování písňových textů mluví, jako by je vysvětloval dítěti. Svou vlastní zvláštní pozici československé exportní hvězdy, která prodávala alba svých původních písní v anglickém jazyce na Západě, také příliš nereflektuje. Pouze ji zmíní jako jednu ze součástí svého „příběhu úspěchu“.

Stejně jako u King Skate se tu zdá, jako by Šafránka zajímala spíš stylová charismatická sebeprezentace mužů, kteří po svém naplňují životní styl „sex, drogy a rokenrol“, než zkoumání, na jakých předpokladech tenhle mýtus stojí. Ze zhruba osmdesátiminutového filmu se dozvíme v zásadě to, že Meky Žbirka je fajn chalan. Trávit s ním čas je příjemné, zvlášť když Šafránek coby letitý tvůrce videoklipů dokáže atraktivně a dynamicky organizovat natočený materiál. Je to ale také nejsnadnější a nejošidnější způsob, jak se k němu ve filmu vztáhnout. Není to prohra, ale ani žádné velké vítězství.