Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Niet tam víťazov / Meky

Niet tam víťazov / Meky

kritika / český film / Antonín Tesař / 8. 8. 2020

Debut Šimona Šafránka King Skate sice nepatří mezi to nejlepší ze současné české dokumentaristiky, ale přinesl vítanou alternativu k čím dál předvídatelnějšímu „famáckému“ stylu, který českému dokumentu dominuje. Šafránek patří spolu s Johanou Ožvold (The Sound is Innocent) nebo Ondřejem Hudečkem (Pásky z Nagana) k tvůrcům pocházejícím odjinud než z katedry dokumentaristiky FAMU a sympaticky ignorujícím tradici českého „autorského“ dokumentu.

Točí filmy založené na pečlivé práci se střihovou skladbou či mizanscénou a rafinovanějšími principy dokumentaristického vypravěčství, než je figura autora-režiséra-moderátora-vypravěče vystupující přímo před kamerou. Na jednu stranu mohou jejich filmy působit víc středněproudě než tzv. autorské dokumenty, na stranu druhou dalece překonávají i dýchavičné portrétní dokumenty, jaké loni vznikly například o Jiřím Trnkovi nebo Jiřím Suchém.

Ve svém druhém filmu Meky se Šafránek vrací do československých sedmdesátých a osmdesátých let, která se znovu jako v King Skate snaží ztvárňovat stylem, jenž by se dal popsat jako „pohodový feel good navzdory režimu“. Stejně jako u jeho snímku o skejťácké subkultuře i v novém portrétu zpěváka a skladatele Miroslava Žbirky převládá snaha o stvoření určité nálady nad prezentováním faktů a souvislostí. Paradoxní přitom je, že přestože se druhotina přímo zabývá populární hudbou, ve skutečnosti je znatelně méně muzikální než Šafránkův debut.

King Skate svým způsobem byl hudební dokument, protože značnou část jeho stopáže zabíraly archivní filmové záznamy české skejťácké scény sestříhané na hudební skladby. V Mekym najdeme podobný kolážovitý přístup, který tentokrát míchá dohromady dobové televizní vysílání, amatérské videozáznamy, dokumentární záběry točené na různé filmové materiály, a dokonce i některé nově natočené záběry jsou pořízené na Super 8mm film. Kromě Žbirkových televizních vystoupení a rozhovorů se v něm objevují soukromá domácí videa i záběry evokující dobu, o které se ve filmu zrovna mluví. Videoklipových pasáží založených na hudební složce je tu ale výrazně méně – ve prospěch dlouhých monologů samotného Žbirky.

S širším rozptylem výchozího materiálu jde také bohužel ruku v ruce daleko větší neukotvenost celého filmu. Meky se nedokáže rozhodnout, zda chce být objektivní rekapitulací Žbirkovy kariéry, sbírkou zpěvákových vzpomínek na staré časy, nebo zprávou o současném životě hudební legendy. Postupně vystřídá všechny tyhle polohy, ale žádnou nezvládne probrat důkladně. Stejně jako v případě King Skate se autor spoléhá v podstatě výhradně na výpovědi samotných aktérů, což v tomhle případě znamená v první řadě přímo Žbirku, doplněného mnohem kratšími vstupy členů jeho kapel Modus a Limit Jána Lehotského a Laca Lučeniče. Jejich promluvy se snaží prolomit auru zpěvákovy osobnosti a postihnout různé fáze jeho kariéry zvnějšku a v souvislostech. Je to ale snaha ve výsledku marná, protože většinu stopáže se stejně hřejeme na slunci Žbirkovy persony.

Žbirka působí jako příjemně neokázalý, nesmělý a skromný, ale zároveň výřečný vypravěč, který dokáže peripetie svého života podat s patřičným zápalem a nenuceností – tedy plně v souladu se svou imagí obyčejného kluka, který vlastní pílí vybudoval československou variantu svých milovaných britských rockových klasik. Tvůrci tento obraz jen pramálo korigují. Naopak, většinou nechávají jen Žbirku mluvit, a tím pádem do značné míry formovat perspektivu celého dokumentu.

To neznamená, že by portrétní film měl být za každou cenu konfrontační. Problém Mekyho ale je, že zpěvákovo nezávazné vzpomínání prakticky nezasazuje do širších souvislostí. Sám Žbirka mluví o době, kdy prožíval vrchol své kariéry, se shovívavým předpokladem, že jeho posluchači o ní nevědí zhola nic. O festivalech, jako byla mimořádně významná Bratislavská lyra, a klíčových institucionálních praxích typu úředního schvalování písňových textů mluví, jako by je vysvětloval dítěti. Svou vlastní zvláštní pozici československé exportní hvězdy, která prodávala alba svých původních písní v anglickém jazyce na Západě, také příliš nereflektuje. Pouze ji zmíní jako jednu ze součástí svého „příběhu úspěchu“.

Stejně jako u King Skate se tu zdá, jako by Šafránka zajímala spíš stylová charismatická sebeprezentace mužů, kteří po svém naplňují životní styl „sex, drogy a rokenrol“, než zkoumání, na jakých předpokladech tenhle mýtus stojí. Ze zhruba osmdesátiminutového filmu se dozvíme v zásadě to, že Meky Žbirka je fajn chalan. Trávit s ním čas je příjemné, zvlášť když Šafránek coby letitý tvůrce videoklipů dokáže atraktivně a dynamicky organizovat natočený materiál. Je to ale také nejsnadnější a nejošidnější způsob, jak se k němu ve filmu vztáhnout. Není to prohra, ale ani žádné velké vítězství.

Meky (ČR, Slovensko, 2020, IMDb)
Režie: Šimon Šafránek, scénář: Šimon Šafránek, Honza Vedral, kamera: Martin Žiaran, střih: Šimon Hájek, 80 minut, distribuce: Bontonfilm (premiéra v ČR 9. 7. 2020).

Meky (ČR, Slovensko, 2020, IMDb)
Režie: Šimon Šafránek, scénář: Šimon Šafránek, Honza Vedral, kamera: Martin Žiaran, střih: Šimon Hájek, 80 minut, distribuce: Bontonfilm (premiéra v ČR 9. 7. 2020).

Přečteno 570x

Článek vyšel v časopise Cinepur #130, srpen 2020.

Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Aktuální hodnocení článku
3.7 /3

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.

Hodnocení filmu

Meky

****  ČTENÁŘI (1)

Ohodnoťte film na Cinepur.cz


komentáře

    přepište kód:

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #131

#131

říjen 2020



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY kritika

Nabouraný film / Bourák

Hororové nedochůdče / Další jehňátko

Velký povyk kolem malé lži / Malá lež

Co má tohle být za nebe? / To musí být nebe

Z dláždění na pláž / Než skončí léto

Černá klišé, bílé zkazky / Bratrstvo pěti

Králova řeč po česku / Havel

Niet tam víťazov / Meky


DALŠÍ Z RUBRIKY český film

Přisprostlé tancování osmdesátkovým rychlodabingem / Králové videa

Pravda na dně lahviček s močí / Šarlatán

Kroužení kolem banálních pravd / Krajina ve stínu

Králova řeč po česku / Havel

V tempu zběsilého tápání / Luboš Kučera

Léčba Haškem / Rozhovor s Bohdanem Slámou

Nabouraný film / Bourák

Králova řeč po česku / Havel


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Potratit v Americe / Never Rarely Sometimes Always

Válka jako vychytávka / 1917

Tenkrát v Hollywoo / BoJack Horseman

Epizoda IX: Vzestup déjà vu / Star Wars: Vzestup Skywalkera

Miniatury pro tělo a klavír / Sólo


RUBRIKY

anketa (25) / český film (100) / český talent (34) / cinepur choice (33) / editorial (105) / fenomén (73) / festival (95) / flashback (5) / fragment (18) / glosa (214) / horizont (29) / hudba (24) / kamera-pero (2) / kauza (33) / kniha (124) / kritika (980) / mimo kino (163) / nekrolog (1) / novinka (785) / objev (2) / pojem (36) / portrét (17) / profil (111) / reflexe (25) / report (116) / rozhovor (168) / scénář (4) / soundtrack (51) / téma (946) / televize (111) / událost týdne (263) / videohra (69) / web (42) / zoom (164)

Cinepur #130 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #130, srpen 2020

Z obsahu tištěného čísla:

Karty děsu / Cultist Simulator (Ondřej Trhoň, videohra)

Niet tam víťazov / Meky (Antonín Tesař, kritika)

Mezi žánry, přístupy a autory / Neviditelná legenda Corey Yuen (Dan Krátký, téma)

Editorial 130: Kinematografie Hongkongu (Jindřiška Bláhová, editorial)

Nabouraný film / Bourák (Martin Šrajer, kritika)

Úvod k tématu: Kinematografie Hongkongu (Lukáš Skupa, téma)

+ více...