Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Šíleně smutný Asiat / Ocas tygra
kritika / Dan Krátký / 14. 7. 2020
Producent a občasný režisér podvratných komediálních seriálů jako Forever, Dobré místo nebo Mistr amatér Alan Yang natočil pro Netflix svůj celovečerní debut. Je jím příběh tchajwanského imigranta s názvem Ocas tygra, nuancovaná sonda do diasporické identity skrze promyšlené uchopení konvencí melodramatu a vědomě mýtotvorné transnárodní vyprávění.
Pin-Jui se v průběhu padesátých let jako nevinný mladý chlapec skrýval před Čínskou národní stranou u svých prarodičů na Tchaj-wanu. Současnost by tomu nemohla být vzdálenější – stal se z něj distancovaný a osamělý muž žijící ve Spojených státech, neschopný komunikovat s vlastní dcerou. Tyto dvě linky se vzájemně zrcadlí, minulost postupně shrnuje klíčové životní okamžiky, zatímco 21. století stojí na snaze porozumět dceři, která se mu víc a víc podobá.
Yangův scénář s překvapivou lehkostí přeskakuje z jednoho období do druhého, aniž by byť jen na vteřinu diváka ztratil. Každá scéna chytře staví na té předchozí a odhaluje další souvislosti v komplikované mozaice vztahů. Přehlednost koření v chytré návaznosti na hollywoodské vyprávění. A právě zde se ukazuje, nakolik může být kontextualizace složitá. Neměli bychom zapomínat, že i přes dominantní využití čínštiny a tchajwanského dialektu je Ocas tygra film veskrze americký, ať už v rovině produkce či formy a stylu. Yang k látce přichází jako filmař existující ve strukturách hollywoodského filmového průmyslu a obklopený skupinou amerických filmových profesionálů. Ona spasitelská autorská čtení, která se v kritikách snímku objevují, musíme nutně chápat z poněkud distancovanější perspektivy. Jakkoli Ocas tygra rozhodně není radikální změnou paradigmatu, je inspirativním filmem a dobrým příkladem vrstevnatého uchopení diverzity.
V některých kritikách se také objevují paralely k hongkongským či tchajwanským příběhům o imigrantech z osmdesátých let – nejznámějším z nich je pravděpodobně The Illegal Immigrant od Mabel Cheung –, ale v případě netflixovské novinky jde jen o zlomek celku. Zatímco tamější snímky stály na exploataci populárního tématu útěku za domnělou svobodou a postupnou deziluzí ve Spojených státech, v Ocasu tygra slouží imigrace jako motivace druhé tematické poloviny – udržení diasporické identity na straně otce a budování té transnárodní na straně dcery. Nesměřuje tak z Asie do USA, ale naopak.
Pin-Jui se časem stává posledním pojítkem s Tchaj-wanem, protože jeho dcera Angela se ve Spojených státech narodila a celý film mluví anglicky. Jejich postupné a neobratné sbližování stojí na tom, nakolik bude otec schopen se otevřít a tím přiblížit Angele rodnou zem. Proto je závěr tak dojemný. Vyjde totiž na povrch, že melodrama vyvěrající ze vztahu mezi hrdinou a jeho dávnou láskou Yuan, bylo jen způsobem, jak diváka zaháčkovat v komplexnějším narativu hledání (trans)národní – diasporické – identity. Když padnou poslední slova filmu, je rozhodnuto, patří totiž Angele a poprvé nejsou řečena anglicky. Už rozumí.
Ocas tygra tak najednou patří do úplně odlišného kontextu. Do společnosti filmů jako Šíleně bohatí Asiati Jona M. Chua podle knihy Kevina Kwana či Malá lež Lulu Wang. Skupina – tím se rozhodně nesnažím implikovat nějakou kolektivní snahu – asijsko-amerických umělců druhé a třetí generace přistěhovalců využívá rozličných žánrových vzorců, aby uvnitř dominantních struktur rekonstruovali vlastní identitu. První je trochu prvoplánovou komedií, druhý citlivě, ale s černým humorem vystavěnou rozlučkou a Ocas tygra je čistým dramatem. Onu práci s identitou však nemyslím nikterak idealisticky, jde o pragmatická a kreativně koordinovaná rozhodnutí diverzifikace produkce velkých studií, uvnitř kterých však vzniká něco nového a fascinujícího.
Ocas tygra (Tigertail, USA, 2020, IMDb)
Režie a scénář: Alan Yang, kamera: Nigel Bluck, střih: Daniel Haworth, hudba: Michael Brook, hrají: Tzi Ma, Christine Ko, Hayden Szeto, Lee Hong-chi, Li Kunjue ad., 91 minut, distribuce: Netflix (premiéra v ČR 10. 4. 2020).
Ocas tygra (Tigertail, USA, 2020, IMDb)
Režie a scénář: Alan Yang, kamera: Nigel Bluck, střih: Daniel Haworth, hudba: Michael Brook, hrají: Tzi Ma, Christine Ko, Hayden Szeto, Lee Hong-chi, Li Kunjue ad., 91 minut, distribuce: Netflix (premiéra v ČR 10. 4. 2020).
Přečteno 1573x
Článek vyšel v časopise Cinepur #129, červen 2020.
Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.
Ohodnoťte článek
Zatím nikdo nehodnotil.
Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.
DALŠÍ ČLÁNKY
DALŠÍ Z RUBRIKY kritika
Hranice klimatického hraní / Terra Nil
Anatomie pádu / Spravedlnost, manželství a jeden pád z okna
KVIFF: Brutální vedro svědí a pálí jako nezhojená rána
KVIFF: Defraudanti se vtipně zpronevěřují normám žánru i práce
KVIFF: Karlovarský Toni Erdmann odbourává zábrany i bránici
DALŠÍ Z RUBRIKY
Argentinu i Batmana nabídne letošní Noir Film Festival
Přišla v noci i do Litoměřic, festval zahájí zjevení letošní sezony
Festival v Litoměřicích bude překračovat hranice
Na LFŠ přijedou Lav Diaz i Rajko Grlić
Kvíření po česku / Queer motivy ve službách „normálnosti“
Třeseme se Standou Pekárkem / Volha jako konvenční prestižní televize
POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA
It’s-a Me, Paolo! / Klan Gucci
Je to jenom prank, bro / Shoky & Morthy: Poslední velká akce
Znásilnění, pomsta a žvýkačka / Nadějná mladá žena
RUBRIKY
anketa (33) / český film (119) / český talent (39) / cinepur choice (33) / editorial (122) / fenomén (84) / festival (124) / flashback (20) / fragment (18) / glosa (244) / kamera-pero (18) / kauza (1) / kniha (135) / kritika (1135) / mimo kino (195) / novinka (835) / pojem (36) / portrét (55) / profil (102) / reflexe (27) / report (152) / rozhovor (188) / scénář (4) / soundtrack (91) / téma (1048) / televize (141) / událost týdne (296) / videohra (86) / web (46) / zoom (175)
Tento článek vyšel v časopise Cinepur #129, červen 2020
Z obsahu tištěného čísla:
Nic než kus masa / Paul Verhoeven a jeho filmy (Veronika Havlová, kniha)
Tenkrát v Americe / Sága o zrazeném přátelství a záhadách času (Jan Foll, flashback)
Mistr nedokonalosti Taika Waititi (Antonín Tesař, portrét)
Vpředu lesk, vzadu papundekl / Hollywood (Šárka Gmiterková, televize)
Nevinné, tiché debuty / Od civilního dialogu k průzkumu bílých míst (Matěj Nytra, téma)
Jak se daří debutantům ve střední Evropě? (Redakce, téma)