Paměť strojů / Efekt Vašulka

Než 20. prosince 2019 zemřel Woody Vašulka, zachytily jej a jeho celoživotní partnerku Steinu dva dokumentární filmy mapující české a s českým kontextem spojené osobnosti videoartu. Ve Viva video, video viva, zaměřeném na stav této disciplíny v komunistických podmínkách, působí Vašulkovi jako extravagantní bohatýři ze Západu, kteří stihli legálně emigrovat, než spadla normalizační klec. Efekt Vašulka pak portrétuje Woodyho a Steinu coby nerozlučné spolupracovníky, ale i samostatné tvůrce a nonkonformní osobnosti, jimž se přiznává objev videa jako nové umělecké formy, reflexe jeho specifičnosti a podíl na rozvoji formálních možností elektronického obrazu.

Film Vašulkovy líčí především jako umělce. Ovšem umělecká díla byla až vedlejšími produkty jejich průzkumů nových médií s pouze tušeným estetickým potenciálem. Jejich díla nevznikala dle předem daného modelu, ale jednoduše se „vyskytovala“ při experimentálních, až hackerských manipulacích se stroji, jež lze chápat jako spoluautory a inspirátory Vašulkových. Dekonstrukce videotechniky a později počítačů ukázala, že každý systém je kulturním artefaktem využitelným pro umění, poznání a komunikaci.

Observační scény Efektu Vašulka zachycují denní rutinu dvou technologických mágů v jejich domácím ateliéru v Santa Fé, obklopených počítači, kabeláží a padesát let starými videopáskami k digitalizaci. Většinu obrazů čerpá snímek právě z jejich bohatého archivu, neboť Vašulkovi byli neúnavnými dokumentátory svých životů, nástrojů, procesů vlastního zacházení s technologiemi i dění kolem sebe. Velkým tématem filmu je tedy paměť, ztělesněná ohlédnutím se za dosavadním životem a navracením se na stará místa, jež prošla proměnou. Digitál vzpomíná na analogové kořeny, když černobílé fotky a šedavé videozáznamy lokalit z šedesátých let porovnává s jejich nynější podobou, když dravé předělové ornamenty imitují efekty videoartu a když pod archivními záběry nostalgicky zní echo dodaného elektronického zvuku.

Druhým tématem životopisného vyprávění Steiny a Woodyho je vztah tvůrce a institucí, jež nesvědčí svobodomyslnému duchu toužícímu po osobním prostoru a režimu. A tak pouť Vašulkových vyznívá jako historie věčného odcházení v nejlepším do ústraní z vybudovaných pozic, vystupování z těsných rámců znemožňujících žít si svůj „zázrak nezaměstnanosti“. Roku 1965 ztrácí Woody coby čerstvý absolvent FAMU zájem o film a přesouvá se z Prahy do New Yorku, kde Vašulkovy pohltí vír kulturního života. Ten od léta 1969 zachycuje jejich domácí video s hustou koncentrací slavných výtvarníků, hudebníků, performerů i konstruktérů prvních přístrojů na modifikace elektronického obrazu. Roku 1970 založí intermediální kulturní centrum Kitchen, ale opouštějí ho z odporu k organizovanosti a řádům, věšícím se na příliš expandující průkopnické instituce. Obdobně skončí pedagogická éra v experimentálním Centru pro mediální studia v Buffalu (1973–1980), odkud se Vašulkovi stahují do Santa Fé: i univerzita se ukáže být jen další formou organizovaného zotročení, vyžadující standardní výkon a vytýkající tomu, kdo jej nepodává, že si jen hraje.

V ambivalentním happy-endu spasí zadlužené alternativce, o něž se svět umění nikdy příliš nezajímal, vlna zájmu kurátorů, k nimž Vašulkovi pociťují celoživotní nedůvěru. Film ukazuje, jak Whitney Museum of American Art vytáhne ze skladu před lety zakoupenou a nikdy nevystavenou Steininu instalaci jako svatý grál od tvůrkyně, jež se dostala do kurzu. Steina nejednoznačně pronese, že se z Woodyho konečně stal „certified artist“, což může značit umělce jak institučně ověřeného, tak zbaveného svéprávnosti.

Efekt Vašulka je přínosným, v nejlepším slova smyslu ilustrativním doplňkem mnohdy abstraktních, filozofickými a technickými specifikacemi nevyhnutelně prosycených odborných textů, jež o Vašulkových produkuje akademická obec (v českém prostředí např. speciální Vašulkovské číslo časopisu Iluminace 2/2006 editované Lenkou Dolanovou, a monografie téže autorky Steina a Woody Vasulkovi: Dialog s démony nástrojů z roku 2011). Co tyto humanitně i technicky erudované psané texty tratí na názornosti, snadno konkretizuje film. Dalším výrazným kladem filmu oproti literatuře je poskytnutí rovnocenného prostoru Steině coby samostatné tvůrkyni, jejíž aktivity se od těch Woodyho často odkláněly. Bez propojení s četbou však zůstává Efekt Vašulka spíše převyprávěním životaběhu, vzájemného kočkování a zápolení s kurátory portrétovaných, zatímco jejich šíře záběru, aktivit a významu zůstane zakleta ve vizuálních náznacích.