Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Mezi loňskými dokumenty nečekaně zazářila makedonská environmentální elegie Země medu. Film, jehož životnost by navenek měla být omezena na pár festivalových uvedení, hned zkraje roku obdržel několik prestižních cen v Sundance, následně obletěl svět, nadchl bezpočet kritiků i diváků a sérii úspěchů završil dvojicí oscarových nominací. Nominován přitom nebyl pouze v kategorii Nejlepší celovečerní dokument. Dostal se také mezi pětici nejlepších zahraničních filmů. Jeho soupeření s hranými snímky částečně osvětluje, proč oslovil širší spektrum diváků, než bychom u nízkorozpočtového dokumentu, navíc s nijak senzační tematikou, očekávali: celovečerní debut Tamary Kotevské a Ljubomira Stefanova je dobře uzpůsoben divákům uvyklým běžné narativní kinematografii. Nevyužívá mimoobrazového komentáře ani vysvětlujících titulků. Za využití trpělivé observace nám naopak dává nahlédnout do soukromí jedné postavy, která ve vyprávění s klasickou tříaktovou strukturou čelí různým příkořím.

Dvojice filmařů v odlehlé hornaté oblasti na severu Makedonie tři roky natáčela tureckou přistěhovalkyni Atidže. Houževnatá optimistka se stará o svou imobilní pětaosmdesátiletou matku, postupně přicházející o zrak, a sbírá med místních divokých včel, který pak prodává na trzích ve Skopje. Její dny mají podobnou náplň i rytmus, určovaný střídáním ročních období a východy a západy slunce. Slunce zároveň slouží jako vizuální leitmotiv a vymezuje barevnou paletu filmu s převahou zlatavé a žluté barvy. Obrazové pojetí společně se střihovou skladbou, kdy jsou za sebe řazeny scény zvýrazňující paralely mezi dvěma světy (krmící se včely/Atidže krmící matku), navozuje pocit souladu mezi člověkem a přírodou. Atidže žije tak, jak jí to dovoluje nehostinná krajina, kterou zas a znovu osaměle kráčí ve velkých podmanivých celcích. Namísto toho, aby ekosystém uzpůsobovala vlastním potřebám, stala se jeho součástí. Chápe, že její přežití závisí na zdraví včel, jejichž med sbírá s popěvkem, který by mohl být mottem filmu „půlka pro vás, půlka pro mě“. Jde o systém fungující díky rovnému rozdělení zdrojů.

To, co se může jevit jako rovnostářská utopie, však tvůrci neromantizují a nevydávají za ideál, o který bychom měli všichni usilovat. Atidže si udržuje pozitivní náladu díky dětské bezelstnosti, která je zřejmě také důvodem, proč hory nikdy neopustila a smířila se s životem bez lidí. Jak se ovšem s hořkostí svěřuje během jedné intimní noční zpovědi, i kdyby chtěla žít jinak, nyní už je na změnu pozdě. Film na příkladu Atidže, která je v něčem takřka archetypální, s tradicemi svázanou hrdinkou, zároveň nastoluje otázku, zda je ve světě řízeném exploatační kapitalistickou logikou udržitelný přístup založený na respektu k prostředí. Tyto pochybnosti se dostavují zejména poté, co do příběhu znenadání vstoupí početná turecká rodina. Hussein Sam, jeho manželka a děti přijeli do hor chovat dobytek. Poklidně plynoucí každodennost narušuje neorganizovaný pohyb, křik a nepředvídatelnost.

Kamera ale na živelné kočovníky nepohlíží jako na cizince a škůdce. Nalaďuje se na jejich rytmus a zabírá je se stejnou energií, s jakou děti vyhánějí na pastvu dezorientovaná telata nebo napodobují chvaty zápasníků, jež viděly na lidové slavnosti. Ta nejlépe charakterizuje svět, který Samovi obývají: tradice neřídí jejich všednodenní program. Jsou pouhou atrakcí pozorovanou s cukrovou vatou v ruce. Je proto logické, že Hussein má odlišné priority než Atidže. Aby uživil početnou domácnost, přistupuje na dohodu s obchodníkem z města a od přírody si začíná brát víc, než kolik zrovna nezbytně potřebuje. Do harmonického soužití člověka a zvířat vstupují peníze a moderní technologie. V dokumentu, který nese rysy nadčasového podobenství o zrodu a zániku, se zdá být přirozené, že důsledky tohoto porušení přírodního řádu jsou tragické a nezvratné. Závěru Země medu dominuje chlad, smutek a samota. Jde nejen o odraz žalu, který prožívá Atidže, ale také stavu planety, blížící se k zániku mimo jiné vinou masového vymírání včelích kolonií. Nevyznívá-li přesto film zcela beznadějně, pak díky úzkému provázání jeho stylu s přírodními cykly. Uvědomujeme si, že nic není navěky a po zimě zase přijde jaro.

Země medu je film neobyčejně citlivý vůči pomíjivým lidským dramatům i majestátnosti přírody. K jeho kompaktnosti přispívá, že o tom prvním vypráví na podkladě druhého. Pakliže tvůrci upozorňují na ničivý dopad nešetrného přístupu k životnímu prostředí a ukazují, jak dosáhnout rovnováhy, činí tak poutavě a s velkým zaujetím pro téma, ale bez didaktičnosti a patosu. Tedy spojením toho nejlepšího z dokumentárního a hraného filmu.