Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Potratit v Americe / Never Rarely Sometimes Always

Potratit v Americe / Never Rarely Sometimes Always

kritika / Antonín Tesař / 13. 6. 2020

Režisérka Eliza Hittman ještě před berlínskou festivalovou premiérou svého třetího filmu Never Rarely Sometimes Always prohlásila, že zásadní inspirací pro ni byl snímek Cristiana Mungia 4 měsíce, 3 týdny a 2 dny. Jeden z nejdůležitějších filmů rumunské nové vlny autorku uchvátil, nicméně prý nebyl dostatečně empatický vůči vedlejší postavě těhotné dívky, kterou popisoval jako dětinskou a bezohlednou. Tuhle informaci můžeme brát jako cinefilní zábavný detail, ale také jako klíč k interpretaci celého jejího filmu. Hittman totiž evropskou artovou tradici evidentně zná a vychází z ní. Možná proto také evropští kritici znalí filmů festivalového okruhu budou z jejího filmu méně extatičtí než jejich američtí kolegové.

Never Rarely Sometimes Always sdílí s Mungiovým filmem až nečekaně mnoho zrcadlících se motivů a scén. V obou se hrdinky vydávají na vlastní pěst ukončit těhotenství jedné z nich. V každém z nich dívka doprovázející těhotnou kamarádku nabídne sexuální služby za protislužbu cizímu muži a oba filmy končí scénou, kde obě ženy večeří. Nejobecnější a také nejpodstatnější souvislostí obou snímků je ale to, že každý z nich skrze intimní příběh o zmařeném početí charakterizuje dobu a společnost, v níž se odehrává. U Mungia je to pozdní totalitní Rumunsko, u Elizy Hittman současné Spojené státy.

Skutečné téma Never Rarely Sometimes Always je v podstatě široce pojatá rape culture (kultura znásilnění). Už první scéna, kde hlavní hrdinka zpívá na školním představení a jeden ze spolužáků do ztichlého sálu vykřikne slovo „Děvka“, nastaví parametry světa, v němž se dvojice dívek pohybuje. Prakticky všechny mužské postavy, od otce chlípně hladícího fenu přes řidiče autobusu pokukujícího po obou dívkách po exhibicionistu v metru, dávají více či méně najevo sexuální agresivitu. Je příznačné, že se ve filmu přímo nedozvíme, kdo a za jakých okolností se sedmnáctiletou Autumn počal dítě – mohl to totiž být v podstatě kdokoli, protože potenciál k tomu mají všichni. Určitě víme jen to, že dívka byla vystavena násilí.

Podobně jako hrdinky Mungiova filmu i Autumn a její sestřenice Skylar jsou v podstatě oběťmi společnosti, jejíž útlak je více či méně přítomný téměř na každém kroku. V prvním těhotenském krizovém centru Autumn musí sledovat protipotratové video, před druhým demonstrují aktivisté. Požádat o pomoc rodiče je od začátku naprosto vyloučené.

Předchozí film Hittman Plážoví povaleči byl evidentně silně inspirován senzualistickou kinematografií tvůrců jako Claire Denis. Zájem o řeč těla a intimní zkušenosti, v nichž se spojuje fyziologické prožívání s emocionálními stavy, zůstává zásadní i pro její novinku. Daleko výraznější je tu ale snaha pracovat s eliptickým vyprávěním odpírajícím zásadní informace. Nejsilnější scéna celého filmu je dialog Autumn s pracovnicí potratové kliniky, v němž mimo jiné zazní i titulní volba „Nikdy, občas, někdy, vždycky“. Dlouhý dialog, který kamera snímá pohledem na Autumninu tvář, perfektně pracuje s náznakem, jenž otevírá nové pohledy na hrdinku a její příběh. I v tomhle ohledu je ale maximálně empatický – o dívce se dozvíme jen to, co je ona sama ochotná prozradit.

Podobně silných scén je ve filmu ještě několik. Celkově ale působí trochu jako ozdůbky ve filmu, jehož vyznění je vlastně prosté až polopatické. Režisérka se jednoznačně staví za právo ženy na potrat – a to do té míry, že si z jeho odpůrců vybere ty nejkřiklavější a nejhloupější. Zároveň vnímá sexuální nátlak mužů na ženy jako tak všudypřítomný a samozřejmý, že ho staví divákům před oči na každém kroku. Chybí tu nejistota a zrádná záludnost, jakou například Mungiu vložil do postavy ilegálního potratáře pana Bebeho, nebo Andrea Arnold, evidentně další velký vzor Elizy Hittmann, do zdánlivě otcovské postavy Connora ve Fish Tanku. Svět Mungia a Arnoldové je svým způsobem mnohem děsivější než pohled Never Rarely Sometimes Always, protože v něm jsou predátoři skutečnými lovci – nejsou tím, čím se zdají být, ale skrývají se za dobré úmysly a sympatické vystupování. Never Rarely Sometimes Always je naproti tomu nakonec v jádru především emotivní indie drama jemně podchlazené zdrženlivými praktikami evropského artu.

Never Rarely Sometimes Always (USA, UK, 2020, IMDb)
Režie a scénář: Eliza Hittman, kamera: Hélène Louvart, střih: Scott Cummings, hudba: Julia Holter, hrají: Sidney Flanigan, Talia Ryder, Théodore Pellerin, Ryan Eggold, Sharon Van Etten ad., 101 minut, dostupné on-line na Prime Video a iTunes. (premiéra v ČR 3. 4. 2020).

Never Rarely Sometimes Always (USA, UK, 2020, IMDb)
Režie a scénář: Eliza Hittman, kamera: Hélène Louvart, střih: Scott Cummings, hudba: Julia Holter, hrají: Sidney Flanigan, Talia Ryder, Théodore Pellerin, Ryan Eggold, Sharon Van Etten ad., 101 minut, dostupné on-line na Prime Video a iTunes. (premiéra v ČR 3. 4. 2020).

Přečteno 645x

Článek vyšel v časopise Cinepur #129, červen 2020.

Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Aktuální hodnocení článku
5 /1

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.


komentáře

    přepište kód:

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #131

#131

říjen 2020



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY kritika

Nabouraný film / Bourák

Hororové nedochůdče / Další jehňátko

Velký povyk kolem malé lži / Malá lež

Co má tohle být za nebe? / To musí být nebe

Z dláždění na pláž / Než skončí léto

Černá klišé, bílé zkazky / Bratrstvo pěti

Králova řeč po česku / Havel

Niet tam víťazov / Meky


DALŠÍ Z RUBRIKY

Eastwood o Eastwoodovi

Kde uvidíme covidí debuty?

Editorial 131: Film a feminismus

Křičet nahlas i potichu / Tvorba současných rozzlobených animátorek

Padesát odstínů stmívání / Temný narativ v antifeministických romancích

(Tele)vize feminismu / Od emancipovaného konzumerismu k matriarchálnímu rebelství

Čtyři podoby novodobého ženství ve filmu / Meryl Streep, Tilda Swinton, Cate Blanchett a Kate...

Jak změnit systém / Ženské iniciativy v evropských filmových průmyslech


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Niet tam víťazov / Meky

Válka jako vychytávka / 1917

Tenkrát v Hollywoo / BoJack Horseman

Epizoda IX: Vzestup déjà vu / Star Wars: Vzestup Skywalkera

Miniatury pro tělo a klavír / Sólo


RUBRIKY

anketa (25) / český film (100) / český talent (34) / cinepur choice (33) / editorial (105) / fenomén (73) / festival (95) / flashback (5) / fragment (18) / glosa (214) / horizont (29) / hudba (24) / kamera-pero (2) / kauza (33) / kniha (124) / kritika (980) / mimo kino (163) / nekrolog (1) / novinka (784) / objev (2) / pojem (36) / portrét (17) / profil (111) / reflexe (25) / report (116) / rozhovor (168) / scénář (4) / soundtrack (51) / téma (946) / televize (111) / událost týdne (263) / videohra (69) / web (42) / zoom (164)

Cinepur #129 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #129, červen 2020

Z obsahu tištěného čísla:

Divoši a spol. / Francouzské filmové postqueer utopie (Lukáš Skupa, téma)

Děti i sirény / Filmové přízraky současného Polska (Janis Prášil, téma)

Paměť strojů / Efekt Vašulka (Tomáš Gruntorád, kritika)

Syndrom vyhoření státu / Colectiv (Petra Chaloupková, mimo kino)

Nevinné, tiché debuty / Od civilního dialogu k průzkumu bílých míst (Matěj Nytra, téma)

Tenkrát v Americe / Sága o zrazeném přátelství a záhadách času (Jan Foll, flashback)

+ více...