Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Žánrové tropy v subtropech / Kanáři

Žánrové tropy v subtropech / Kanáři

kritika / Ondřej Pavlík / 17. 6. 2020

Corneliu Porumboiu je často považován za vrchního šprýmaře rumunské nové vlny. Málokdy už ale zaznívá, že vedle Cristiho Puia, Cristiana Mungia a Radua Judeho je také jediným režisérem, který si soustavně hraje s filmovou sebereflexivitou a poutá pozornost k (nejen filmovému) jazyku, sémantice a gramatice. Kanáři jsou prvním Porumboiovým snímkem, který je otevřeně zamýšlen a prodáván jako mezinárodní – hovoří se v něm rumunsky, španělsky nebo anglicky. Spletitý příběh zkorumpovaného policisty uvnitř zkorumpovaného systému jasně navazuje na globálně srozumitelné konvence filmu noir. Ačkoli se tak může zdát, že Porumboiu ve snaze zasáhnout širší spektrum diváků zpřetrhal vazby ke své předchozí tvorbě, nebo se dokonce komerčně zaprodal, není tomu tak. Kanáři sice přinášejí nové inspirace a žánrové konvence, ale zároveň jsou stejně, ne-li více, sebereflexivní, metafilmoví a rozverní jako režisérova předchozí hraná díla.

Vůbec nejblíže mají Kanáři k filmu Policejní, adj., který byl rovněž variací na kriminální drama. Kontinuitu mezi těmito dvěma snímky nadto Porumboiu uchovává skrze shodné dějové motivy. Hrdinové obou filmů se jmenují Cristi a zápletka se školáky tajně kouřícími marihuanu, na níž stojí Policejní, adj., vzdáleně rezonuje v Kanárech coby dávná minulost jedné z vedlejších postav. Formálně jsou však tyto filmy nápadně odlišné. Policejní, adj. je mimořádně odtažitou, zbrzděnou kriminálkou, která se místo vzrušující akce poťouchle vyžívá v dlouhých, autenticky nudných scénách tajného pozorování, vyčkávání a mechanického sepisování terénních reportů. Kanáři od tohoto radikálně artového zpomalení přelétávají k dynamičtějšímu vyprávění plnému dějových odboček, kontrašpionážních zvratů a noirových propriet, jež upomínají na klasické hollywoodské filmy či z nich přímo citují.

Porumboiu přitom zůstává věrný své autorské hravosti a místo uctivé pastiše buduje z orezlých žánrových součástek unikavý, těžko zařaditelný organismus. Četné flashbacky nejsou, jako v kriminálkách ze čtyřicátých let, podávané coby nespolehlivé vzpomínky omámených protagonistů, ale připomínají spíše různobarevné dílky lingvistické skládačky. Retrospektivní odskok k postavě Cristiho matky například není opodstatněný psychologickou nebo kauzální dějovou souvislostí, ale jednoduše výrazem „mama“ – prvním slovem, které se Cristi na Kanárských ostrovech učí zahvízdat v jazyce místních domorodců. Film dále ironicky parafrázuje ustálenou figuru solitérního, svůdně sebedestruktivního noirového detektiva. Cristi v podání Vlada Ivanova rozhodně není charismatickým drsňákem Bogartova ražení, ale spíše olysalým zavalitým ňoumou, kterého jeho matka podezřívá, že je gay.

Spektakulární momenty, které v žánrových filmech dodávají očekávatelnou diváckou rozkoš, jsou v Kanárech vždy uvozovány jako falešné či uměle inscenované. Fingovaný sex, který dominantní femme fatale Gilda sehraje s Cristim pro sledovací kamery, má nádech depalmovské, přiznaně voyeuristické podívané. Operní árie z Normy, jež tvoří nepatřičně patetický kontrapunkt k upachtěnému hrdinovu počínání, se line z gramofonu na recepci pofiderního motelu, jehož majitel tak zamýšlí kultivovat své hosty. Závěrečná přestřelka se pak odehrává v opuštěných kulisách westernového městečka. Jako podvratné, jemně feministické gesto přitom lze číst fakt, že tím, kdo v těchto žánrových vodách umí chodit a vykazuje cinefilní znalosti, jsou především ženy. Gilda se ukáže jako pozorná divačka Hitchcockova Psycha a šéfka rumunské policie Magda zase jako ctitelka Johna Forda.

A nakonec je tu téma jazyka coby dorozumívacího prostředku. Zatímco konvenční filmový europuding, kam se zdánlivě řadí i Kanáři, upřednostňuje všeobecně srozumitelnou angličtinu, u Porumboia hraje prim obskurní pískaný jazyk silbo. Ten přitom není jen šifrovanou mluvou gangsterů, ale nakonec také výrazem společenského outsiderství, většinově mylně vnímaného jako součást duševní poruchy. S trochou nadsázky je možné prohlásit, že podivnou řečí, již umějí plně rozkódovat jen zasvěcení, hovoří také Porumboiův film. Povědomé žánrové tropy se zde v ostrovních subtropech mění takřka k nepoznání, ale o to zábavnější je znovu je objevovat a pod vedením zkušeného lektora se učit jejich pravidlům.

Kanáři (La Gomera, Rumunsko, Francie, Německo, 2020, IMDb)
Režie a scénář: Corneliu Porumboiu, kamera: Tudor Mircea, střih: Roxana Szel, hrají: Vlad Ivanov, Catrinel Marlon, Rodica Lazar, Agustí Villaronga, Sabin Tambera ad., 97 minut, Aerovod, distribuce: Aerofilms (premiéra v ČR 7. 5. 2020).

Kanáři (La Gomera, Rumunsko, Francie, Německo, 2020, IMDb)
Režie a scénář: Corneliu Porumboiu, kamera: Tudor Mircea, střih: Roxana Szel, hrají: Vlad Ivanov, Catrinel Marlon, Rodica Lazar, Agustí Villaronga, Sabin Tambera ad., 97 minut, Aerovod, distribuce: Aerofilms (premiéra v ČR 7. 5. 2020).

Přečteno 814x

Článek vyšel v časopise Cinepur #129, červen 2020.

Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Aktuální hodnocení článku
5 /1

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.

Hodnocení filmu

Kanáři

****  ČTENÁŘI (1)


komentáře

    přepište kód:

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #131

#131

říjen 2020



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY kritika

Nabouraný film / Bourák

Hororové nedochůdče / Další jehňátko

Velký povyk kolem malé lži / Malá lež

Co má tohle být za nebe? / To musí být nebe

Z dláždění na pláž / Než skončí léto

Černá klišé, bílé zkazky / Bratrstvo pěti

Králova řeč po česku / Havel

Niet tam víťazov / Meky


DALŠÍ Z RUBRIKY

Eastwood o Eastwoodovi

Kde uvidíme covidí debuty?

Editorial 131: Film a feminismus

Křičet nahlas i potichu / Tvorba současných rozzlobených animátorek

Padesát odstínů stmívání / Temný narativ v antifeministických romancích

(Tele)vize feminismu / Od emancipovaného konzumerismu k matriarchálnímu rebelství

Čtyři podoby novodobého ženství ve filmu / Meryl Streep, Tilda Swinton, Cate Blanchett a Kate...

Jak změnit systém / Ženské iniciativy v evropských filmových průmyslech


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

LFŠ: Atlantida exhumuje jedovatý odpad ukrajinské minulosti

Víc než westernová revize / First Cow

Život je krásňoučký / Králíček Jojo

Hoří, mí vlastníci / Vlastníci

Berlinale: Ať žije Tsai a jeho taktilní filmová masáž!


RUBRIKY

anketa (25) / český film (100) / český talent (34) / cinepur choice (33) / editorial (105) / fenomén (73) / festival (95) / flashback (5) / fragment (18) / glosa (214) / horizont (29) / hudba (24) / kamera-pero (2) / kauza (33) / kniha (124) / kritika (980) / mimo kino (163) / nekrolog (1) / novinka (784) / objev (2) / pojem (36) / portrét (17) / profil (111) / reflexe (25) / report (116) / rozhovor (168) / scénář (4) / soundtrack (51) / téma (946) / televize (111) / událost týdne (263) / videohra (69) / web (42) / zoom (164)

Cinepur #129 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #129, červen 2020

Z obsahu tištěného čísla:

Vpředu lesk, vzadu papundekl / Hollywood (Šárka Gmiterková, televize)

Paměť strojů / Efekt Vašulka (Tomáš Gruntorád, kritika)

Tancem proti homofobii / Dokud se tančí (Jan Bodnár, kritika)

Divoši a spol. / Francouzské filmové postqueer utopie (Lukáš Skupa, téma)

Skutečnost jsou ti druzí (o filmu Beeswax Andrewa Bujalského) (Bohdan Karásek, zoom)

Sněží! / Na dobré časy v lámání stereotypů? (Jana Bébarová, téma)

+ více...