Mistr nedokonalosti Taika Waititi

Komedie Orel kontra žralok (2007), celovečerní debut Taiky Waititiho, letos oceněného Oscarem za scénář k filmu Králíček Jojo, působí na první pohled jako další příspěvek do podivínsky kutilské, záměrně neumětelské a loserovské vlny indie filmů jdoucí ve stopách Michela Gondryho, Wese Andersona nebo filmu Napoleon Dynamit. Zároveň má blízko k mumblecoreovým drmolivým a škobrtavým ohledáváním drobných bariér v mezilidské komunikaci a porozumění. Jedním z řady výstředních atributů jeho hrdinů je to, že své repliky a akce provádějí odtažitě a duchem nepřítomně, jako by se jich milostné vztahy, tělesné aktivity a konflikty, do nichž se dostávají, vlastně ani doopravdy nedotýkaly. Waititiho důsledně ztroskotanecká komedie se sice v mnoha ohledech z jeho tvorby vymyká, tento rys je však pro ni naopak typický. Jeho humor stojí do značné míry právě na více či méně propastných rozdílech mezi tím, kdo jeho hrdinové jsou a kým by chtěli být. 

Waititiho snímky neustále porovnávají bezchybnou image mediálních mýtů s trapně nedokonalou realitou, která zoufale nedostává nárokům virtuálních fantazií. Základním tématem jeho tvorby je silná, ale selhávající stylizace, čemuž odpovídá i to, že...