Od sexuálních predátorů k mediální gramotnosti / V síti
Jen v několika málo případech se českému porevolučnímu dokumentárnímu filmu podařilo vyvolat intenzivní společenskou debatu, objevit se na billboardech i v bulváru, přivést své protagonisty do mainstreamových médií a promítat vystřižené scény dlouho před premiérou v kinech. Český sen, pracující se simulakrem reklamního byznysu, se spíš odvíjel od skandálu kolem napálených spotřebitelů neexistujícího hypermarketu, reportážní Šmejdi měli zase povahu mediální kampaně vedené proti bezskrupulózním obchodníkům zaměřeným na seniory. Vždy šlo o odhalení fenoménu, o kterém jsme jako společnost tušili, ale začali jsme se jím naplno zabývat teprve, když jsme s ním byli konfrontováni prostřednictvím filmu. Výběr tématu a rozsah nebo radikálnost odhalení jsou tedy pro podobné dokumentární projekty klíčové. Vždy se týkají nějakého již delší dobu probíhajícího dění ve společnosti, které nabývá povahu rozšířeného negativního fenoménu.
V síti se zaměřuje na sexuální predátory a postupně střídá extrémně různorodé koncepční rámce. Film začíná v prologu leteckým záběrem na Prahu a observační sekvencí, ve které na ulicích vidíme anonymní děti (a rodiče) připoutané k obrazovkám mobilních telefonů. Pak se přesouváme na casting mladě vypadajících hereček, schopných ztvárnit dvanáctileté dívky. Začínáme sledovat budování filmařské iluze, pasti, ve které chtějí dokumentaristé sledovat sexuální predátory. Fungování této iluze je nejvýraznější narativní linií filmu. Architekt buduje dívčí pokojíčky ve studiu, vybavuje je osobními proprietami, vytvářejí se falešné virtuální identity hereček. Štáb se připravuje na různé realizační možnosti, včetně například jízdy mezi třemi dekoracemi postavenými vedle sebe. To vše, aby byl vzápětí sice připraven, ale přesto překvapen tím, co se bude dít během klíčových deseti dní natáčení. Co na záběrech nezachytí v průběhu dění, režiséři okamžitě doplňují. Jako v okamžiku, kdy Vít Klusák na kameru představuje spolupracovnici, která jednoho z mužů z internetu poznala.
Film kombinuje desktopový přístup – přibližuje nám přímo dění na obrazovkách – s reakcemi štábu, hereček a přítomných odborníků. Další podstatnou část filmu tvoří osobní schůzky dívek s predátory nasnímané v několika kavárnách skrytou kamerou. Navrch film přidává reportážní scénu pouliční konfrontace, při které se štáb a všechny tři herečky setkávají s chladnokrevností jednoho z predátorů, který pořádá rekreační zájezdy pro děti.
Konceptem V síti je tedy střídání konceptů. Také herectví funguje v několika rovinách – protagonistky (kterým je 21, 23 a 19 let) hrají dvanáctileté dívky pro predátory, jiné role ztvárňují pro přítomný štáb a pro diváky a občas také ze svých stylizací nepředvídaně vystupují. Nespojitý, heterogenní materiál vzešlý z mnoha metod propojují tvůrci a tvůrkyně filmu především emocí – zhrozením se z povahy sexuálního predátorství.
Školní, hodinovou verzi V síti propojují oproti hlavnímu snímku herečky coby vypravěčky příběhu, které kromě průvodního slova adresně udílejí rady mladým divákům a divačkám. Všechna výše popsaná stadia zkrácená verze obsahuje také, ale reportérskou sekvenci pouliční konfrontace používá dramaturgicky jinak – předsazuje ji před osobní setkání v kavárnách. Zdůrazňuje tak dramaturgické váhání, jak s tímto výrazným, ale problematickým prvkem naložit.
Není těžké najít shodné body V síti s předcházejícími díly obou autorů. Performativní prvky, vystoupení samotných filmařů před kamerou i pohled do zákulisí příprav budování určité iluze je vlastní jak některým filmům Víta Klusáka, tak například Do zbraně Barbory Chalupové. Zabudování dopadu celého natáčení do filmu samotného vidíme v Matrix AB. V síti ale vstřebalo také reportérské zkušenosti uplatněné například v reportáži o synovi Andreje Babiše. A pro Víta Klusáka je, zdá se, důležité i vystoupení z iluze budované filmové konstrukce.
V předchozím filmu Svět podle Daliborka se střetl s „popíračem holokaustu“ Daliborkem v závěrečné scéně z Osvětimi. Za tento film Klusák čelil etické kritice, že zaměňoval protagonistovy předobrazy a smýšlení, figurku na okraji české (pop)kultury s nebezpečným a organizovaným neonacistickým fenoménem. I to se pravděpodobně promítlo do příprav V síti. Tentokrát si vytkl několik pravidel ve stylu popisu projektu a etického kodexu přítomného i v obraze.
V síti sice obětovalo intenzitu soustředěné, jednotné metody tomu, aby mohlo v různorodých kapitolách sledovat vytčené cíle mediální gramotnosti publika. Je spíše jakousi mapou varovných vykřičníků internetu. Ale díky konkrétnímu zobrazení nebezpečného postupu predátorů přesto dosahuje sjednocující emoce, která má společenskou relevanci.