Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Válka jako vychytávka / 1917

Válka jako vychytávka / 1917

kritika / Antonín Tesař / 11. 5. 2020

Dunkerk Christophera Nolana se před třemi lety stal událostí ani ne tak jako válečné vyprávění nebo autorský projekt, ale především coby audiovizuální ponorný zážitek. Drama natočené na 70mm film mělo být ideálně sledováno na obřích plátnech formátu IMAX, aby se co nejvíc umocnila divácká tenze z obrazů destruktivních střetů lidských těl a válečných technologií, z nichž se snímek především skládal.

Nový britský válečný film 1917 staví na podobné strategii, jak prodat divákům mnohokrát ve filmu tematizovaný válečný konflikt. Nepropaguje ho ani příběh, ani přítomnost hereckých hvězd, ale technologická vychytávka. Celý film vypadá, jako by byl natočen v jediném záběru. Ve skutečnosti ovšem jde o několik desítek jetí spojených většinou pomocí stíraček nebo přechodů postav přes tmavé prostředí. V jednom případě, kdy hlavní hrdina omdlí a zase se probere, se dokonce jedná o klasický viditelný střih. Přesto film Sama Mendese vyvolává v podstatě opačné dojmy než Dunkerk. Zatímco Nolan fragmentarizuje čas i prostor do často klaustrofobických výjevů, Mendes spolu s kameramanem Rogerem Deakinsem vytváří převážně agorafobickou procházku zpustošenou válečnou krajinou.

Prostor se stává klíčovým v mnoha filmech založených na dlouhých pohyblivých záběrech, ať už jde o Sokurovův snímek Ruská archa, který oslavuje muzeum jako místo, kde se zpřítomňují dějiny, či Loznicovy rané observačnídokumenty jako Krajina, maďarského Saulova syna, zpřítomňujícího provoz koncentračního tábora, ale svým způsobem i klasický Hitchcockův Provaz, nápaditě využívající interiér jediného bytu. Hlavní postavy mají v 1917 příliš málo času na to, abychom se s nimi doopravdy sžili, a slouží spíš jako průvodci po trajektorii válečné zóny. Nejvýmluvnější svědectví o povaze první světové války tu podávají obří sety, v nichž se hrdinové pohybují. Namísto fyziologického pocitu ohrožení typického pro Dunkerk nastupuje spíš údiv nad rozměrností obří linie zákopů, pustiny zdevastované výbuchy či ruin vybydlené vesnice, ve kterých se ukrývají nepřátelští vojáci i civilisté. Případně překvapení nad tím, jak rychle válkou poznamenanou krajinu vystřídá nedotčená příroda, ve které jako by žádný ničivý konflikt nikdy neprobíhal.

V tomhle ohledu je 1917 poměrně originální válečný film. Bohužel ale nedokáže svou fascinaci prostředím poutavě rozehrát. Posměšné komentáře přirovnávající film k pasážím počítačových válečných stříleček, v nichž postavy procházejí prostředím, mají v jistém ohledu pravdu. Putování hrdinů prostředím i pohyb samotné kamery jako by byly vesměs diktované herní logikou, ve které jde o to udržet postavu naživu a plnit různé úkoly. Heslo tvořící titul skvělého sovětského válečného filmu Jdi a dívej se lze na Mendesův film uplatnit v doslovném smyslu. Hrdina i kamera ve filmu vesměs prostě chodí a pozorují. O životě v zákopech se dozvídáme tak, že míjíme rezignované postavy odpočívajících vojáků, civilistce žijící se svým dítětem v podzemí dobyté vesnice také hrdina jen na pár okamžiků zkříží cestu, bitvu sledujeme, zatímco protagonista běží podél přední linie. Taková reprezentace prostředí je také typická pro počítačové hry, které ale mají výhodu interaktivity umožňující si prostor děje virtuálně osahat. Mendesův běh přes dva zákopy, deset děr po bombách a jedny ruiny nás naopak nechává v distanci i ve scénách, kde hrdinům přímo hrozí fyzické nebezpečí nebo prožívají vypjaté emoce. I na to, že jde o jednozáběrový kontinuální snímek, postrádá 1917 výraznější dynamiku. Nenajdeme tu důkladně a složitě inscenované akce a kamerovou choreografii ve stylu dlouhých záběrů z filmů a seriálů Caryho Joji Fukunagy, a už vůbec ne cokoli, co by připomínalo skvělou, drsně kontaktní akční scénu ve falešném dlouhém záběru z filmu Atomic Blonde.

Ve výsledku tak 1917 nedohlédne o moc dál než za hranice své technologické vychytávky. Všechno je podřízeno základnímu formálnímu zadání. Mendesovi a Deakinsovi se podařilo natočit válečný snímek v jednom záběru. Stejně jako hlavní hrdina i oni úkol splnili. Otázka je, k čemu to bylo vlastně dobré.

1917. (UK, USA, 2020, IMDb)
Lee Smith, hudba: Thomas Newman, hrají: George MacKay, Dean-Charles Chapman, Mark Strong, Andrew Scott, Richard Madden ad., 119 minut, distribuce: Vertical Ent. (premiéra v ČR 27. 2. 2020).

1917. (UK, USA, 2020, IMDb)
Lee Smith, hudba: Thomas Newman, hrají: George MacKay, Dean-Charles Chapman, Mark Strong, Andrew Scott, Richard Madden ad., 119 minut, distribuce: Vertical Ent. (premiéra v ČR 27. 2. 2020).

Přečteno 733x

Článek vyšel v časopise Cinepur #128, duben 2020.

Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Zatím nikdo nehodnotil.

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.

Hodnocení filmu

1917.

****  ČTENÁŘI (3)


komentáře

    přepište kód:

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #131

#131

říjen 2020



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY kritika

Nabouraný film / Bourák

Hororové nedochůdče / Další jehňátko

Velký povyk kolem malé lži / Malá lež

Co má tohle být za nebe? / To musí být nebe

Z dláždění na pláž / Než skončí léto

Černá klišé, bílé zkazky / Bratrstvo pěti

Králova řeč po česku / Havel

Niet tam víťazov / Meky


DALŠÍ Z RUBRIKY

Eastwood o Eastwoodovi

Burácející řeka času / Tenet

Denis Villeneuve natočí minisérii podle románu Joa Nesbøho

Kde uvidíme covidí debuty?

Editorial 131: Film a feminismus

Křičet nahlas i potichu / Tvorba současných rozzlobených animátorek

Padesát odstínů stmívání / Temný narativ v antifeministických romancích

(Tele)vize feminismu / Od emancipovaného konzumerismu k matriarchálnímu rebelství


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Niet tam víťazov / Meky

Potratit v Americe / Never Rarely Sometimes Always

Tenkrát v Hollywoo / BoJack Horseman

Epizoda IX: Vzestup déjà vu / Star Wars: Vzestup Skywalkera

Miniatury pro tělo a klavír / Sólo


RUBRIKY

anketa (25) / český film (100) / český talent (34) / cinepur choice (33) / editorial (105) / fenomén (73) / festival (95) / flashback (5) / fragment (18) / glosa (214) / horizont (29) / hudba (24) / kamera-pero (2) / kauza (33) / kniha (124) / kritika (980) / mimo kino (163) / nekrolog (1) / novinka (785) / objev (2) / pojem (36) / portrét (17) / profil (111) / reflexe (25) / report (116) / rozhovor (168) / scénář (4) / soundtrack (51) / téma (946) / televize (111) / událost týdne (263) / videohra (69) / web (42) / zoom (164)

Cinepur #128 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #128, duben 2020

Z obsahu tištěného čísla:

Zběsilost v srdci rozervaných hudebníků / Honkytonk Man, Bird a Jersey Boys (Jana Bébarová, téma)

Muži už tady nebydlí / Filmografie Martina Scorseseho z genderové perspektivy (Martin Šrajer, portrét)

Co dělat, když zazní siréna / Maják (Janis Prášil, kritika)

To trápení lásky / Vražda Ing. Čerta (Jindřiška Bláhová, flashback)

Jen o něco lepší filmy / Andrej Andrejevič Tarkovskij (Marek Čermák, rozhovor)

Ten, který promlouvá (nejen) k prázdné židli / Politický kompas Clinta Eastwooda (Martin Mišúr, téma)

+ více...