Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Život newyorského klenotníka Howarda Ratnera ovládají dvě komplementárně spojené vášně: basketbal a sportovní sázky. Vkládá do nich všechen svůj finanční i sociální kapitál a pachtí se za bájnou trefou, která mu vyřeší veškeré problémy, zatímco jeho profesní a soukromý život je v troskách. I ve svém nejnovějším filmu Drahokam se Josh a Bennie Safdieovi věnují hrdinům z okraje. Na rozdíl od jejich předchozího snímku Dobrý časy z prostředí newyorského podsvětí ovšem onu okrajovost nevymezuje sociální status, ale především stav mysli.

Howard nestíhá a spikl se proti němu celý svět. Jdou po něm rozzuření věřitelé, pasivně agresivní manželka i čím dál nevrlejší milenka. Kličkuje mezi tím vším jako králík před paličkou, a přestože se snaží na všechno vyzrát a se všemi vyběhnout, zůstává vždy o krok pozadu. Pod tlakem činí jedno chybné rozhodnutí za druhým a stává se vyvržencem v kruhu svého vlivného židovského příbuzenstva i pro komunitu obchodníků s drahými kameny. Přestože ztrácí na všech frontách, spatřuje tento chronický spekulant a charismatický fabulátor ve všem příležitost. Když jeho klenotnictví navštíví milovník obřích diamantů a stárnoucí hvězda basketbalového týmu Boston Celtics Kevin Garnett, uhrane jej Howard pohádkou o prastarém černém opálu, na který „ve Středozemi zírali dinosauři“. Vzápětí se ale ukáže, že domněle magickou silou kamene jsou pohlceni oba stejně: Howard je přesvědčen o jeho závratné hodnotě, která ho jednou provždy dostane z dluhů, a Kevin si zase myslí, že bez něj jeho kariéra skončí.

V základě racionální transakce tak spouští běh bizarních událostí. Tržní prostředí newyorského trhu s diamanty ovládané rovnicí má dáti – dal je tu paradoxně též světem nejrůznějších závislostí, chorobné pověrčivosti, klamů i sebeklamů. Spolu s hyperaktivním Howardem postiženým slovním průjmem se pohybujeme společností, která navzdory své vyspělosti ztrácí zdravý úsudek a v mnohém se podobá primitivním kmenům. Jeho neschopnost zastavit se a myslet je ironickým dovětkem k době posedlé výkonem a generováním činnosti. Bez pudu sebezáchovy se žene za chimérou zisku, aniž je schopen zvážit rizika, a jediná obava, která pro něj má reálné kontury, je rakovina, na kterou zemřel jeho otec.

Obsazení Adama Sandlera, který je známý převážně z prostoduchých komedií, jde proti jeho obvyklému hereckému typu, ale bratrům Safdieovým se tato volba vyplatila. Sandlerovo angažmá připomíná třeba nedávný zvrat v kariéře Vince Vaughna, když jej Craig S. Zahler obsadil do svých drsných thrillerů, nebo megalomanský výkon Nicolase Cage v přiznaně brakové fantazii Mandy od Panose Cosmatose. Přes prvky thrilleru nebo gangsterky je ale Drahokam žánrově mnohem neurčitější než zmíněné filmy a funguje především jako vyčerpávající studie jednoho svérázného charakteru. Sandler se umí napojit na Howardovu emoční sinusoidu. Ze seriózního výrazu štvance plynule přechází do absurdně komediálních poloh, jako když Howard potupně telefonuje manželce a prosí ji o vysvobození z kufru auta, kam jej zamkli vymahači dluhů poté, co ho obrali i o spodky. Jindy zničehonic propadá záchvatům plačtivé hysterie. Vzápětí jej zase ovládne agresivní vztek.

Neschopnost v pravou chvíli otevřít ty správné dveře je ostatně pro Howardův osud klíčová. Přesycenost vjemy a intenzita vtažení do prostředí, které zvenčí působí až exoticky, upevňuje iluzi plynulého pohybu časoprostorem. Howardovi se ovšem běžně stává, že mu oponenti doslova zabouchnou dveře před nosem, a aniž by použili větší fyzickou sílu, znemožní mu proniknout tam, kam nejvíc potřebuje. Řetězící se drobné paradoxy, naschvály a nešťastné náhody mu zužují perspektivu a omezují možnosti. A pokud už nějaké dveře otevře, najde za nimi alespoň symbolickou upomínku svých závislostí a selhání. Když vstoupí do pokoje svého syna plného basketbalových memorabilií, v první chvíli se zdá, že se propadl na palubovku, kde vrcholí zápas, na který si chvilku předtím vsadil.

Prostupnost dějů, situací či promluv, které se nekontrolovaně rozbíhají a vrství, vytváří v protikladu s Howardovým zacyklením v životní mizerii setrvalý tlak. Podobně těkavou kvalitou oplývá i uspořádání prostoru. Snoubí se v něm trash estetika nejlevnější konfekce od Gucciho, vykládané kříže s figurkou Michaela Jacksona a výroků „velkej chlap potřebuje velkej diamant“ s podmanivými obrazy skleněných ploch a světelných lomů, jež mají strukturu krystalů. Souznějí s původním názvem filmu Uncut Gems, který odkazuje k syrové materii i objektům Howardovy touhy. Jakkoli je jeho běh štěstíčku naproti vysilující a tragický, útočí Drahokam na všechny smysly. Proudí v něm unikátní energie, která dovede vzkřísit i slábnoucí kouzlo filmového média.