Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Tenkrát v Hollywoo / BoJack Horseman

Tenkrát v Hollywoo / BoJack Horseman

televize / Antonín Tesař / 26. 4. 2020

Slogan plakátu třetí sezony seriálu BoJack Horseman tvořila čtyři jména: „Soprano. Draper. Underwood. Horseman.“ První tři odkazovala na milníky americké hrané quality TV, seriály Rodina Sopránů, Šílenci z Manhattanu a Domek z karet. BoJackovo příjmení může za svatou trojicí televizních záporáků působit ironicky. S tím, jak ale seriál postupuje, čím dál více diváků je ochotno antropomorfního koně, který se utápí v egocentrickém splínu, stavět naprosto seriózně na jejich úroveň. Obzvlášť dnes, kdy jsou epické a ambiciózní dramatické seriály již několik let na ústupu, se ukazuje, jak seriózní alternativu příběhů o (sebe)destruktivních mužských hrdinech tvůrci vytvořili ve formátu animované komedie.

BoJack Horseman se společně s produkcí stanice Cartoon Network a několika dalšími vybranými seriály jiných společností řadí k vrcholům současné animované televizní tvorby pro dospělé. Zároveň se mu ale podařilo spojit nonsensovou uvolněnost animovaných seriálů s parametry dlouhých, charakterově orientovaných dramatických quality TV sérií. Jeho tvůrce Raphael Bob-Waksberg za inspirační zdroje nejčastěji prohlašuje zmíněné Šílence z Manhattanu a seriál Simpsonovi. Svým způsobem je to trefná charakterizace. BoJacka lze považovat za kreslenou verzi Dona Drapera, ovšem jeho existenciální krize a problematické vztahy k druhým jsou formované mimo jiné i tím, že obývá svět, jehož základním nastavením je karikatura.

Jednoduchá kreslená animace ukotvuje příběh v konkrétních reáliích, ale zároveň umožňuje zahlcovat prostor množstvím absurdních či ironických detailů a gagů. Nadsázka na jednu stranu neustále snižuje závažnost událostí seriálu, ale zároveň rychle a pregnantně dotváří naše povědomí o postavách, situacích či světě seriálu. Totéž se ostatně daří i desítkám vizuálních či dramaturgických nápadů, kterými tvůrci ozvláštňují řadu epizod.

Hlavním prvkem stylizace seriálu je ale to, že svět BoJacka Horsemana zhruba z poloviny obývají antropomorfizovaná zvířata. Seriál je dost specifickou variací na dětský žánr „funny animals“. Autoři s ním přitom pracují vlastně tradičněji než třeba Wes Anderson ve filmu Fantastický pan Lišák, kde hrdinové čas od času vystupují ze svého civilizovaného chování a začnou se chovat jako divá zvěř. Různé zvířecí druhy jsou v BoJackovispíš něco na způsob odlišných kultur se svými typickými zvyky a životním stylem. To dokládá i jedna z nejoceňovanějších epizod seriálu, v níž se hrdina ocitne na podmořském filmovém festivalu a prožívá podobné kulturní odcizení jako postavy filmu Ztraceno v překladu. Zvířecí původ postav jim dodává určitou specifickou identitu a rozvíjí kolem nich množství anekdot. Například kočičí agentka a manažerka Princezna Carolyn má na svém pracovním stole kromě notebooku a telefonu také typickou kočičí hračku s myší na provázku a její charakteristická hláška zní „Ale ryba...!“. Její kočičí nátuře můžeme přičíst i houževnatost, dravost a další povahové vlastnosti. Bob-Waksberga k tomuhle zásadnímu kroku inspirovaly komiksy jeho kamarádky ze střední školy a uznávané výtvarnice Lisy Hanawalt, která se stala hlavní výtvarnicí BoJacka a posléze i showrunnerkou vlastní série Tuca & Bertie.

V některých adult animation seriálech jako Rick a Morty překotné tempo a stylizace postav nabývají otevřeně neurotických kvalit. Snad o žádné jiné sérii to ale neplatí tak jako o BoJacku Horsemanovi. Hlavním tématem série jako by bylo sebehodnocení a vyrovnávání se s tím, jak nezvládáme naplňovat vlastní představy o sobě samých. Stárnoucí herecká hvězda sitkomu z devadesátých let BoJack se celou dobu potácí mezi (zcela pochopitelnou) neschopností vypořádat se se svou minulostí a (neméně zřetelnou) nemožností zapomenout. Jeho čistou antitezí je psí herecká hvězda Mr. Peanutbutter, který naopak zvládá schopnost nic si nepřipouštět a sršet manicky pozitivní energií. Princezna Carolyn to sice v poslední sezoně dotáhne do elitního klubu žen, které „to všechno zvládají“, tedy mají děti i úspěšnou kariéru, ale její život je v podstatě permanentní boj s enormně náročným a frustrujícím povoláním, které střídavě uspokojuje a decimuje její ambice. BoJackova kamarádka Diane chce být etickou autoritou v prostředí, které morálku zpravidla buď ignoruje, nebo používá jako účelový argument pro manipulaci veřejností. A BoJackův spolubydlící Todd je stejně paradoxní figura jako Mr. Peanutbutter. Daří se mu realizovat spoustu projektů, o jakých jiné postavy jen sní, jen díky štěstí a zcela navzdory své zevlounské a popletené nátuře.

Postavy ale nejsou tím jediným, co je na dynamice celého seriálu zásadní. Naprosto klíčovou roli v jednotlivých peripetiích jejich osudu hraje prostředí současného showbyznysu. BoJack Horseman je geniální satira současného Hollywoodu, která dokáže neobyčejně výstižně a vtipně pojmenovat širokou škálu problémů, s nimiž se tohle bizarní pracovní prostředí potýká. Hypermediální, těkavé univerzum, jemuž se v BoJackovi od jistého incidentu říká Hollywoo, žije výhradně aktuálními senzacemi a image je tu vždy důležitější než skutečnost. Město překotně přežvýkává životy hlavních postav a formuje jejich plány i sny. Hollywoo je na jedné straně zběsile multikulturní, ale na druhé stejně bezohledný a cynický ke všem. Bob-Waksberg a jeho tým do zápletek jednotlivých dílů zapojují problémy jako prekérní pracovní podmínky asistentů, kteří v průmyslu začínají, nemožnost skloubit extrémně náročné pracovní nasazení se soukromým životem, komplikovaný vztah zábavního průmyslu a médií založený na ekonomii prestiže, osudy dětských hvězd zneužívaných systémem, destruktivní moc slávy, otázku těla jako komodity v souvislosti s nahotou na plátně a další fenomény.

Na seriálu je znát detailní znalost prostředí, která ústí ve zvláštní vztah lásky a nenávisti, kdy tvůrci na jednu stranu láskyplně glosují nejrůznější druhy klišé týkajících se všeho od nezdravých návyků filmových hvězd po poučky z manuálů pro hollywoodské scenáristy (brilantní je v tomhle ohledu parodie temných reality TV seriálů v linii s fiktivní sérií Philbert, v níž BoJack hraje jednu z rolí) a na druhou se sžíravou ironií odhalují temné aspekty života uvnitř továrny na sny.

I díky tomu je BoJack Horseman také vedle South Parku asi jediný seriál, který dokáže v téhle míře reflektovat určité negativní aspekty současné kultury politické korektnosti. Oba seriály totiž vědomě a důsledně upozorňují na to, jak jsou podobné argumenty někdy používané jen naoko nebo jako zástěrka pro různé zištné úmysly. Jeden z nejlepších dílů seriálu je v tomto ohledu ten, ve kterém se BoJack snaží navenek prezentovat jako feminista, aniž by měl o feminismu sebemenší ponětí. Podobným způsobem probíhá i blesková protialkoholní léčba jedné celebrity nebo očištění Mr. Peanutbuttera coby hvězdy memu „Smutný pes“. Ještě provokativněji se jinde zachází s mediálními kampaněmi ohledně potratů nebo účastí filantropických celebrit ve válečných zónách.

Samotná komplexní antihrdinská postava BoJacka Horsemana dokonale naplňuje nietzscheovskou průpovídku o hledění do propasti, která zároveň hledí do nás. Podobně jako Don Draper v Šílencích z Manhattanu i on je figura formovaná hlubokými traumaty a mindráky z dětství, která se realizuje v byznysu založeném na poskytování falešného pocitu štěstí. BoJack je ale se svým zaměstnáním spjatý ještě silněji než Draper s reklamní praxí. V jeho osudech se od základu odráží jeden ze základních motorů celé kariérní mašinerie zábavního průmyslu – touha po uznání a slávě, ale také touha přesvědčit ostatní i samy sebe, že jsme někým jiným, než jsme doopravdy. Zatímco Draper má spíš povahu otřeseného pozorovatele vlastního úspěchu, BoJacka jako by jeho kariéra přímo stvořila. Není divu, že melancholie nejsmutnějšího koně na světě má hodně sebestřednou a teatrální příchuť.

Přečteno 1689x

Článek vyšel v časopise Cinepur #128, duben 2020.

Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Aktuální hodnocení článku
3.3 /3

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.


komentáře

    přepište kód:

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #131

#131

říjen 2020



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY televize

Tenkrát v Hollywoo / BoJack Horseman

Koruna III / Krůpěje a cukrátka

Černobyl / Sarkofág z mramoru

Russian Doll / Spirála jedovatých návyků

Rédl / Rédl nesmí z kola ven

Ostré předměty / Jehly v sametu

The Terror / Porcování odpovědnosti a morálky

Mozaika / Vyber si svého hrdinu


DALŠÍ Z RUBRIKY

Eastwood o Eastwoodovi

Kde uvidíme covidí debuty?

Editorial 131: Film a feminismus

Křičet nahlas i potichu / Tvorba současných rozzlobených animátorek

Padesát odstínů stmívání / Temný narativ v antifeministických romancích

(Tele)vize feminismu / Od emancipovaného konzumerismu k matriarchálnímu rebelství

Čtyři podoby novodobého ženství ve filmu / Meryl Streep, Tilda Swinton, Cate Blanchett a Kate...

Jak změnit systém / Ženské iniciativy v evropských filmových průmyslech


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Niet tam víťazov / Meky

Potratit v Americe / Never Rarely Sometimes Always

Válka jako vychytávka / 1917

Epizoda IX: Vzestup déjà vu / Star Wars: Vzestup Skywalkera

Miniatury pro tělo a klavír / Sólo


RUBRIKY

anketa (25) / český film (100) / český talent (34) / cinepur choice (33) / editorial (105) / fenomén (73) / festival (95) / flashback (5) / fragment (18) / glosa (214) / horizont (29) / hudba (24) / kamera-pero (2) / kauza (33) / kniha (124) / kritika (980) / mimo kino (163) / nekrolog (1) / novinka (784) / objev (2) / pojem (36) / portrét (17) / profil (111) / reflexe (25) / report (116) / rozhovor (168) / scénář (4) / soundtrack (51) / téma (946) / televize (111) / událost týdne (263) / videohra (69) / web (42) / zoom (164)

Cinepur #128 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #128, duben 2020

Z obsahu tištěného čísla:

Sully / Hrdinský obraz ve zmnožených perspektivách (Martin Kos, téma)

Smýkání Denisem Lavantem / Profil Jana Vejnara (Barbora Venclová, profil)

Tenkrát v Hollywoo / BoJack Horseman (Antonín Tesař, televize)

Společnost podmíněné lásky / Chvění (Tomáš Gruntorád, kritika)

Eastwood o Eastwoodovi (Christopher Frayling, téma)

Muži už tady nebydlí / Filmografie Martina Scorseseho z genderové perspektivy (Martin Šrajer, portrét)

+ více...