Berlinale: Cristi Puiu se ve filmu Malmkrog dotýká věčnosti

Když včera rumunský režisér Cristi Puiu předstoupil před berlínské publikum na projekci svého nového dvousetminutového veledíla Malmkrog, divákům rovnou sdělil, že z filmu mohou kdykoli odejít a že s tím tak trochu počítá. „Už jsem starý a netoužím vyhrávat ceny,“ pronesl filmař, který na Berlinale před šestnácti lety vyhrál Zlatého medvěda za svůj krátký film Cigarety a káva. A jen rok poté natočil jeden z vrcholných filmů rumunské nové vlny, temné nemocniční drama Smrt pana Lazaresca a uspěl s ním na festivalu v Cannes.

Tehdy ještě rumunští režiséři, ať už Puiu, Cristian Mungiu nebo Radu Muntean skutečně působili jako jednotná „vlna“. Esteticky a ideově spřízněný kolektiv autorů, kteří revidují socialistickou éru své země a natáčí o ní vrcholně realistické, a přitom scenáristicky promyšlené, kompozičně vytříbené filmy. Nyní ale každý z těchto tvůrců cizeluje svůj rukopis, více se vyhraňuje a od svých současníků čím dál více odlišuje.

Cristi Puiu se například proměnil v mistrovského inscenátora hutných dialogových výměn, v nichž postavy popocházejí sem tam, názorově si oponují a promlouvají přitom nejen o sobě, ale také o politice, společnosti a kultuře. Sieranevada, klaustrofobní a téměř tříhodinové bytové drama, v němž tok slov rytmizuje zvuk otevírání a zavírání panelákových dveří, bylo právě takovým filmem. Nový Malmkrog, v němž Puiu adaptuje knihu Tři rozhovory: O válce, pokroku a konci dějin ruského spisovatele Vladimira Solovjova, pak tento koncept dále roztahuje, prohlubuje a přivádí až na hranu modernisticky sebereflexivního experimentu.

Malmkrog - zahajovací film nové berlínské soutěžní sekce Encounters - se odehrává v honosném sídle, kam si jeho majitel, šlechtic Nikolai, pozval na vánoční svátky vzácné hosty, mladou hraběnku Olgu, politika Edouarda nebo generálovu ženu Ingridu. Pak je tu také smutečně oděná intelektuálka Madeleine a všudypřítomné služebnictvo, jež má na povel maďarský muž jménem István. Aristokracie spolu hovoří francouzsky, ale mezi sebou plynule přechází do ruštiny či němčiny. Dobu, v níž se děj odehrává, podle kostýmů a indicií v rozhovorech odhadneme na přelom 19. a 20. století.

Po idylickém úvodu, kde po zasněženém pozemku projde pastýř se stádem ovcí, Puiu dlouho neotálí a vrhá nás do rozsáhlé disputace na téma morální obhajitelnosti války – toho, zda může být vrah v právu, nebo ne, případně za jakých okolností. Pochopíme, že každý z aktérů zastává určitou pozici – Ingrida coby manželka válečníka obhajuje brutální zásahy ruské armády proti barbarským kmenům, věřící Olga jí oponuje křesťanskými zásadami a poté zničehonic omdlí, ostatní zvolna kráčejí kolem, pošťuchují diskuzi dalšími směry a účinkují jako rozhodčí celého sporu. Od abstraktní rozpravy o zlu a dobru se debata přesouvá ke konkrétnímu – kromě dopoledního moučníku a sklenice vody je na programu i dlouhé čtení dopisu psaného z fronty.

Malmkrog se ve své mnohomluvnosti a intelektuální přesycenosti dialogů jeví jako obzvlášť náročný divadelní kus. Figury v kostýmech pochodují prostornými, bohatě vyzdobenými místnostmi sídla a odříkávají složitý text, jako by na jevišti přehrávaly důvěrně zažité, mnohokrát reprízované představení. Inscenace postav, způsob, jakým kolem sebe krouží, vzdalují se a přibližují, je přitom znovu jednou z hlavních z atrakcí neobyčejně vystavěného Puiova filmu. Pohlceni do dialogů si jen tak tak všimneme, že z počátečního velkého celku, který nám z hlavní místnosti nabízel průhled chodbou až ke dveřím na opačné straně, se najednou pohybujeme v polodetailech. Kamera tak nejen – jako na divadle – přehledně ukazuje a dává divákům volnost pohledu, ale také záměrně a opakovaně skrývá a zatajuje. Při čtení zmíněného dopisu, jímž celá první kapitola vrcholí, je například předčítající Ingrida schovaná za rohem a my po celou dobu sledujeme jen skupinku kolem postávajících posluchačů.

Motiv neviděného se v průběhu filmu znovu několikrát navrací, a to nejen takto inscenačně. V jedné takřka surreálné scéně se aristokraté stávají obětí útoku, který se zároveň stane i nestane, přichází zvenčí a za doprovodu úryvkovité rozhlasové hudby, ale nikdy jej nedokážeme přesně uchopit. Po scéně, která i znavené publikum přiměje k šokovanému úleku, následuje výjev jako vystřižený z Loni v Marienbadu. Postavy v černém se šourají bílou zahradou, nevrhají sice stíny, ale barevně kontrastují a zároveň splývají s okolím – jako by šli na svůj vlastní pohřeb, ale přesto zůstali naživu.

Zneklidňující moment, za nímž se kromě Alaina Resnaise vznáší i duch Luise Buñuela, tak posouvá Malmkrog od hovorného divadlního kusu směrem ke klasickým kryptickým šifrám evropského artového filmu. Celá inscenovanost filmu je zjevně sebeuvědomělá, ovšem téměř nepostřehnutelně a velmi okrajově. Podobně jako filmy jiného rumunského režiséra Cornelia Porumboia film vtipně staví na odiv svoji zdlouhavost a excesivní diváckou náročnost. Když Nikolai v poslední kapitole přeruší Ingridinu klavírní vsuvku slovy „Tak abychom nezapomněli na tu naši nedokončenou debatu…“, ubitému publiku v kinosále nezbývá než se z posledních sil smát. Puiu moc dobře ví, že ve svém filmu testuje diváckou odolnost víc, než kdy dřív, a potměšile to v dialozích dává najevo.

Rozkrýt vše, co tento masivní, mistrovsky vystavěný film-kolos předkládá, je napoprvé zcela nemožné. Ač zde evropské kulturní elity vedou debaty, jež jsou historicky zakotvené v době více než sto let vzdálené, jejich nadčasovost je neopominutelná. Následky Edouardovy naivní vidiny „mírového“ zcivilizování (ve skutečnosti kolonizace) světa, podle níž by se všichni měli stát „kulturními Evropany“, pociťujeme doteď. Interpretační spory o význam biblických evangelií mohou v ateistických časech působit nesmyslně, ale přitom naznačují cestu, jak překonat všeobecný nihilismus a zaplnit hodnotové vakuum.

Malmkrog je ten typ filmu, o němž jeho ctitelé budou prohlašovat, že by jej potřebovali vidět minimálně třikrát, ale pak se k tomu jen těžko odhodlají. A pokud ano, tak třeba za pět, za deset let. V případě Puiova snímku to ale vůbec nevadí. Je totiž monumentálním textem, který už ze svojí podstaty existuje mimo dnešní prchavé trendy, dotýká se věčnosti a zároveň mizí za jejím horizontem.