Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Žít jako mafián, zemřít jako člověk / První zrádce

Žít jako mafián, zemřít jako člověk / První zrádce

kritika / Jarmila Křenková / 27. 3. 2020

V roce 1980 se v Palermu odehrála velkolepá slavnost. Ve vile ozářené plameny loučí se pod mlčenlivým dohledem desítek loveckých trofejí setkaly špičky sicilské mafie. Byl mezi nimi i Tommaso Buscetta, který se stal o několik let později nejslavnějším informátorem v procesu s Cosa Nostrou a měl zásadní podíl na odsouzení několika stovek svých bývalých společníků. Rituální oslava nové éry sjednocené mafie, která otevírá film Marca Bellocchia První zrádce, tak zároveň předznamenává její úpadek a stává se večírkem na rozloučenou.

Nejde ovšem o klasický mafiánský příběh, který by mapoval vzestup a pád konkrétního zločince uvnitř systému. Buscetta se už od počátku pohybuje mimo něj. Jeho drama spočívá v ustrnutí mezi světem ideálů o sobě samém a tím, jak se během jeho mafiánské kariéry organizace rozkládá vlivem obchodu s drogami i rostoucí hamižnosti bossů nové generace. V procesu s Cosa Nostrou se chce vidět nikoli jako zrádce, ale jako poslední spravedlivý. Zároveň tento krajně nespolehlivý vypravěč touží být viděn a stát ve světle reflektorů coby legenda bojující za ideály staré dobré mafie, která se hodně stará o chudé a jen okrajově se zabývá nekalým byznysem. Především v dlouhých dialogových sekvencích se soudcem Falconem, který shromažďoval podklady k obžalobě, se však ukazuje, že mýtem a legendou je právě mafie řídící se pevně daným kodexem. Cosa Nostra naopak vždycky byla bezskrupulózní zločinecká organizace založená na násilí a krutosti a poslušný voják Buscetta není mužem cti, za něhož se sebevědomě označuje, ale od raného mládí pro ni neváhal zabíjet.

Samotné soudní přelíčení pak spíš než pečlivou rekonstrukci jedné historické události připomíná groteskní frašku plnou bizarních výjevů a dětinského překřikování. Ženy obviněných lkají na ochozu, někteří mafiáni odhalují přirození, jiní tvrdí, že musí ze zdravotních důvodů neustále kouřit doutníky, a soudce teatrálně volá silencio!. Ticho v soudní síni ale nastává až během přímé konfrontace Buscetty s jeho nejbližším spolupracovníkem. Přes svou statičnost patří monolog dvou mužů, kteří si vytrvale vedou svou, k nejdramatičtějším pasážím filmu. Podobně jako zvrat, kdy trhovecké dohadování utne výčet drakonických rozsudků, v nichž padají doživotní tresty a stamilionové pokuty.

Místo v programu na ochranu svědků, které Buscetta vyhandloval, pro něj nepředstavuje kýžený azyl, ale především nucený exil. Ztráta kontaktů a sociálních vazeb ústí v existenciální krizi, která do té doby probleskovala pouze z jeho snů, ale nyní se stává každodenní realitou. Známějším prostředím pro něj paradoxně byla dokonce i italská věznice, v níž si díky privilegovanému postavení mohl užívat blahobytu. Nejhorším vězením jsou tak nakonec zimy v americkém zapadákově. Dobrodružná kariéra mafiána je passé, Buscettův život jako by vybledl a zavládl v něm trvalý soumrak. Když nezaměstnaný bezcílně bloumá supermarketem, kromě mléka si ve slevě pořídí i automatickou pušku. Vzrůstající paranoia a neustálé stěhování z místa na místo ještě násobí jeho vykořeněnost. Stesk po italské zmrzlině nemůže sdílet ani s manželkou a dětmi, kterým se na rozdíl od Buscetty podařilo emancipovat od svých kořenů.

První zrádce je film opulentních kontrastů, v němž se mísí excentričnost a tlumenost, palermské paláce stojí hned vedle chudinských čtvrtí a pokus vystihnout cosi ze společenských a politických nálad Itálie poslední čtvrtiny 20. století přechází v soustředěný ponor do psýché hlavního hrdiny. Přes téměř tříhodinovou stopáž film vyniká obdivuhodnou vnitřní dynamikou; občas bezhlavě uhání vpřed, jindy směřuje do minulosti a vzpomínek hlavního protagonisty, aby se vzápětí téměř zastavil při strnulém vyčkávání věcí příštích, které příznačně koresponduje s pověstným uměním Cosa Nostry čekat.

A tato její schopnost nemilosrdně dopadá také na Buscettu. Přestože smrt vždy byla nedílnou součástí jeho existence, v životě „po mafii“ ho vědomí zániku stravuje. Memento mori je pro něj ultimátní mírou všech věcí a přání pokojně zemřít ve vlastní posteli se mu se vzrůstajícím počtem nepřátel čím dál víc vzdaluje. Jediná chvíle, kdy můžeme s lhářem, podvodníkem a vrahem Buscettou sympatizovat, proto přichází až se závěrečnou scénou. Tehdy se v mysli vyčerpaného starce vynoří vzpomínka na jistou událost z mládí, kterou kdysi coby banální historku nedopověděl soudci Falconemu. V kontextu obav běžného smrtelníka ovšem zapůsobí s intenzitou té nejhorší noční můry.

První zrádce (Il traditore, Itálie, Francie, Brazílie, Německo, 4826, IMDb)
Režie: Marco Bellocchio, scénář: Marco Bellocchio, Valia Santella, Ludovica Rampoldi, Francesco Piccolo, Francesco La Licata, kamera: Vladan Radovic, střih: Francesca Calvelli, hudba: Nicola Piovani, hrají: Pierfrancesco Favino, Maria Fernanda Cândido, Fabrizio Ferracane, Fausto Russo Alesi, Luigi Lo Cascio ad., 152 minut, distribuce: Aerofilms (premiéra v ČR 21. 11. 2019).

První zrádce (Il traditore, Itálie, Francie, Brazílie, Německo, 4826, IMDb)
Režie: Marco Bellocchio, scénář: Marco Bellocchio, Valia Santella, Ludovica Rampoldi, Francesco Piccolo, Francesco La Licata, kamera: Vladan Radovic, střih: Francesca Calvelli, hudba: Nicola Piovani, hrají: Pierfrancesco Favino, Maria Fernanda Cândido, Fabrizio Ferracane, Fausto Russo Alesi, Luigi Lo Cascio ad., 152 minut, distribuce: Aerofilms (premiéra v ČR 21. 11. 2019).

Přečteno 1254x

Článek vyšel v časopise Cinepur #127, únor 2020.

Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Zatím nikdo nehodnotil.

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.


komentáře

    přepište kód:

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #131

#131

říjen 2020



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY kritika

Nabouraný film / Bourák

Hororové nedochůdče / Další jehňátko

Velký povyk kolem malé lži / Malá lež

Co má tohle být za nebe? / To musí být nebe

Z dláždění na pláž / Než skončí léto

Černá klišé, bílé zkazky / Bratrstvo pěti

Králova řeč po česku / Havel

Niet tam víťazov / Meky


DALŠÍ Z RUBRIKY

Eastwood o Eastwoodovi

Dámský gambit / Vítězství mimo šachovnici

Chirurgický řez polskou společností / Corpus Christi

Luca Guadagnino vyhlíží seriálový Návrat na Brideshead

3Kino Fest nabídne online středoevropské filmy i workshopy

Křivdy ke kávě / Pravda

Juniorfest se přesouvá na web, nabídne filmy i živé přenosy

Burácející řeka času / Tenet


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Hororové nedochůdče / Další jehňátko

Velkej chlap potřebuje velkej diamant / Drahokam

V krajině půlnočního slunce / Slunovrat

Pohádka o Eltonovi / Rocketman

Eastwoodovo Carpe diem! / Pašerák


RUBRIKY

anketa (25) / český film (102) / český talent (34) / cinepur choice (33) / editorial (105) / fenomén (73) / festival (95) / flashback (5) / fragment (18) / glosa (214) / horizont (29) / hudba (24) / kamera-pero (2) / kauza (33) / kniha (124) / kritika (980) / mimo kino (163) / nekrolog (1) / novinka (788) / objev (2) / pojem (36) / portrét (17) / profil (111) / reflexe (25) / report (116) / rozhovor (168) / scénář (4) / soundtrack (51) / téma (946) / televize (112) / událost týdne (265) / videohra (69) / web (42) / zoom (164)

Cinepur #127 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #127, únor 2020

Z obsahu tištěného čísla:

Milostný dopis svobodě / Portrét dívky v plamenech (Šárka Gmiterková, kritika)

Přelomová léta české kinematografie (Lukáš Skupa, téma)

Výmešky maskovaných akademiků / Brak jako gimmick (Jan Kolář, kniha)

Ať žije video / Vyprávění o počátcích (Sylva Poláková, zoom)

Editorial / Tenkrát ve světové kinematografii a Cinepuru (Jindřiška Bláhová, editorial)

Jan Němec / Histoire(s) du cinéma Jana Němce (Marika Kupková, téma)

+ více...