Tam někde ve filmu je pravda / Slitování

V úvodu filmu Slitování přichází na komisařství popálený muž nahlásit delikt. Přepadli ho čtyři Arabové. Když se jim vysmekl, nepronásledovali ho, zato za ním volali „Alláhu akbar“ a zapálili mu automobil. Událost byla nahlášena a muž oprávněně předpokládá, že bude propuštěn domů. Jenže vyšetřující policista a ústřední postava filmu, komisař Yacoub Daoud, si nechá událost přeříkat ještě detailněji, a ještě detailněji, a ještě. Muž se začne do svých výpovědí zamotávat, až mu nezbude než odhalit pravdu: útočníky si vymyslel, auto zapálil sám, protože potřeboval pojistný podvod, a na policii se vydal jen proto, že dokonání podvodu je podmíněno sepsáním policejního záznamu.

Pozice onoho muže ve filmu se nápadně podobá pozici filmu v naší distribuci. Slitování je jedním z filmů, které vypouští do české distribuce společnost Film Europe, aniž by mu věnovala větší péči. Nepíše se o něm, nerezonuje, není to film, o kterém se mluví a který je dobré vidět. Ve výsledku by mohl být považován za filmový ekvivalent „pojistného podvodu“ jako všechny ty snímky, co jimi pulzují aktuální komunální klišé a co se do veřejného prostoru vrhají s tím, aby co nejrychleji upoutaly pozornost potenciálního publika. Ovšem s tím, že jim publikum věnuje co nejpovrchnější pohled, odevzdá jim své vstupné a na konci si příliš nestěžuje. Nemá totiž na co, jelikož si ani pořádně nepamatuje, co vidělo.

Slitování se tváří jako detektivka „maigretovského“ typu. Případy, které se tu řeší, nejsou výjimečné. Jsou snad děsivé, ale obyčejné. Zároveň mají ambici být zprávou o stavu společnosti, jelikož Daoudovi podezřelí vyrůstají v rozvrácených, hroutících se rodinách, anebo jsou spojeni toxickými vztahy. Jenže Slitování, zdá se, selhává i při srovnání s maigretovskou detektivkou, neboť Daoud uplatňuje jedinou, z pohledu detektivek dokonale banální metodu; viníka pozná ihned a k přiznání jej dovede křížovým výslechem a konfrontací. Snímek nicméně neselhává jako žánr, jemuž se jeho autor, Arnaud Desplechin, věnuje dlouhodobě. Lze jej sledovat jako rodinné a vztahové drama těch, kteří rodiny nemají. Je to pestrý portrét různých podob nalomených rodin. Jako procítěné vztahové drama se ukazuje v líčení toxického milostného vztahu mezi dvěma hlavními podezřelými, Claude a Marií, které se dostanou do vzájemného zaklínění natolik, že zločin a následující trest, zdá se, je pro ně vysvobozením.

Slitování – to je, myslím, nejopodstatněnější interpretace – je filmem o dialektice. O hledání pravdivého. Daoudova vyšetřovací metoda nespočívá v odkrývání stop a vlastním policejním vyšetřování, ale v konfrontaci a přiznání. Nechává všechny podezřelé dokola vyprávět, co se stalo, opravovat a zpřesňovat výpovědi. Na mnoha místech ve filmu zdůrazňuje, že jde právě jen o to dozvědět se pravdu. Klíčový případ celého děje nemá žádné vnější svědky a neexistují k němu důkazy. Ve svojí metodě se nápadně podobá filmaři. Nejprve vyčerpávající, nekonečné převypravování původní historky, jako když se píše a přepisuje scénář, potom konfrontace, jako když se scénář obhajuje, potom přípravy, čtené a kostýmní zkoušky, a nakonec vlastní rekonstrukce, v níž jsou pachatelé, slovy filmu – herci, představující sebe sama. Čin se již stal, jako takový jej znovu zpřítomnit nelze, to jediné, co je možné, je pokusit se o co nejpravdivější nápodobu – včetně přiznání, že jde právě jen o napodobení.

Nemůžu si pomoct, abych si na tomto místě nepřipomenul film Šoa Clauda Lanzmanna. Návnad je příliš mnoho. Komisař alžírského původu se jmenuje Yacoub Daoud, což je arabská transkripce jmen hebrejských patriarchů Jákoba a Davida. Starosti arabské komunity tak, jak ji film portrétuje, se nápadně podobají starostem židovské komunity v dobách exploze antisemitismu. Daoud, vyšetřující zbytečnou vraždu důchodkyně, se sám ocitá v pozici Lanzmanna v průběhu práce na Šoa. Lanzmannovým údělem bylo uskutečnit rekonstrukci monstrózního, nesmyslně nenávistného zločinu, k němuž takřka neexistují vnější svědci a o němž je k dispozici jen minimum důkazů. Jedinými, kdo skutečně dokážou vnést do věci jasno, sdělit pravdu, jsou sami přeživší pachatelé zločinu.

Slitování tak může sloužit k pochopení toho, co je pro Francouze ve skutečnosti jejich „cinéma-vérité“. Můžete postupovat pozorně, trpělivě, a po mnoha krocích, pouze pomocí konfrontací a přiznání, se můžete dobrat pravdy coby takové rekonstrukce dávné události, na niž se shodnou její účastníci. A můžete to dokázat filmem, tak jako to dokázal Claude Lanzmann.