Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Milostný dopis svobodě / Portrét dívky v plamenech

Milostný dopis svobodě / Portrét dívky v plamenech

kritika / Šárka Gmiterková / 16. 3. 2020

Když v květnu přicházely z festivalu v Cannes první nadšené reakce na Portrét dívky v plamenech, nešlo se neubránit spekulacím a vzpomínkám. Dosud jedinou držitelkou Zlaté palmy za režii je Jane Campion, která ocenění převzala v roce 1993 za snímek Piano. Smyslné a inteligentní melodrama napříště změnilo žánr kostýmního filmu, neboť do něj vneslo nové prvky – tělesnost, hloubavost a kritický dialog s minulostí. Portrét dívky v plamenech může pro dobová dramata znamenat podobný životodárný impulz, avšak režisérka a scenáristka Céline Sciamma si nakonec odnesla z Cannes cenu za scénář. Film přitom paradoxně nedosahuje nejsilnějšího účinku slovy, ale vizuální stránkou; díky rámování, kompozicím a síti mlčenlivých, avšak pevně propletených pohledů.

Francouzská autorka se do minulosti obrací poprvé. Její dosavadní filmografie čítá tituly usazené v současnosti, zaměřené na komplikovaný proces dívčího dospívání – ať už jde o ceněný debut Akvabely, Klukandu nebo Holčičí partu. Portrét dívky v plamenech nicméně tematicky i formálně na její předchozí tvorbu navazuje. Dvojice hrdinek sice už pubertě odrostla, i tak jsme ale svědky jejich zásadního formativního období. Zprvu poznáváme malířku Marianne, bytost nezávislou a soběstačnou, v samotě tvůrčího zápalu zběhlou a zvyklou na ni. Oproti tomu Héloïse do příběhu vstupuje o něco později jako frustrovaná ingénue, kterou neláká ani budoucí manžel, ani samotná perspektiva sňatku. Marianne dostává za úkol vzpurnou nevěstu namalovat a z kradmých pohledů, pozorování a společných procházek se rodí cit, který dalece přerůstá několik společných dní.

Stejně jako předchozí snímky režisérky nelze jednoduše onálepkovat jako feministické, sociálně kritické či queer, i Portrét dívky v plamenech se podobným označením vzpírá. Klukanda Laura nikdy nemluví o tom, že by chtěla být chlapcem, pouze si užívá volného pohybu mezi gendery. Stejně tak Marieme/Vic v Holčičí partě zkouší různé pozice a identity, které jí umožňují vystoupit z očekávání rodiny, okolí i širší společnosti. Všechny tyto hrdinky zastihneme v mezičase, který jim dovoluje existovat mimo normativní stereotypy. Okno do alternativních budoucností se však rychle zavírá a dívky se vracejí zpět k jasně nalinkovaným životům. Ambice spatřit své hrdinky ve chvílích osvobozených od společenských a patriarchálních tlaků dává tvorbě Sciamma výrazně podvratný nádech.

Feministické gesto lze v Portrétu dívky v plamenech spatřit na několika rovinách. Sciamma cíleně buduje svět bez mužů, ostrovní usedlost totiž obývají pouze ženy. Muži přesto nadále do životů protagonistek zasahují – plodí nechtěné potomky, vrhají na hrdinky stín manželské instituce a brání jim ve vzdělání. Portrétování Héloïse pro Marianne neznamená jen emocionální probuzení, ale také rozvíjí její malířský talent. Na prvním dokončeném obrazu totiž ulpívají stopy konvencí, které podobiznu idealizují a znemožňují vidět skutečnou tvář druhé osoby. Marianne se tak musí zbavit naučených postupů a neuhýbat očima; jedině tak svým štětcem dokáže věci a situace zachytit v jejich opravdovosti. Kritika maskulinního „gaze“, tedy upřeného přivlastňujícího pohledu redukujícího ženy na vizuálně atraktivní objekty, představuje letitou stálici feministické filmové teorie. Portrét dívky v plamenech přináší ženský pohled jako radikální alternativu tradiční heteronormativní dynamice stojící v pozadí řady populárních žánrů. Ve filmografii Céline Sciamma opět nejde o žádné novum, protože i její předchozí díla si byla tohoto tématu dobře vědomá a záměrně divákům některé výjevy odpírala (jako detailní záběry na těla tančících dívek v Holčičí partě). Do třetice Portrét dívky v plamenech převrací tradiční vyprávění o geniálním umělci a jeho múze. Mezi mladými ženami tato hierarchie chybí, učí se od sebe navzájem a na díle spolupracují; i když jedna obraz vytváří a druhá mu „jen“ stojí modelem. Takové rozvržení vztahů podtrhuje záběrování, neboť obě hrdinky často stojí v rámu společně, v symetricky vyvážených kompozicích.

Mezi stálice kostýmních dramat patří několik klíčových motivů jako psaní dopisů, pohled z okna či procházky krajinou. Novinka francouzské autorky se bez těchto prvků obejde a toužebně upřený zrak z okna – směrem ven, vstříc sňatku, lásce či prostě materiálnímu zajištění – obrací dovnitř, mezi zdi skoro vylidněného domu. Héloïse s Marianne tu totiž nacházejí naplnění jedna v druhé; usedlost se navíc na krátkou dobu stává místem solidárním, bez společenských bariér, bez genderové a sexuální disciplinace, plným nových vzruchů a vizuálních stimulů. Portrét dívky v plamenech tak vypráví nejen nekonvenční love story, ale je také milostným dopisem svobodě, volnosti a odvaze tvůrčího pohledu.

Portrét dívky v plamenech (Portrait de la jeune fille en feu, Francie, 2019, IMDb)
Režie a scénář: Céline Sciamma, kamera: Claire Mathon, střih: Julien Lacheray, hrají: Noémie Merlant, Adèle Haenel, Luàna Bajrami ad., 120 minut, distribuce: Artcam (premiéra v ČR 26. 12. 2019).

Portrét dívky v plamenech (Portrait de la jeune fille en feu, Francie, 2019, IMDb)
Režie a scénář: Céline Sciamma, kamera: Claire Mathon, střih: Julien Lacheray, hrají: Noémie Merlant, Adèle Haenel, Luàna Bajrami ad., 120 minut, distribuce: Artcam (premiéra v ČR 26. 12. 2019).

Přečteno 979x

Článek vyšel v časopise Cinepur #127, únor 2020.

Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Aktuální hodnocení článku
1.5 /4

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.

Hodnocení filmu

Portrét dívky v plamenech

****  ČTENÁŘI (4)


komentáře

    přepište kód:

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #129

#129

červen 2020



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY kritika

Společnost podmíněné lásky / Chvění

Od sexuálních predátorů k mediální gramotnosti / V síti

Modelář aneb Kurvahošiguntág? / Modelář

Tisíc tváří hrdiny / Richard Jewell

Válka jako vychytávka / 1917

Velkej chlap potřebuje velkej diamant / Drahokam

Život je krásňoučký / Králíček Jojo

Malé ženy v kalhotách / Malé ženy


DALŠÍ Z RUBRIKY

Eastwood o Eastwoodovi

Ruben Östlund pokračuje v natáčení satiry na superbohaté

Další film Almodóvara a Penélope Cruz bude o paralelních matkách

O včelách a lidech / Země medu

Homemade na Netflixu představí karanténní kraťasy známých filmařů

Žánrové tropy v subtropech / Kanáři

Blaxploitation jako paralelní kultura / Paradoxy a mnohoznačnosti jedné filmové kategorie

Potratit v Americe / Never Rarely Sometimes Always


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Malé ženy v kalhotách / Malé ženy

Hádej, kdo se bude bát na večeři / Uteč

…a pátá loď je fantazie / Pátá loď

Joy / Ekonomie dotyku

Hunger Games: Síla vzdoru 2. část / Katniss, bohyně plodnosti


RUBRIKY

anketa (25) / český film (97) / český talent (34) / blu-ray (12) / cinepur choice (33) / dvd (121) / editorial (103) / fenomén (73) / festival (93) / flashback (3) / fragment (18) / glosa (214) / horizont (29) / hudba (24) / kauza (33) / kniha (122) / komiks (10) / kritika (962) / mimo kino (19) / nekrolog (1) / novinka (771) / objev (3) / pojem (36) / portrét (15) / profil (109) / reflexe (24) / report (115) / rozhovor (166) / scénář (4) / soundtrack (50) / téma (934) / televize (109) / tisková zpráva (1) / událost týdne (257) / videohra (67) / web (42) / zoom (162)

Cinepur #127 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #127, únor 2020

Z obsahu tištěného čísla:

Tam někde ve filmu je pravda / Slitování (Jakub Felcman, kritika)

Výmešky maskovaných akademiků / Brak jako gimmick (Jan Kolář, kniha)

Evropský divák v úzkých / IDFA (Martin Horyna, report)

Privatizační, restituční a prostituční komedie 90. let (Kamil Fila, téma)

Ať žije video / Vyprávění o počátcích (Sylva Poláková, zoom)

Úvod k tématu: Film po sametu (Lukáš Skupa, téma)

+ více...