Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Milostný dopis svobodě / Portrét dívky v plamenech

Milostný dopis svobodě / Portrét dívky v plamenech

kritika / Šárka Gmiterková / 16. 3. 2020

Když v květnu přicházely z festivalu v Cannes první nadšené reakce na Portrét dívky v plamenech, nešlo se neubránit spekulacím a vzpomínkám. Dosud jedinou držitelkou Zlaté palmy za režii je Jane Campion, která ocenění převzala v roce 1993 za snímek Piano. Smyslné a inteligentní melodrama napříště změnilo žánr kostýmního filmu, neboť do něj vneslo nové prvky – tělesnost, hloubavost a kritický dialog s minulostí. Portrét dívky v plamenech může pro dobová dramata znamenat podobný životodárný impulz, avšak režisérka a scenáristka Céline Sciamma si nakonec odnesla z Cannes cenu za scénář. Film přitom paradoxně nedosahuje nejsilnějšího účinku slovy, ale vizuální stránkou; díky rámování, kompozicím a síti mlčenlivých, avšak pevně propletených pohledů.

Francouzská autorka se do minulosti obrací poprvé. Její dosavadní filmografie čítá tituly usazené v současnosti, zaměřené na komplikovaný proces dívčího dospívání – ať už jde o ceněný debut Akvabely, Klukandu nebo Holčičí partu. Portrét dívky v plamenech nicméně tematicky i formálně na její předchozí tvorbu navazuje. Dvojice hrdinek sice už pubertě odrostla, i tak jsme ale svědky jejich zásadního formativního období. Zprvu poznáváme malířku Marianne, bytost nezávislou a soběstačnou, v samotě tvůrčího zápalu zběhlou a zvyklou na ni. Oproti tomu Héloïse do příběhu vstupuje o něco později jako frustrovaná ingénue, kterou neláká ani budoucí manžel, ani samotná perspektiva sňatku. Marianne dostává za úkol vzpurnou nevěstu namalovat a z kradmých pohledů, pozorování a společných procházek se rodí cit, který dalece přerůstá několik společných dní.

Stejně jako předchozí snímky režisérky nelze jednoduše onálepkovat jako feministické, sociálně kritické či queer, i Portrét dívky v plamenech se podobným označením vzpírá. Klukanda Laura nikdy nemluví o tom, že by chtěla být chlapcem, pouze si užívá volného pohybu mezi gendery. Stejně tak Marieme/Vic v Holčičí partě zkouší různé pozice a identity, které jí umožňují vystoupit z očekávání rodiny, okolí i širší společnosti. Všechny tyto hrdinky zastihneme v mezičase, který jim dovoluje existovat mimo normativní stereotypy. Okno do alternativních budoucností se však rychle zavírá a dívky se vracejí zpět k jasně nalinkovaným životům. Ambice spatřit své hrdinky ve chvílích osvobozených od společenských a patriarchálních tlaků dává tvorbě Sciamma výrazně podvratný nádech.

Feministické gesto lze v Portrétu dívky v plamenech spatřit na několika rovinách. Sciamma cíleně buduje svět bez mužů, ostrovní usedlost totiž obývají pouze ženy. Muži přesto nadále do životů protagonistek zasahují – plodí nechtěné potomky, vrhají na hrdinky stín manželské instituce a brání jim ve vzdělání. Portrétování Héloïse pro Marianne neznamená jen emocionální probuzení, ale také rozvíjí její malířský talent. Na prvním dokončeném obrazu totiž ulpívají stopy konvencí, které podobiznu idealizují a znemožňují vidět skutečnou tvář druhé osoby. Marianne se tak musí zbavit naučených postupů a neuhýbat očima; jedině tak svým štětcem dokáže věci a situace zachytit v jejich opravdovosti. Kritika maskulinního „gaze“, tedy upřeného přivlastňujícího pohledu redukujícího ženy na vizuálně atraktivní objekty, představuje letitou stálici feministické filmové teorie. Portrét dívky v plamenech přináší ženský pohled jako radikální alternativu tradiční heteronormativní dynamice stojící v pozadí řady populárních žánrů. Ve filmografii Céline Sciamma opět nejde o žádné novum, protože i její předchozí díla si byla tohoto tématu dobře vědomá a záměrně divákům některé výjevy odpírala (jako detailní záběry na těla tančících dívek v Holčičí partě). Do třetice Portrét dívky v plamenech převrací tradiční vyprávění o geniálním umělci a jeho múze. Mezi mladými ženami tato hierarchie chybí, učí se od sebe navzájem a na díle spolupracují; i když jedna obraz vytváří a druhá mu „jen“ stojí modelem. Takové rozvržení vztahů podtrhuje záběrování, neboť obě hrdinky často stojí v rámu společně, v symetricky vyvážených kompozicích.

Mezi stálice kostýmních dramat patří několik klíčových motivů jako psaní dopisů, pohled z okna či procházky krajinou. Novinka francouzské autorky se bez těchto prvků obejde a toužebně upřený zrak z okna – směrem ven, vstříc sňatku, lásce či prostě materiálnímu zajištění – obrací dovnitř, mezi zdi skoro vylidněného domu. Héloïse s Marianne tu totiž nacházejí naplnění jedna v druhé; usedlost se navíc na krátkou dobu stává místem solidárním, bez společenských bariér, bez genderové a sexuální disciplinace, plným nových vzruchů a vizuálních stimulů. Portrét dívky v plamenech tak vypráví nejen nekonvenční love story, ale je také milostným dopisem svobodě, volnosti a odvaze tvůrčího pohledu.

Portrét dívky v plamenech (Portrait de la jeune fille en feu, Francie, 2019, IMDb)
Režie a scénář: Céline Sciamma, kamera: Claire Mathon, střih: Julien Lacheray, hrají: Noémie Merlant, Adèle Haenel, Luàna Bajrami ad., 120 minut, distribuce: Artcam (premiéra v ČR 26. 12. 2019).

Portrét dívky v plamenech (Portrait de la jeune fille en feu, Francie, 2019, IMDb)
Režie a scénář: Céline Sciamma, kamera: Claire Mathon, střih: Julien Lacheray, hrají: Noémie Merlant, Adèle Haenel, Luàna Bajrami ad., 120 minut, distribuce: Artcam (premiéra v ČR 26. 12. 2019).

Přečteno 1817x

Článek vyšel v časopise Cinepur #127, únor 2020.

Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Aktuální hodnocení článku
1.5 /4

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.

Hodnocení filmu

Portrét dívky v plamenech

****  ČTENÁŘI (4)


komentáře

    přepište kód:

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #136

#136

srpen 2021



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY kritika

Thelma a Louise jako divácky náročná pinku eiga / Nadosmrti

Orba v srdeční krajině / Minari

Vidět ticho / Sound of Metal

Pohádka o osmdesátkách a Wonder Woman / Wonder Woman 1984

Obrazy starého světa / Služebníci

Řez globalizující se Indií / Bílý tygr

Euforie vztahové hysterie / Malcolm a Marie

Korejští filmaři dobývají vesmír / Čističi vesmíru


DALŠÍ Z RUBRIKY

Jak se mrtví naučili žít / Duše

Návštěva muzea lásky / Undine

Gramatika nekonečna / O nekonečnu

Stylově spíchnutá antihrdinka / Cruella

Znásilnění, pomsta a žvýkačka / Nadějná mladá žena

Duše jazzu a elektroniky / Duše

Noir Film Festival bude bez předsudků, s Coeny i Bollywoodem

Hlediště jsou ti druzí / Annette


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Nevidět, neslyšet a nemluvit / Asistentka

Malé ženy v kalhotách / Malé ženy

Hádej, kdo se bude bát na večeři / Uteč

…a pátá loď je fantazie / Pátá loď

Joy / Ekonomie dotyku


RUBRIKY

anketa (28) / český film (108) / český talent (34) / cinepur choice (33) / editorial (110) / fenomén (81) / festival (104) / flashback (10) / fragment (18) / glosa (214) / kamera-pero (7) / kauza (33) / kniha (127) / kritika (1021) / mimo kino (185) / novinka (804) / pojem (36) / portrét (45) / profil (93) / reflexe (25) / report (123) / rozhovor (173) / scénář (4) / soundtrack (80) / téma (981) / televize (121) / událost týdne (277) / videohra (76) / web (43) / zoom (169)

Cinepur #127 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #127, únor 2020

Z obsahu tištěného čísla:

Konspirační chobotnička / Odložený případ Hammarskjöld (Martin Šrajer, kritika)

Hoří, mí vlastníci / Vlastníci (Ondřej Pavlík, kritika)

Zeitgeist podle Ireny Pavláskové (Petra Chaloupková, téma)

Evropský divák v úzkých / IDFA (Martin Horyna, report)

Nemanželské etudy single generace / Karel, já a ty (Petra Chaloupková, kritika)

Výmešky maskovaných akademiků / Brak jako gimmick (Jan Kolář, kniha)

+ více...