Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Milostný dopis svobodě / Portrét dívky v plamenech

Milostný dopis svobodě / Portrét dívky v plamenech

kritika / Šárka Gmiterková / 16. 3. 2020

Když v květnu přicházely z festivalu v Cannes první nadšené reakce na Portrét dívky v plamenech, nešlo se neubránit spekulacím a vzpomínkám. Dosud jedinou držitelkou Zlaté palmy za režii je Jane Campion, která ocenění převzala v roce 1993 za snímek Piano. Smyslné a inteligentní melodrama napříště změnilo žánr kostýmního filmu, neboť do něj vneslo nové prvky – tělesnost, hloubavost a kritický dialog s minulostí. Portrét dívky v plamenech může pro dobová dramata znamenat podobný životodárný impulz, avšak režisérka a scenáristka Céline Sciamma si nakonec odnesla z Cannes cenu za scénář. Film přitom paradoxně nedosahuje nejsilnějšího účinku slovy, ale vizuální stránkou; díky rámování, kompozicím a síti mlčenlivých, avšak pevně propletených pohledů.

Francouzská autorka se do minulosti obrací poprvé. Její dosavadní filmografie čítá tituly usazené v současnosti, zaměřené na komplikovaný proces dívčího dospívání – ať už jde o ceněný debut Akvabely, Klukandu nebo Holčičí partu. Portrét dívky v plamenech nicméně tematicky i formálně na její předchozí tvorbu navazuje. Dvojice hrdinek sice už pubertě odrostla, i tak jsme ale svědky jejich zásadního formativního období. Zprvu poznáváme malířku Marianne, bytost nezávislou a soběstačnou, v samotě tvůrčího zápalu zběhlou a zvyklou na ni. Oproti tomu Héloïse do příběhu vstupuje o něco později jako frustrovaná ingénue, kterou neláká ani budoucí manžel, ani samotná perspektiva sňatku. Marianne dostává za úkol vzpurnou nevěstu namalovat a z kradmých pohledů, pozorování a společných procházek se rodí cit, který dalece přerůstá několik společných dní.

Stejně jako předchozí snímky režisérky nelze jednoduše onálepkovat jako feministické, sociálně kritické či queer, i Portrét dívky v plamenech se podobným označením vzpírá. Klukanda Laura nikdy nemluví o tom, že by chtěla být chlapcem, pouze si užívá volného pohybu mezi gendery. Stejně tak Marieme/Vic v Holčičí partě zkouší různé pozice a identity, které jí umožňují vystoupit z očekávání rodiny, okolí i širší společnosti. Všechny tyto hrdinky zastihneme v mezičase, který jim dovoluje existovat mimo normativní stereotypy. Okno do alternativních budoucností se však rychle zavírá a dívky se vracejí zpět k jasně nalinkovaným životům. Ambice spatřit své hrdinky ve chvílích osvobozených od společenských a patriarchálních tlaků dává tvorbě Sciamma výrazně podvratný nádech.

Feministické gesto lze v Portrétu dívky v plamenech spatřit na několika rovinách. Sciamma cíleně buduje svět bez mužů, ostrovní usedlost totiž obývají pouze ženy. Muži přesto nadále do životů protagonistek zasahují – plodí nechtěné potomky, vrhají na hrdinky stín manželské instituce a brání jim ve vzdělání. Portrétování Héloïse pro Marianne neznamená jen emocionální probuzení, ale také rozvíjí její malířský talent. Na prvním dokončeném obrazu totiž ulpívají stopy konvencí, které podobiznu idealizují a znemožňují vidět skutečnou tvář druhé osoby. Marianne se tak musí zbavit naučených postupů a neuhýbat očima; jedině tak svým štětcem dokáže věci a situace zachytit v jejich opravdovosti. Kritika maskulinního „gaze“, tedy upřeného přivlastňujícího pohledu redukujícího ženy na vizuálně atraktivní objekty, představuje letitou stálici feministické filmové teorie. Portrét dívky v plamenech přináší ženský pohled jako radikální alternativu tradiční heteronormativní dynamice stojící v pozadí řady populárních žánrů. Ve filmografii Céline Sciamma opět nejde o žádné novum, protože i její předchozí díla si byla tohoto tématu dobře vědomá a záměrně divákům některé výjevy odpírala (jako detailní záběry na těla tančících dívek v Holčičí partě). Do třetice Portrét dívky v plamenech převrací tradiční vyprávění o geniálním umělci a jeho múze. Mezi mladými ženami tato hierarchie chybí, učí se od sebe navzájem a na díle spolupracují; i když jedna obraz vytváří a druhá mu „jen“ stojí modelem. Takové rozvržení vztahů podtrhuje záběrování, neboť obě hrdinky často stojí v rámu společně, v symetricky vyvážených kompozicích.

Mezi stálice kostýmních dramat patří několik klíčových motivů jako psaní dopisů, pohled z okna či procházky krajinou. Novinka francouzské autorky se bez těchto prvků obejde a toužebně upřený zrak z okna – směrem ven, vstříc sňatku, lásce či prostě materiálnímu zajištění – obrací dovnitř, mezi zdi skoro vylidněného domu. Héloïse s Marianne tu totiž nacházejí naplnění jedna v druhé; usedlost se navíc na krátkou dobu stává místem solidárním, bez společenských bariér, bez genderové a sexuální disciplinace, plným nových vzruchů a vizuálních stimulů. Portrét dívky v plamenech tak vypráví nejen nekonvenční love story, ale je také milostným dopisem svobodě, volnosti a odvaze tvůrčího pohledu.

Portrét dívky v plamenech (Portrait de la jeune fille en feu, Francie, 2019, IMDb)
Režie a scénář: Céline Sciamma, kamera: Claire Mathon, střih: Julien Lacheray, hrají: Noémie Merlant, Adèle Haenel, Luàna Bajrami ad., 120 minut, distribuce: Artcam (premiéra v ČR 26. 12. 2019).

Portrét dívky v plamenech (Portrait de la jeune fille en feu, Francie, 2019, IMDb)
Režie a scénář: Céline Sciamma, kamera: Claire Mathon, střih: Julien Lacheray, hrají: Noémie Merlant, Adèle Haenel, Luàna Bajrami ad., 120 minut, distribuce: Artcam (premiéra v ČR 26. 12. 2019).

Přečteno 2590x

Článek vyšel v časopise Cinepur #127, únor 2020.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Aktuální hodnocení článku
2.2 /5

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.

Hodnocení filmu

Portrét dívky v plamenech

****  ČTENÁŘI (4)


komentáře

    přepište kód:

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #143

#143

říjen 2022



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY kritika

Stane se to znova a znova / Dexter: Nová krev

Strukturovaná polysémie nejen pro ten dnešní den / Nový a Gott

Když Jimmy potkal Kim / Volejte Saulovi

Samy nocí tmou / Světlonoc

Making Elvis Cool Again / Elvis

Závratě spřízněnosti a touhy / Podezřelá

Mlha, čaj a sušenky / Nestvůra z Essexu

V dark roomu s Jane Austen / Fire Island


DALŠÍ Z RUBRIKY

Mezipatra zkouší Prolomit ledy

Nejnovější filmy ze střední Evropy a procházka s Polańskim

Nejlepší letošní seriál a kouzlo redakčního brainstormingu

Nové knihy o filmu či fotce na Ji.hlavě

Nene / Krmení divého publika

Trojúhelník smutku / Škodolibá plavba společenskými hierarchiemi

Men / Pohanské mutace

Arvéd / Arvédova pouť do pekla


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Making Elvis Cool Again / Elvis

Sex, celebrity a video / Pam & Tommy

West Side Story v troskách / West Side Story

Stylově spíchnutá antihrdinka / Cruella

Nevidět, neslyšet a nemluvit / Asistentka


RUBRIKY

anketa (31) / český film (118) / český talent (39) / cinepur choice (33) / editorial (118) / fenomén (83) / festival (116) / flashback (16) / fragment (18) / glosa (243) / kamera-pero (15) / kauza (1) / kniha (132) / kritika (1109) / mimo kino (191) / novinka (824) / pojem (36) / portrét (51) / profil (100) / reflexe (27) / report (149) / rozhovor (184) / scénář (4) / soundtrack (87) / téma (1025) / televize (134) / událost týdne (291) / videohra (83) / web (46) / zoom (173)

Cinepur #127 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #127, únor 2020

Z obsahu tištěného čísla:

Editorial / Tenkrát ve světové kinematografii a Cinepuru (Jindřiška Bláhová, editorial)

Privatizační, restituční a prostituční komedie 90. let (Kamil Fila, téma)

Zrození falešného Západu / Bez vědomí (Jaroslav Pinkas, televize)

Výmešky maskovaných akademiků / Brak jako gimmick (Jan Kolář, kniha)

Ať žije video / Vyprávění o počátcích (Sylva Poláková, zoom)

Nikdo tomu nerozumí! / Ivan Passer (Jakub Felcman, Ondřej Provazník, rozhovor)

+ více...