Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Miniatury pro tělo a klavír / Sólo

Miniatury pro tělo a klavír / Sólo

kritika / český film / Antonín Tesař / 30. 12. 2019

Slavný Shakespearův citát říká, že život je jako příběh vyprávěný idiotem, plný třeštění a neznamenající vůbec nic. V tomto destruktivním duchu jako by přistupoval k vyprávění i portrétní dokument Artemia Benkiho Sólo, který vyhrál sekci Česká radost na letošním MFDF Jihlava. Benki se důsledně vyvarovává toho, aby nám podával cosi jako životní příběh argentinského klavírního virtuosa Martína Perina. Obrazy, které nám předkládá, nemají příliš ambici něco znamenat. Perino, který trpí psychickými problémy a mnoho svého času tráví v psychiatrické léčebně v Buenos Aires, nemá být reprezentantem nějaké sociální skupiny ani nás tvůrci prostřednictvím jeho osudu nechtějí upozornit na žádný konkrétní společenský problém. Není to portrét heroický, ale vlastně ani tragický – Perino sice budí soucit, ale rozhodně ne tím, že bychom sledovali pohnutou trajektorii jeho života.

Kamera se maximálně soustředí na Perinovu figuru a potlačuje okolní prostor. Potenciálně atraktivní prostředí obří psychiatrické léčebny vidíme spíš jen mimochodem a jeho obyvatele potkáváme také jen jako nečekaná zjevení vstupující do Perinova osobního prostoru. Náhlost a fragmentárnost je typická pro celý film. Sólo nemá žádný vypravěčský rámec, ale naopak si zakládá na přetržitosti. Informace důležité pro pochopení kontextu se ve filmu vynořují bez ohledu na přehlednost a jejich význam není příliš zdůrazňován.

Zásadní pro Benkiho je naopak zachycování drobných momentů a mikroudálostí, které nemají žádné zásadní konsekvence, ale poutají na sebe pozornost samy o sobě jako nepřímá svědectví o Perinově osobnosti. Epizodky, kdy se pod klavíristou během koncertu zlomí židle nebo kdy se pokouší dostat jako účinkující na motorkářský koncert, střídají záznamy protagonistovy tiché koncentrace při hraní, jeho introspektivních promluv nebo chvil, kdy jeho nemoc vyvolává ryze fyzické projevy – nepřítomný výraz, apatický postoj, dýchací potíže. Maximální důraz se tu klade na Perinovo tělo, jehož specifické rytmy určují celkové plynutí Benkiho filmu – měnící se účes, přibývání a mizení jeho tělesné hmoty i duchapřítomnosti v jeho tváři. Snad největší pozornost upírá kamera na mistrovy ruce, na to, jak po klávesách jeho nástroje někdy energicky a cílevědomě běhají a jindy jen líně těkají, jak s nimi Perino uvolněně bubnuje po různých površích, jak v nich svírá cigaretu nebo léky předepsané psychiatrem.

Tělo je jeden z klíčů, jimiž Sólo odemyká svého protagonistu a jeho duševní rozpoložení. Stejně významná je ale i diskontinuální, těkavá, v detailech se vyžívající struktura filmu. Benkiho pohled na duševní nemoc není heroický ani angažovaný, ale existenciální. Ukazuje, že duševní choroba existuje mimo naraci, v drolivých částečkách všednosti a v izolovaných projevech, jejichž objevení a intenzitu často nelze dopředu předvídat. Při tom všem je Sólo nepochybně filmem o boji protagonisty s duševní nemocí. Není to ale boj, na jaký jsme z filmů zvyklí. Příznačně v něm jde hlavně o dobývání okamžiků, chvil, kdy je možné samostatně myslet, nebo dokonce plánovat. Pocit osamělosti, ke kterému nás odkazuje už název filmu, je podstatným aspektem Perinova života, ale jde spíš o důsledek okolností než o ústřední problém. Právě to, jak film neustále omezuje divákův horizont, jak i jeho dlouhodobé vztahy a umělecké projekty představuje jen prostřednictvím dílčích zmínek, pomáhá navodit pocit neúplnosti, nejistoty a přetržitosti života muže, který měl za to, že bude hrát obsáhlé symfonie, a místo toho je odsouzen k provozování miniatur.

Sólo tak patří k těm současným českým dokumentům, které zpracovávají zahraniční látku a cílí na mezinárodní publikum znalců umělecky pojaté dokumentaristiky. Z racionálního hlediska může jeho tlumená, intimní, komorní poetika působit poněkud nepřístupně. V tom, jak dokáže přizpůsobit svou celkovou formu osobní, živočišné energii svého protagonisty, je ale zvláštním, nenápadným způsobem podmanivý.

Přečteno 2840x

Článek vyšel v časopise Cinepur #126, prosinec 2019.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Aktuální hodnocení článku
3 /4

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.


komentáře

    přepište kód:

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #145

#145

únor 2023



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY kritika

Od všeho trochu moc najednou / Všechno, všude, najednou

Utama / Mezi domovem a sopkou

Království: Exodus / Von Trierův vánoční žertík z nemocnice

Zábavný – punkový, ale málo / Seriál Pistol a jeho hudba

Skandály ve službách Jejího Veličenstva / Koruna

Kvík / Až si zase příště dáte klobásku

Stane se to znova a znova / Dexter: Nová krev

BANGER. / Film, který by rád všechny pochcal


DALŠÍ Z RUBRIKY český film

Něžný vypravěč dětských příběhů / Jiří Hanibal

Nevadí mi označení „ženský film“, vadí mi jeho konotace

Distribuce 2022 / Návrat k normálu?

KaprKód / Dialog s mrtvým

Na FAMU nás učili, že žánr je „fuj“ / Rozhovor s režisérkou Terezou Nvotovou

A pak přišla láska… / Tarot a terapie

Grand Prix / Grand Pricks

Návraty kamarádů do deště / Pokračování normalizačních trháků po roce 1989


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Od všeho trochu moc najednou / Všechno, všude, najednou

Strýček Júsuke na zadním sedadle / Drive My Car

Pro a proti - Francouzská depeše / Wes Anderson a kapustňáci

Hlediště jsou ti druzí / Annette

Korejští filmaři dobývají vesmír / Čističi vesmíru


RUBRIKY

anketa (33) / český film (119) / český talent (39) / cinepur choice (33) / editorial (120) / fenomén (83) / festival (117) / flashback (18) / fragment (18) / glosa (244) / kamera-pero (17) / kauza (1) / kniha (133) / kritika (1122) / mimo kino (193) / novinka (825) / pojem (36) / portrét (53) / profil (100) / reflexe (27) / report (150) / rozhovor (187) / scénář (4) / soundtrack (89) / téma (1035) / televize (139) / událost týdne (292) / videohra (84) / web (46) / zoom (174)

Cinepur #126 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #126, prosinec 2019

Z obsahu tištěného čísla:

Smíření s džihádem a s pubertou / Mladý Ahmed (Petra Chaloupková, kritika)

Algoritmický výběr druhů / Netflix a dokumentární film (Martin Šrajer, téma)

Daniel Day-Lewis / Nesnesitelná lehkost totálního převtělování (Stanislava Přádná, portrét)

Hledání otce, hledání syna / Dálava (Martin Mišúr, kritika)

Síla Dolanova polibku / Matthias a Maxime (Jan Bodnár, kritika)

Editorial 126 / Netflix (Jindřiška Bláhová, editorial)

+ více...