Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Komunismus a síť aneb Konec zastupitelské demokracie je dlouhý název dlouhého počinu Karla Vachka. Režisér přitom upozorňuje, že třetina materiálu pochází z jeho předchozích děl a třetina byla „ukradena“ jeho studentům, což by mohlo vzbudit pochyby o nutnosti takové stopáže. Komunismus by ale ve skutečnosti nemohl být kratší. Jeho síla pramení právě z toho, kolik prostoru si nárokuje a jak moc dokáže diváka vtáhnout do sebe. V 80 minutách by byl blábolením, ve 335 minutách je otiskem mysli svého tvůrce. V dobrém i zlém.

Snímek však není nekonečným Vachkovým monologem. Režisér se v něm zjevuje v er-formě a na Vachka se nahlíží jako na postavu, často skoro jako na karikaturu. Díky tomu se lze rozzlobit na něj, ale ne na film jako takový, když pronáší něco, co bude divák považovat za absurdní nesmysl. Což není nedopatření. Vachek absurditou „zlobí“ rád. Především ale usiluje o podtrhávání humoru v téměř každé situaci. Obecně nejsilnější je proto Komunismus v momentech, kdy tvoří kontrastní juxtapozice, ať už s vtipnou, ironickou či cynickou pointou. Při chválení musí padnout i jména střihaček Renaty Pařezové a Heleny Papírníkové, protože bez jejich práce, jež zas a znovu vyvolává úsměv, by se výsledek neobešel.

Nejvíce intenzivní částí díla jsou přesto tragické záběry Josefa Hlavatého, jehož nahé spálené tělo ošetřují sestry v nemocnici, aniž by kamera na chvíli uhnula. Vachek tento svůj dlouho ztracený materiál doprovází posrpnovým projevem Josefa Smrkovského, čímž opět dociluje třetího významu. Trauma okupace je pro něj zjevně stále přítomné a živé, vrací se k němu opakovaně jako k jednomu z mnoha selhání zastupitelské demokracie, s níž by se rád vypořádal. Řešení vidí v internetu, díky kterému se mohou lidé v budoucnu vzdát volených politiků a místo odevzdání se jejich rozmarům týdně naklikat na počítač možnosti v pravidelných referendech. Nutno dodat, že Vachek internet nepoužívá a zná ho pouze teoreticky.

Celý snímek tak prostupuje nedělitelný proud pronikavosti, tvrdošíjnosti a snad i naivity. S Vachkem se dá jen těžko polemizovat, nesnaží se vytvořit komplexní systém argumentů, jenž by měl vést k přijmutí jeho tezí. Za svůj život vstřebal určité informace či jejich fragmenty a z nich intuitivně vyvozuje. Když před ním cokoli zpochybníte, řekne, že možná máte pravdu a úplně se plete. Chce zkrátka navodit téma k diskusi. Mnoho jeho konzervativních názorů hraničí se skandálností, a kdyby je pronesl vedoucí filmařské fakulty v USA, byl by z toho skandál. Jenže Vachkova osobnost, historie a v neposlední řadě nepopiratelné charisma si vydobyly postavení, kdy nás sice pohorší, ale zároveň okamžitě odpustíme.

Tuto auru lze vnímat pozitivně i negativně. Vachkův šarm vystavuje diváky postojům a názorům, jež by se jinak k především levicově a progresivně smýšlejícím lidem nedostaly – paradoxně právě v důsledku jejich života na síti. Vachek je narušitel tohoto systému, vklíněný do světa, do kterého jako by nepatřil. Na druhou stranu u některých jeho postojů, jež hranice konzervatismu překračují k netoleranci, budí trochu strach. Myslí to vážně? Nebo jen provokuje? Co když s ním začne tyto názory sdílet někdo jen o trochu reakčnější a agresivnější? Některé Vachkovy výroky o nutnosti udržet národy a jazyky oddělené jsou tolerovatelné jen proto, že avizuje nezájem v jejich uskutečnění a zdůrazňuje jejich teoretickou podstatu, což je ale nebezpečně křehká hráz.

Karel Vachek a jeho Komunismus tu ale nejsou od toho, aby se s nimi souhlasilo. Vachek je skrze své působení na FAMU v pravidelném styku s mladými, intelektuálně smýšlejícími progresivními lidmi, takže už jistě slyšel vše, co jde proti mnoha aspektům jeho vidění světa namítnout. Přesto necítí potřebu sestříhat svůj film tak, aby na tyto argumenty reagoval, a divákovi ponechává všechny příležitosti ke kroucení hlavou. Zůstává nekompromisním svědkem doby, jež ho stvořila. Ne náhodou je jeho práce hodnotnější, když se vztahuje k minulosti, než když vyhlíží budoucnost, jež v jeho podání připomíná sci-fi napsanou před půl stoletím. Komunismus neodkrývá žádnou příští cestu, je ale strhující zprávou o cestě, po které přišel Karel Vachek za námi do kina.