Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Ztracené město a hvězdy / Ad Astra

Ztracené město a hvězdy / Ad Astra

kritika / Dan Krátký / 24. 1. 2020

Filmy Jamese Graye nejsou příliš výdělečné – mnohdy právě naopak – a málo diváků si umí jeho jméno jasně zařadit. Zato reprezentují něco, co mnozí cinefilové v Hollywoodu postrádají: tvorbu autora s jasnou vizí, který podvratně pracuje s klasickými žánry a nevychází publiku vstříc. Tuto pozici potvrdil před třemi lety se Ztraceným městem Z, bezmála geniálně vystavěnou disputací nad otcovstvím, potažmo mužstvím. Ad Astra měla být logickým krokem kupředu, podle některých zahraničních kritiků dokonce mistrovským dílem. Jenže Grayův vesmírný opus magnum je daleko více problematický a jednoznačnému uchopení – i soudu – se vzpírá.

Filmu dominuje Brad Pitt jako astronaut Roy McBride, který se vydává napříč galaxií zastavit tajemné výboje ohrožující lidskou civilizaci. Hned v úvodu zjišťuje, že by za nimi mohl stát jeho pohřešovaný otec. Chytře vystavěný epizodický narativ si pravidelně pohrává s proměnami barevného spektra i způsoby komponování vesmírných celků, jenže do cesty se mu pravidelně staví úporná snaha formulovat ústřední demytizaci otcovské figury, která má ničivý vliv na vztah hlavního hrdiny ke světu i sobě samému. Na vině jsou také introspektivní voiceovery komentující probíhající situace a v některých scénách působící až rušivě. I přesto je to film provokativní a fascinující.

Spousta problémů se protíná v protagonistovi, protože Pittův McBride má dvě zásadní vrstvy. Ta nejviditelnější načrtává klasického hollywoodského hrdinu. Vzorný astronaut a syn legendy, jehož tep nikdy nepřekročil číslo 80, takže zachovává chladnou hlavu i v ohrožení života. Pod povrchem však tepe něco jiného – vztah Roye McBridea k Royi McBrideovi. Gray si dává záležet, aby na první pohled dokonalého muže psychologicky obnažil a relativně důstojně konstruuje obraz křehké maskulinity. Paradoxně demytizace klasického hrdiny funguje poměrně dobře, na rozdíl od přímočaré a trošku kýčovité demytizace otcovské figury. Jenže tyto roviny jsou do sebe zapuštěny – Royův vztah s otcem determinuje jeho vztah ke světu i sobě samému –, a proto je od sebe nelze oddělit. Ad Astra tak nabízí problematickou síť vzájemně provázaných úrovní práce s maskulinitou, jenže dobře funguje jen zčásti.

O něco zajímavější je obecnější rovina – konstrukce (umělé) vnější identity ve vztahu ke světu. McBride je neustále tlačen k popisům svého stavu, aby vedení vyhodnotilo jeho způsobilost. Pokud vynucené monology něco opravdu připomínají, jsou to necitlivá terapeutická sezení. Mechanické výčty emocí, záměrně upravených pro uspokojení naslouchající – institucionální – autoritu. Čtení v rovině duševního zdraví je sice zajímavé, ale vyžaduje přesazení do odlišných významových kontextů, želbohu nekompatibilních se zbytkem vyprávění.

Vůbec nejsilnější stránkou Grayova filmu je obratná práce s vyprávěním a stylem. V návaznosti na Ztracené město Z staví vyprávění jako sérii epizod se značně nečekanými vyvrcholeními, která jdou proti žánrovým očekáváním. Dokonce každá z těchto dílčích částí – dramatická scéna na anténě, Měsíci či Marsu – nabízí určitou proměnu stylu. Ať už jde o střídání barevných palet nebo způsobu snímání, režie těchto samostatných úseků je inspirativní. Akční honička na Měsíci pak pro práci s tichem a stíny představuje jednu z nejvíce vzrušujících scén roku. Jenže to se znovu vracíme k úsekům, částem. Ad Astra je film rozporuplný. V některých ohledech brilantní, v jiných prostý.

Vnitřní nesoulad odráží citace, jimiž je snímek protkán. Úvodní záběr explicitně upomene na Vesmírnou odyseu Stanleyho Kubricka, vývoj v mnoha ohledech variuje Apokalypsu a krátká scéna na Marsu dává vzpomenout na tvorbu Andreje Tarkovského. Je paradoxní, že citované filmy jsou esenciálními příklady uměřené a chytré distribuce interpretačních stop. Jsou vysoce tematicky sevřené a srozumitelné bez nutnosti opakované explicitní artikulace. Ad Astra je ve své psychoanalytické významové rovině až moc přímočará. Naštěstí stále dostatečně problematická a podnětná, že se ji vyplatí vidět a několik dalších dní nad ní přemýšlet. A to už samo o sobě není málo.

Ad Astra (USA, 2019, IMDb)
Režie: James Gray, scénář: James Gray, Ethan Gross, kamera: Hoyte van Hoytema, John Axelrad, Lee Haugen, hudba: Max Richter, hrají: Brad Pitt, Tommy Lee Jones, Ruth Negga, Liv Tyler, Donald Sutherland ad., 124 minut, distribuce: CinemArt (premiéra v ČR 19. 9. 2019).

Ad Astra (USA, 2019, IMDb)
Režie: James Gray, scénář: James Gray, Ethan Gross, kamera: Hoyte van Hoytema, John Axelrad, Lee Haugen, hudba: Max Richter, hrají: Brad Pitt, Tommy Lee Jones, Ruth Negga, Liv Tyler, Donald Sutherland ad., 124 minut, distribuce: CinemArt (premiéra v ČR 19. 9. 2019).

Přečteno 1220x

Článek vyšel v časopise Cinepur #126, prosinec 2019.

Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Aktuální hodnocení článku
1.7 /7

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.

Hodnocení filmu

Ad Astra

****  ČTENÁŘI (3)


komentáře

    přepište kód:

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #131

#131

říjen 2020



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY kritika

Nabouraný film / Bourák

Hororové nedochůdče / Další jehňátko

Velký povyk kolem malé lži / Malá lež

Co má tohle být za nebe? / To musí být nebe

Z dláždění na pláž / Než skončí léto

Černá klišé, bílé zkazky / Bratrstvo pěti

Králova řeč po česku / Havel

Niet tam víťazov / Meky


DALŠÍ Z RUBRIKY

Eastwood o Eastwoodovi

Denis Villeneuve natočí minisérii podle románu Joa Nesbøho

Kde uvidíme covidí debuty?

Editorial 131: Film a feminismus

Křičet nahlas i potichu / Tvorba současných rozzlobených animátorek

Padesát odstínů stmívání / Temný narativ v antifeministických romancích

(Tele)vize feminismu / Od emancipovaného konzumerismu k matriarchálnímu rebelství

Čtyři podoby novodobého ženství ve filmu / Meryl Streep, Tilda Swinton, Cate Blanchett a Kate...


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Velký povyk kolem malé lži / Malá lež

Šíleně smutný Asiat / Ocas tygra

Tisíc tváří hrdiny / Richard Jewell

Nebýt slyšet není důvod k mlčení / Bídníci

Příliš ostré světlo / Budiž světlo


RUBRIKY

anketa (25) / český film (100) / český talent (34) / cinepur choice (33) / editorial (105) / fenomén (73) / festival (95) / flashback (5) / fragment (18) / glosa (214) / horizont (29) / hudba (24) / kamera-pero (2) / kauza (33) / kniha (124) / kritika (980) / mimo kino (163) / nekrolog (1) / novinka (785) / objev (2) / pojem (36) / portrét (17) / profil (111) / reflexe (25) / report (116) / rozhovor (168) / scénář (4) / soundtrack (51) / téma (946) / televize (111) / událost týdne (263) / videohra (69) / web (42) / zoom (164)

Cinepur #126 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #126, prosinec 2019

Z obsahu tištěného čísla:

Drze rozvracet, ne být milý / Rozhovor s Alexejem Germanem ml. (Kamila Dolotina, rozhovor)

Nepohodlná hra mezi filmem a divákem / Lun Sevnik (Vítězslav Chovanec, profil)

Editorial 126 / Netflix (Jindřiška Bláhová, editorial)

Miniatury pro tělo a klavír / Sólo (Antonín Tesař, kritika)

Vymítač předsudků / Antologie města duchů (Ondřej Pavlík, kritika)

Big (not) in Japan / Anime na Netflixu (Antonín Tesař, téma)

+ více...