Svět, o který se můžeme pořezat / Tiché doteky
Dlouho připravovaný debut Michala Hogenauera Tiché doteky si po prvních projekcích na festivalu v Karlových Varech vysloužil reakce vstřícné i jednoznačně odmítavé. Snímek o české dívce, jež se stává chůvou v podivně fungující holandské domácnosti, jen stěží strhne širší publikum. Mezi příznivci festivalového artu má však potenciál získat si kus pozornosti, a dokonce si i vynutit divákův jasný postoj.
Tiché doteky nejsou filmem, který je snadné zhlédnout a myslet si, že byl „normální“ nebo „adekvátní“. Od prvních okamžiků navazují s divákem dialog, z nějž nejde uniknout – nejde být pasivním svědkem bez účasti a zájmu. Chvíli mluví film, chvíli čeká na divákovy odpovědi. A pak je převrací na hlavu. Pokládá otázky, zjevně však zamlčuje řadu informací nutných k jejich zodpovězení. Zaměstnává vsuvkami z budoucích policejních výslechů, jež stvrzují přítomnost jakéhosi tajemství – něčeho neviditelného mimo záběr. Schyluje se k extrémní katarzi, i když přesně nevíme, odkud a proč ji vlastně čekat. Snímek působí na jednu stranu vyprázdněně, na stranu druhou jako by překypoval temnou energií.
Čistá, až sterilní kamera Gregga Telussy se vyznačuje citem pro estetiku satelitního městečka vyšší třídy. Ukázněnost a sebekontrola zde nabývají až atmosféry hororu. O prostředí, v němž se hrdinka ocitá, jako by se dalo při neopatrném kroku pořezat. Málokterý český film pracuje tak koncepčně s prostorem. Za minimalismem a úsporností se hromadí cosi nevyzpytatelného.
Hogenauer ale s divákem nehraje fér. Nenabízí „detektivní“ servis, díky němuž můžeme z nabízených střípků zkoušet uhádnout „kdo je vrah“, ještě než to pomyslný detektiv vítězoslavně oznámí. Během druhého zhlédnutí začne dávat snímek mnohem větší smysl. Prvky, jež se zprvu jevily až surreálně, se pevně ukotví v realitě příběhu. Stále ale není možné vyčíst výsledek. I proto je lepší si o ději nic dopředu nezjišťovat a vystavit se závěrečné explozi bez předčasných očekávání.
Zrádný je i úhel pohledu hrdinky, který by měl intuitivně sloužit divákovi jako důvěryhodný filtr filmového světa. Spolu s ní vstupujeme do neznámého prostředí, seznamujeme se s jejími touhami a úzkostmi. Spolu s ní čelíme podivně rigidní rodině a jejím úzkoprsým pravidlům. Zdá se však s každou minutou jasnější, že i ona něco tají a o sledovaných událostech ví víc než divák. A to „něco“ nakonec zcela mění představu o jejích motivacích a dilematech. Taková práce s informacemi může být frustrující. Když jsou pár minut před koncem konečně odhaleny nepředvídatelné body zápletky zcela posouvající chápání děje, může se dostavit pocit zrady nebo tvůrčího utahování si z publika.
Nejjasnějším motivem filmu se jeví být snaha o sebedefinici v prostředí vyžadujícím uniformitu. Protagonistka je však natolik pasivní, že není úplně jasné, na základě čeho si vlastně identitu chce nárokovat. Tiché doteky lze vnímat jako parodii „chcípáckých“ hrdinů českých filmů, jejichž hrdinové vyžadují od světa štěstí, aniž by mu jakkoli přispívali a jakkoli ho svou přítomností obohacovali. Nemají cíl, nezastávají morální hodnoty, pouze touží po možnosti „být sami sebou“, aniž vlastně tušíme, co to pro ně znamená. Také Hogenauerova „hrdinka“ je nakonec nejzbytečnější, nejvíce redundantní postavou, která nic neovlivní, nic nezpůsobí a jediné, co má na dění vliv, je její všeobjímající nečinnost. Na konci bude vyplivnuta na ulici, a ačkoli na rozdíl od diváka měla celou dobu všechny informace, spíš než sebereflexi ohledně odhalených tajemství pokládá ostatním pouze otázku: „Co teď bude se mnou?“
Jestli jsou Tiché doteky záměrnou satirou o sobectví, není zcela jasné. Někdo možná bude vůči hrdince vstřícnější. Pro někoho vystoupí do popředí téma manipulace nižší vrstvy tou vyšší. Pro někoho bude hlavním tématem fanatismus. Pro jiného tragické selhání. Na minimalisticky působící dílo jde z výsledku vyčíst až překvapivě mnoho. A na rozdíl od hrdinky nedovolí divákovi být nezúčastněný.