Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Svět, o který se můžeme pořezat / Tiché doteky

Svět, o který se můžeme pořezat / Tiché doteky

kritika / český film / Martin Svoboda / 25. 10. 2019

Dlouho připravovaný debut Michala Hogenauera Tiché doteky si po prvních projekcích na festivalu v Karlových Varech vysloužil reakce vstřícné i jednoznačně odmítavé. Snímek o české dívce, jež se stává chůvou v podivně fungující holandské domácnosti, jen stěží strhne širší publikum. Mezi příznivci festivalového artu má však potenciál získat si kus pozornosti, a dokonce si i vynutit divákův jasný postoj.

Tiché doteky nejsou filmem, který je snadné zhlédnout a myslet si, že byl „normální“ nebo „adekvátní“. Od prvních okamžiků navazují s divákem dialog, z nějž nejde uniknout – nejde být pasivním svědkem bez účasti a zájmu. Chvíli mluví film, chvíli čeká na divákovy odpovědi. A pak je převrací na hlavu. Pokládá otázky, zjevně však zamlčuje řadu informací nutných k jejich zodpovězení. Zaměstnává vsuvkami z budoucích policejních výslechů, jež stvrzují přítomnost jakéhosi tajemství – něčeho neviditelného mimo záběr. Schyluje se k extrémní katarzi, i když přesně nevíme, odkud a proč ji vlastně čekat. Snímek působí na jednu stranu vyprázdněně, na stranu druhou jako by překypoval temnou energií.

Čistá, až sterilní kamera Gregga Telussy se vyznačuje citem pro estetiku satelitního městečka vyšší třídy. Ukázněnost a sebekontrola zde nabývají až atmosféry hororu. O prostředí, v němž se hrdinka ocitá, jako by se dalo při neopatrném kroku pořezat. Málokterý český film pracuje tak koncepčně s prostorem. Za minimalismem a úsporností se hromadí cosi nevyzpytatelného.

Hogenauer ale s divákem nehraje fér. Nenabízí „detektivní“ servis, díky němuž můžeme z nabízených střípků zkoušet uhádnout „kdo je vrah“, ještě než to pomyslný detektiv vítězoslavně oznámí. Během druhého zhlédnutí začne dávat snímek mnohem větší smysl. Prvky, jež se zprvu jevily až surreálně, se pevně ukotví v realitě příběhu. Stále ale není možné vyčíst výsledek. I proto je lepší si o ději nic dopředu nezjišťovat a vystavit se závěrečné explozi bez předčasných očekávání.

Zrádný je i úhel pohledu hrdinky, který by měl intuitivně sloužit divákovi jako důvěryhodný filtr filmového světa. Spolu s ní vstupujeme do neznámého prostředí, seznamujeme se s jejími touhami a úzkostmi. Spolu s ní čelíme podivně rigidní rodině a jejím úzkoprsým pravidlům. Zdá se však s každou minutou jasnější, že i ona něco tají a o sledovaných událostech ví víc než divák. A to „něco“ nakonec zcela mění představu o jejích motivacích a dilematech. Taková práce s informacemi může být frustrující. Když jsou pár minut před koncem konečně odhaleny nepředvídatelné body zápletky zcela posouvající chápání děje, může se dostavit pocit zrady nebo tvůrčího utahování si z publika.

Nejjasnějším motivem filmu se jeví být snaha o sebedefinici v prostředí vyžadujícím uniformitu. Protagonistka je však natolik pasivní, že není úplně jasné, na základě čeho si vlastně identitu chce nárokovat. Tiché doteky lze vnímat jako parodii „chcípáckých“ hrdinů českých filmů, jejichž hrdinové vyžadují od světa štěstí, aniž by mu jakkoli přispívali a jakkoli ho svou přítomností obohacovali. Nemají cíl, nezastávají morální hodnoty, pouze touží po možnosti „být sami sebou“, aniž vlastně tušíme, co to pro ně znamená. Také Hogenauerova „hrdinka“ je nakonec nejzbytečnější, nejvíce redundantní postavou, která nic neovlivní, nic nezpůsobí a jediné, co má na dění vliv, je její všeobjímající nečinnost. Na konci bude vyplivnuta na ulici, a ačkoli na rozdíl od diváka měla celou dobu všechny informace, spíš než sebereflexi ohledně odhalených tajemství pokládá ostatním pouze otázku: „Co teď bude se mnou?“

Jestli jsou Tiché doteky záměrnou satirou o sobectví, není zcela jasné. Někdo možná bude vůči hrdince vstřícnější. Pro někoho vystoupí do popředí téma manipulace nižší vrstvy tou vyšší. Pro někoho bude hlavním tématem fanatismus. Pro jiného tragické selhání. Na minimalisticky působící dílo jde z výsledku vyčíst až překvapivě mnoho. A na rozdíl od hrdinky nedovolí divákovi být nezúčastněný.

Tiché doteky (ČR, Nizozemsko, Lotyšsko, 2019, IMDb)
Režie: Michal Hogenauer, scénář: Michal Hogenauer, Jakub Felcman, kamera: Gregg Telussa, střih: Michal Reich, hudba: Filip Míšek, hrají: Eliška Křenková, Jacob Jutte, Monic Hendrickx, Roeland Fernhout ad., 96 minut, distribuce: Aerofilms (premiéra v ČR 3. 10. 2019).

Tiché doteky (ČR, Nizozemsko, Lotyšsko, 2019, IMDb)
Režie: Michal Hogenauer, scénář: Michal Hogenauer, Jakub Felcman, kamera: Gregg Telussa, střih: Michal Reich, hudba: Filip Míšek, hrají: Eliška Křenková, Jacob Jutte, Monic Hendrickx, Roeland Fernhout ad., 96 minut, distribuce: Aerofilms (premiéra v ČR 3. 10. 2019).

Přečteno 2042x

Článek vyšel v časopise Cinepur #125, říjen 2019.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Aktuální hodnocení článku
3 /2

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.

Hodnocení filmu

Tiché doteky

****  ČTENÁŘI (2.8)


komentáře

    přepište kód:

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #134

#134

duben 2021



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY kritika

Smysl života a to, co chceme / Smysl života

Všechny vidlákovy světa i ten můj / Americká elegie

Nebe, které není bez mráčku / Půlnoční nebe

Balzám zdatných alchymistů / Alchymická pec

Režisér, který dává největší tuzéry / Nechte je všechny mluvit

Antarktický lockdown / FREM, Bílá na bílé

Bolest na hranici ráje / Lux Æterna

Kdo je Amerika a kdo je Borat? / Borat Subsequent Moviefilm


DALŠÍ Z RUBRIKY český film

Eliška Cílková / Zahodit ego

Balzám zdatných alchymistů / Alchymická pec

Antarktický lockdown / FREM, Bílá na bílé

Anatomie českého pidimužíka / Adam Martinec

Vachkova dokumentární revoluce

Domácí násilí jako mýtus i videohra / Žáby bez jazyka

Nech vlka žít / Vlci na hranicích

Nora Štrbová / Animace rozpuštěná v dokumentu


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Smysl života a to, co chceme / Smysl života

Žalovat se nemá / Žaluji!

Co má tohle být za nebe? / To musí být nebe

Modelář aneb Kurvahošiguntág? / Modelář

Kudy přišel Karel Vachek / Komunismus a síť aneb Konec zastupitelské demokracie


RUBRIKY

anketa (27) / český film (107) / český talent (34) / cinepur choice (33) / editorial (108) / fenomén (79) / festival (97) / flashback (8) / fragment (18) / glosa (214) / kamera-pero (5) / kauza (33) / kniha (126) / kritika (1005) / mimo kino (183) / novinka (794) / pojem (36) / portrét (43) / profil (91) / reflexe (25) / report (121) / rozhovor (171) / scénář (4) / soundtrack (78) / téma (967) / televize (119) / událost týdne (272) / videohra (74) / web (43) / zoom (167)

Cinepur #125 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #125, říjen 2019

Z obsahu tištěného čísla:

Chyběla mi minulost / Rozhovor s režisérem Cătălinem Mituleskem (Pavel Sladký, téma)

Vnitřní exil a mystická nevyhnutelnost oběti / Andrej Tarkovskij (Janis Prášil, kniha)

Krmení bestie / Boj o moc (Antonín Tesař, televize)

Čtyři vraždy stačí, Fritzoušku / U Zlaté rukavice (Viktor Palák, kritika)

Odvážní se nevzdávají / Rumunské kino od starověku do konce druhého tisíciletí (Jaromír Blažejovský, téma)

Úvod k tématu: Rumunská nová vlna (Lukáš Skupa, téma)

+ více...