Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Born To Be Wild / Narušitel systému

Born To Be Wild / Narušitel systému

kritika / Antonín Tesař / 23. 10. 2019

Celovečerní debut německé režisérky Nory Fingscheidt Narušitel systému je tak trochu nomen omen. Důrazně, ale přitom neokázale totiž vypadává z různých škatulek, do kterých bychom ho rádi vměstnali.

Snímek vypráví o devítileté dívce Denni, která čím dál beznadějněji putuje od jednoho bezradného vychovatele ke druhému, aniž by jí některý z nich výrazněji pomohl. Denni trpí nezvladatelnými a často násilnými záchvaty vzteku, které ještě zhoršují běžné průvodní jevy jejího dětství – panovačnost, sebestřednost nebo touhu po absolutní pozornosti druhých. Kvůli tomu nebydlí s matkou, která z ní má strach a trpí pocitem, že ji nezvládá. Na mnoho výchovných ústavů je ještě mladá, ale v dětských domovech a podobných zařízeních pro děti si s ní nedokážou poradit.

Film by mohl působit jako sociální drama, které upozorňuje na nějakou konkrétní diagnózu, určitý přesně specifikovaný typ dětského chování. Jenže tohle nedělá. Chování dívky ve filmu není nikde přesně klinicky popsáno a označení „narušitel systému“ také není žádný zavedený pojem pro určitý typ problémových dětí. Fingscheidt toto sousloví slyšela, když natáčela dokument o domově pro ženy bez domova. Jedna z pracovnic tam o čtrnáctileté dívce, která se do domova právě nastěhovala, prohlásila, že je to „narušitel systému“ a že podobné dívky se po svých čtrnáctých narozeninách často ocitají bez domova.

Proto také nejsou tak úplně adekvátní kritiky, které film odsuzují na základě toho, jestli zobrazuje skutečnou péči o problémové děti dostatečně realisticky, nebo dokonce idealizovaně. Režisérku totiž nezajímá popis nějakého skutečného prostředí. Celý film jako by byl spíš obecnou úvahou nad titulním souslovím – co jsou v lidské společnosti systémy a co to znamená být jejich narušitelem. Fingscheidt nevycházela z žádné konkrétní studie, ale prý spíš z toho, že sama byla divoké dítě. Zároveň jí nevyhovovalo, že děti jsou ve filmech často zobrazovány jako roztomilé, bezbranné nebo nanejvýš komicky uličnické.

Postava Denni, která je alfou i omegou celého snímku, naštěstí nepůsobí jako sympatická oběť systému, ale ani jako divoké monstrum. Přitom dokáže být obojím zároveň. Jen jednou se film pokouší vynášet nad jejím chováním určité soudy ve scéně, kdy matka Denni zničehonic odvolá svůj původní návrh vzít si dceru zpátky domů. I v téhle situaci je ale zřejmé, že film nechce opakovat klišé o tom, že lékem na všechna dětská traumata je rodičovská láska. Naopak ho spíš problematizuje, když ukazuje matku jako evidentně nešťastnou postavu, která je z vlastního vztahu s dcerou také nesmírně frustrovaná.

Podobně ostrým střídáním mezi láskou a zlobou či strachem na Denni reagují i postavy vychovatelů stojící uvnitř „systému“. Nejkomplexnější je ale samotná Denni v uhrančivém podání Heleny Zengel, protože její „divoká“ osobnost má stejně nejednoznačný vztah k „systému“, do kterého by se měla zapojit. Především je ale dítě, takže systematičnost je něco, co by se měla teprve naučit a sama se tím zotročit.

Narušitel systému se zároveň nenápadně nabourává do různých stylizací. Většinou je to komorní, na hereckých výkonech postavené drama. Tvrzení, že jde o ukřičený film, se vztahuje výhradně k projevu Zengel, ostatní aktéři se naopak projevují zdrženlivě a tlumeně a celková stylizace hereckých výkonů je důsledně civilní. Místy ale film podporuje chaotickou, dravou energii Denni agresivní hudbou nebo impresivními, snovými sekvencemi. Je to další důkaz toho, že film nemá působit racionálně, ale spíš empaticky.

Fingscheidt nechce analyzovat systém, ale spíš nás nechává spoluprožít jeho hranice. Nevytvořila mistrovské dílo, na to má její debut příliš nahodilou, epizodickou strukturu, tendenci se cyklit a vlastně jen celou dobu opakuje v různých variacích totéž. Přesto ukazuje na schopnost režisérky nastolovat originální témata a kráčet stranou vyšlapaných cestiček současné artové kinematografie.

Narušitel systému (Systemsprenger, Německo, 2019, IMDb)
Režie a scénář: Nora Fingscheidt, kamera: Yunus Roy Imer, střih: Stephan Bechinger, Julia Kovalenko, hudba: John Gürtler, hrají: Helena Zengel, Albrecht Schuch, Gabriela Maria Schmeide, Lisa Hagmeister, Melanie Straub ad., 126 minut, distribuce: Film Europe (premiéra v ČR 3. 10. 2019).

Narušitel systému (Systemsprenger, Německo, 2019, IMDb)
Režie a scénář: Nora Fingscheidt, kamera: Yunus Roy Imer, střih: Stephan Bechinger, Julia Kovalenko, hudba: John Gürtler, hrají: Helena Zengel, Albrecht Schuch, Gabriela Maria Schmeide, Lisa Hagmeister, Melanie Straub ad., 126 minut, distribuce: Film Europe (premiéra v ČR 3. 10. 2019).

Přečteno 1050x

Článek vyšel v časopise Cinepur #125, říjen 2019.

Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Aktuální hodnocení článku
5 /2

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.

Hodnocení filmu

Narušitel systému

****  ČTENÁŘI (3.3)

Ohodnoťte film na Cinepur.cz


komentáře

    přepište kód:

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #127

#127

únor 2020



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY kritika

Profakovat se ke svobodě / Pražské orgie

Ztracené město a hvězdy / Ad Astra

Hledání otce, hledání syna / Dálava

Kudy přišel Karel Vachek / Komunismus a síť aneb Konec zastupitelské demokracie

Smíření s džihádem a s pubertou / Mladý Ahmed

Miniatury pro tělo a klavír / Sólo

Vymítač předsudků / Antologie města duchů

Síla Dolanova polibku / Matthias a Maxime


DALŠÍ Z RUBRIKY

Martin McDonagh připravuje film o jednom pokaženém přátelství

Zmutovaná soap opera / Mutazione

Marhoul chystá anglickojazyčný film o senátorovi McCarthym

Editorial / Tenkrát ve světové kinematografii a Cinepuru

Moje filmy jsou pro mě dokumenty / Masterclass s Davidem Cronenbergem

Od převratu k sametové totalitě / Revoluce 1989 v dokumentárním filmu

Jan Němec / Histoire(s) du cinéma Jana Němce

Zeitgeist podle Ireny Pavláskové


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Miniatury pro tělo a klavír / Sólo

Hands Across (Black) America / My

Zloději iluzí současného Japonska / Zloději

Takaši Miike / Autor bez domova

Dvojí vědomí černošského policajta / BlacKkKlansman


RUBRIKY

anketa (25) / český film (92) / český talent (34) / blu-ray (12) / cinepur choice (34) / distribuce (1) / dvd (121) / editorial (101) / fenomén (73) / festival (90) / flashback (1) / fragment (18) / glosa (213) / horizont (29) / hudba (24) / kauza (33) / kniha (120) / komiks (10) / kritika (832) / minikritika (113) / nekrolog (1) / novinka (755) / objev (3) / pojem (36) / portrét (13) / profil (107) / reflexe (24) / report (113) / rozhovor (165) / scénář (4) / soundtrack (48) / téma (919) / televize (107) / tisková zpráva (1) / událost týdne (251) / výstava (1) / video (2) / videoart (16) / videohra (65) / web (42) / zoom (160)

Cinepur #125 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #125, říjen 2019

Z obsahu tištěného čísla:

Krmení bestie / Boj o moc (Antonín Tesař, televize)

La Gomera / Komedie svědomí i evropský film par excellence (Jakub Felcman, téma)

Odvážní se nevzdávají / Rumunské kino od starověku do konce druhého tisíciletí (Jaromír Blažejovský, téma)

Smrt se (ne)vyplácí / Sekiro: Shadows Die Twice (Michal Böhm, videohra)

Labyrint světa srdcem Palestiny / Elia Suleiman (Pavel Sladký, portrét)

Chyběla mi minulost / Rozhovor s režisérem Cătălinem Mituleskem (Pavel Sladký, téma)

+ více...