Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

V krajině půlnočního slunce / Slunovrat

V krajině půlnočního slunce / Slunovrat

kritika / Jarmila Křenková / 1. 11. 2019

Dlouho se zdálo, že v americkém hororu se nic zásadního neděje. Stále důrazněji se však prosazuje generace talentovaných tvůrců s nekonvenčním přístupem k žánru, osobitým vizuálním cítěním nebo schopností oslovit publikum, které se o horor běžně nezajímá. Mezi ně patří i Ari Aster, jehož Slunovrat vstoupil do kin rok po úspěšné prvotině Děsivé dědictví. Aster nečerpá z amerického žánrového odkazu, ale hlásí se spíš k tradici evropského filmu. V Děsivém dědictví se vztáhl k subžánru okultních filmů, jako je Teď se nedívej od Nicolase Roega, a mezi inspirační zdroje Slunovratu patří i folk horor Rituál nebo povídky M. R. Jamese.

Přestože se Aster s oblibou vrací k pozapomenutým subžánrům a pracuje s notoricky známými hororovými tropy, protagonisté jeho filmů v sobě mají jakousi moderní civilnost, kterou připomínají postavy z povídek jednoho z nejzajímavějších hororových spisovatelů dneška Lairda Barrona. Jsou to jedinci pragmatičtí a veskrze průměrní, kteří ale ve snaze čelit existenciálním krizím neváhají pootevřít dveře čemusi, co je přesahuje a spolehlivě vede do záhuby. Podobně lehkovážný krok do neznáma učiní také hrdinka Slunovratu: Američanka Dani se pokouší vyrovnat s rodinnou tragédií a uzdravit nefunkční vztah tím, že se s partnerem a jeho přáteli vydá do odlehlé švédské vesnice Hårga, kde se mají spolu s místními zúčastnit tradičních oslav slunovratu.

Bukolická idyla kraje, kde slunce skoro nezapadá, je však od počátku matoucí. Ukazuje se, že šokující doslovnost a ničím nepřikrášlená popisnost rituálů, které traktují i životy nově příchozích, není dána neumělou angličtinou přehnaně úslužných a věčně usměvavých členů podivné komunity. Naopak to, co se zdálo být ztraceno v překladu, je opakovaně vyslovováno zcela zřetelně a získává stále hrozivější kontury. Vše navíc podléhá proměnlivému vnímání času a prostoru, které Dani a její přátelé zakoušejí pod vlivem halucinogenů, jež jsou jim neustále podávány, a nezvyklé perspektivy dané všeprostupujícím slunečním jasem i tempem vykonávaných obřadů. Při sledování zvolna plynoucích obrazů, které působí tekutě, téměř taktilně, divák zažívá intenzivní pocit vnoření, ale též závrati, jako by spolu s postavami vrůstal do tamní krajiny.

Slunovrat působí jako monumentální umělecká instalace, jejímž prostřednictvím Aster přibližuje svět Hårgy coby vrcholně ritualizovaný řád. Komplikovaná vizuální stylizace a potřeba hledat neotřelá výtvarná řešení pro něj tedy nejsou samoúčelným rozmarem, ale součástí osobitého vnímání světa i žánru. V Děsivém dědictví scénografické postupy připomínaly hyperstylizované fotografie Gregoryho Crewdsona, ve Slunovratu se zase Aster inspiroval tvorbou brooklynského výtvarníka čínského původu Mu Pana, jehož práce připomínají bohatě tkané tapiserie, na nichž medvědi a další zvířata svádějí epické bitvy s imaginárními monstry. Vyznačují se plastičností a hloubkou, v níž lze vysledovat mnoho detailů, ale zároveň zprostředkovávají přímočará sdělení o životě a smrti. Taktéž Hårgou je možné opakovaně procházet, zastavovat se na různých místech a sledovat její antropologické zvláštnosti. Přesto je to organismus s jasnou hierarchií, jehož životní rytmy plynou v cyklickém opakování striktních itinerářů, podobně jako příběhy zachycené v piktogramech na stěnách tamních příbytků, jež mají naivní Američané stále na očích, a přesto jim zůstávají skryté.

Aster nápaditě zachází s oblíbeným klišé survival hororů. Zvýznamňuje stav, kdy se protagonisté v neznámém prostředí snaží fyzicky držet pospolu, ale mentálně se každý nachází zcela jinde. Rituální sebevražda, které jsou chtě nechtě svědky, je tak pro Dani podnětem k pokusu o osobní transformaci, zatímco pro jiné účastníky výpravy se stává katalyzátorem lítého boje o exkluzivitu při volbě tématu diplomové práce. Aster zde stejně jako v dobách svých krátkých filmů The Strange Thing About the Johnsons nebo Basically nekompromisně propojuje existenciální tíseň, brutalitu i černý humor a obsesivně se vrací ke svému oblíbenému tématu, jímž je hledání domova a toho, co obnáší přináležet k nějakému společenství.

Slunovrat (Midsommar, USA, Švédsko, 2019, IMDb)
Režie a scénář: Ari Aster, kamera: Pawel Pogorzelski, střih: Lucian Johnston, hudba: Bobby Krlic (The Haxan Cloak), hrají: Florence Pugh, Jack Reynor, William Jackson Harper, Vilhelm Blomgren ad., 147 minut, distribuce: Aerofilms (premiéra v ČR 1. 8. 2019).

Slunovrat (Midsommar, USA, Švédsko, 2019, IMDb)
Režie a scénář: Ari Aster, kamera: Pawel Pogorzelski, střih: Lucian Johnston, hudba: Bobby Krlic (The Haxan Cloak), hrají: Florence Pugh, Jack Reynor, William Jackson Harper, Vilhelm Blomgren ad., 147 minut, distribuce: Aerofilms (premiéra v ČR 1. 8. 2019).

Přečteno 3016x

Článek vyšel v časopise Cinepur #125, říjen 2019.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Aktuální hodnocení článku
2 /2

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.

Hodnocení filmu

Slunovrat

****  ČTENÁŘI (2.7)


komentáře

    přepište kód:

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #133

#133

únor 2021



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY kritika

Bolest na hranici ráje / Lux Æterna

Kdo je Amerika a kdo je Borat? / Borat Subsequent Moviefilm

Systematický film o boji se systémem / Chicagský tribunál

Domácí násilí jako mýtus i videohra / Žáby bez jazyka

Existenciální pijáctví / Chlast

Od eschatologie k entropii / Last and First Men

Žalovat se nemá / Žaluji!

Přisprostlé tancování osmdesátkovým rychlodabingem / Králové videa


DALŠÍ Z RUBRIKY

Eastwood o Eastwoodovi

David Fincher chystá film podle komiksové série The Killer

Režisér, který dává největší tuzéry / Nechte je všechny mluvit

Třeba nakonec narostou křídla / Rok 2020 v kinematografii

Úvod k tématu: David Fincher

Nejlepší filmy roku 2020

Editorial 133: David Fincher

Mank / „Kdo je tady opičák?“


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Hororové nedochůdče / Další jehňátko

Velkej chlap potřebuje velkej diamant / Drahokam

Žít jako mafián, zemřít jako člověk / První zrádce

Pohádka o Eltonovi / Rocketman

Eastwoodovo Carpe diem! / Pašerák


RUBRIKY

anketa (27) / český film (107) / český talent (34) / cinepur choice (33) / editorial (107) / fenomén (73) / festival (96) / flashback (7) / fragment (18) / glosa (214) / horizont (29) / hudba (24) / kamera-pero (4) / kauza (33) / kniha (126) / kritika (996) / mimo kino (165) / nekrolog (1) / novinka (792) / objev (2) / pojem (36) / portrét (19) / profil (113) / reflexe (25) / report (120) / rozhovor (170) / scénář (4) / soundtrack (53) / téma (960) / televize (114) / událost týdne (267) / videohra (70) / web (42) / zoom (165)

Cinepur #125 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #125, říjen 2019

Z obsahu tištěného čísla:

Moje filmy jsou pro mě dokumenty / Masterclass s Davidem Cronenbergem (Anna Kopecká, rozhovor)

La Gomera / Komedie svědomí i evropský film par excellence (Jakub Felcman, téma)

Born To Be Wild / Narušitel systému (Antonín Tesař, kritika)

Taková normální rodinka po brexitu / Roky a roky (Lucia Kajánková, televize)

Chyběla mi minulost / Rozhovor s režisérem Cătălinem Mituleskem (Pavel Sladký, téma)

Odvážní se nevzdávají / Rumunské kino od starověku do konce druhého tisíciletí (Jaromír Blažejovský, téma)

+ více...