Hlavní proudy aneb Ani ruka netleská

Současný mainstream české kinematografie paradoxně netvoří žánrová tvorba, jak je tomu běžné nejen v americké kinematografii, ale tvorba autorská, degradovaná kvůli historickým předsudkům české kinematografie. Součástí těchto předsudků je přesvědčení, že národní kinematografie má být zárukou ochrany před "cizáckými" vlivy (rozuměj žánry), garantem tvorby ryze českého filmu, navíc pokud možno uměleckého a originálního.

Z této kombinace předsudků a očekávání (institucionálně podporovaných) se rodí filmy, které vědí, že stejné předsudky sdílí i publikum, a podle toho se snaží vypadat. Žijeme tudíž ve falešné představě, že naše kinematografie je velmi náročná a sofistikovaná, zvláště ve srovnání s tvorbou americkou, a pokud na ni omylem zapomínají na hlavních světových přehlídkách (Benátky, Cannes, Berlín), jedná se o nedorozumění nebo spíše neporozumění tomu, co je specificky české a tak cenné. Utěšovat se představou, že naše filmy budou zpětně objeveny, je bláhové, na nepřiznaném mainstreamu není co objevovat. Ačkoli na okraji - třeba i proti proudu - jsou zde Vachkové, Švankmajerové, Ježkové či Němcové, které se náš časopis pokouší soustavně připomínat, jsou to dva oddělené světy se svými vlastními pravidly i příznivci. Žádné kvalitní "mezi" tu nevzniká.

A jaká je současná generace filmařů? Ať už jsou to filmy Hřebejka, Svěráka, Ondříčka nebo Gedeona, všem je společná nechuť zobrazovat současnost. Jako by český film trpěl fobií ze současnosti, vytváří spíše její umělé kulisy. Možná však trpí jistou fobií sama současnost, blazeovaně se utápějící v prázdnotě, snad kvůli obecné tendenci zapomenout na dějiny. České filmy se sice vracejí do minulosti, aby postavily pomníky hrdinům (Tmavomodrý svět), ale nějak se zapomínají vypořádat se stíny minulosti - podle hesla "Co jsme si, to jsme si" (Hřebejk). Nic proti étosu jednotlivých filmů (otázka viny se dá vždy zproblematizovat), ale kontext plodí až hnilobný puch. Důsledky neřešeného vztahu k minulosti můžeme snadno vidět na kultuře sousedního Rakouska, konkrétněji na stále trvající protispolečenské tendenci tamější kinematografie (Haneke, Seidl). Tematická a s ní ruku v ruce jdoucí formální sterilnost české kinematografie, společně s žurnalisticky podporovaným přesvědčením, že co je české, je také hezké, vyvolávají dojem celkového marasmu, do něhož je potřeba občas trochu rýpnout jako do vosího hnízda, jiný příměr si dosaďte sami...