Pohádka o Eltonovi / Rocketman

16. 9. 2019 / Jarmila Křenková
kritika

Bezvýhradné divácké přijetí snímku Bohemian Rhapsody ukázalo, že životopisné hudební filmy mohou být víc než nostalgickou připomínkou dob, kdy se obratným řízením manažerů mohli hudebníci z lokálních klubů vypracovat do pozice globálních celebrit a během megalomanských show zakoušet fanouškovské zbožštění. Stejně dobře tyto tituly slouží jako prodloužení komerčních aktivit stárnoucích superhvězd a účinně znovuoživují jejich hvězdný obraz. To je i případ Eltona Johna, po kapele Beatles druhého nejvýdělečnějšího britského hudebníka, a filmu Rocketman.

Rocketmana režíroval Dexter Fletcher, který po Bryanu Singerovi dokončil zmíněný devótní životopis Freddieho Mercuryho, a produkoval jej sám Elton John spolu s manželem Davidem Furnishem. Navzdory titulu se proto pragmaticky drží při zemi a představuje především chytře zvážené riziko. Uvozuje ho Eltonovo rozhodnutí podrobit se odvykací léčbě, vrací se do jeho dětství, kdy trpěl otcovou nevšímavostí i matčiným emočním chladem, a sleduje nejbouřlivější část zpěvákovy kariéry včetně uměleckého partnerství s textařem Berniem Taupinem a vykořisťování manažerem a zároveň milencem Johnem Reidem. Vše potenciálně provokativní je zde ale jen součástí nekonfliktně pojaté rockerské cesty za sebevyjádřením, zbavením se existenciálních bloků a zdánlivým překonáním společenských bariér.

Rocketman je založen na utvrzování rokenrolového mýtu, že každý může žít svobodně a rock je tady pro všechny. V padesátých letech, kdy začíná příběh Reginalda Dwighta, který si zvolil umělecké jméno Elton John, proudil skrze rádio a televizi na šedivá předměstí a znamenal únik z nudy unifikovaného života. Jsi tlustý? Nevadí. Je tady Fats Domino. Nosíš brýle? Stejné má Buddy Holly. Šišláš? Je to jedno, podívej se na Elvise Presleyho. Podle něj si ostatně malý Reginald nechal poupravit účes, což byl první z řady estetických výstřelků, které se později staly jeho značkou.

O svobodném životě navzdory konvencím se ale v Rocketmanovi pouze mluví. Elton John je tu zpodobněn jako oběť nelítostné mašinerie hudebního byznysu a jeho životopis je v první řadě příběhem vykoupení a začlenění zbloudilé ovečky zpět do spořádané společnosti. Sex, drogy a rokenrol tu mají váhu sloganu na tričku z oděvního řetězce. Řídí se jím nanejvýš Eltonův manažer John Reid, a i když se zpěvák v jednu chvíli holedbá tím, že „ojel všechno, co se hýbalo“, nemáme žádný důvod tomuto tvrzení věřit. Není zobrazován jako excentrický rozervanec, ale jako plachý a naivní mučedník, který touží po pravé lásce, zatímco je neustále zrazován.

Ukrývá se při tom do extravagantních blyštivých modelů, které kolem sebe vrství jako neprostupnou bariéru. Kostýmování ovšem nevzbuzuje fascinaci ani pocit nepatřičnosti. Nepomáhá zvýznamnit Eltonovu transgresi nebo vyhmátnout rozpor mezi zjevným a pečlivě skrývaným. Navzdory předstírané demokratičnosti rockového prostředí totiž mohl být oděv jediným přípustným projevem queer identity a Elton John se ke své homosexualitě až do konce osmdesátých let nepřihlásil, protože by si zničil kariéru. Unikání do fantazijního světa pečlivě choreograficky propracovaných tanečních čísel je jen kulisou konvenčního vyprávění v duchu obehrané písničky o hrdinovi trpícím traumaty z dětství, jež vyústí v závislost na drogách a alkoholu. Snaha o hlubší psychologizaci končí emocionálním kýčem: v duchu populární self-help literatury Elton obejme své vnitřní dítě, a tím jeho psýché zázračně dojde uzdravení.

Je příznačné, že skutečně poutavé hudební životopisy z nedávné doby vznikají mimo pragmatické rozvahy velkých studií. Patří mezi ně například film Kirilla Serebrennikova Léto o počátcích leningradské rockové scény nebo portrét zakladatelů norských blackmetalových kapel Mayhem a Burzum Vládci chaosu od Jonase Åkerlunda. Vůči hvězdné aureole svých protagonistů jsou střídmé a občas nelichotivé, o to uvěřitelnější příběhy reálných osob ovšem vyprávějí. Rocketman není v potvrzování kultu osobnosti tak extrémní jako Bohemian Rhapsody, vyklenutím dramatu se tomuto filmu ale podobá. Nikdy proto nepřekročí stín solidně zvládnuté zakázky s pečlivou supervizí hvězdy samotné. Poklidně plyne v tempu, které o ní nevyzradí nic objevného, zato je ale pohodlné pro všechny zainteresované.

Zpět

Sdílet článek

Článek vyšel v čísle

Tarantino

124 / srpen 2019
Více