Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Almodóvarovy vycpávky / Bolest a sláva

Almodóvarovy vycpávky / Bolest a sláva

kritika / Tomáš Gruntorád / 2. 9. 2019

Jedenadvacátý film Pedra Almodóvara Bolest a sláva směřuje do hloubky tvůrčího nitra sužovaného tělesnou bolestí a absencí inspirace. V novince plné autobiografických rysů se španělský bouřlivák hlásí k Felliniho autoterapii tvůrčího bloku Osm a půl a neváhá znovu vyznat lásku všemu milovanému (Madridu, zpěvu Chavely Vargas, vizualitě), zesměšnit nemilované (církevní doktrínu a výchovu), shromáždit věrné spolupracovníky a názornou animací předvést, jak tělesné neduhy zmítají vadnoucím organismem. Opět se o něco vzdaluje škatulce vypravěče „ženských příběhů“, když nechronologicky sleduje střípky z přítomnosti i dávné minulosti slavného a zajištěného, ale neaktivního a stárnoucího filmového režiséra Salvadora, o jehož životě v náruči bolesti svědčí sluneční brýle migrenika, jizvy na kůži a závislost na lécích.

Nejpozoruhodnějším úkazem filmu je právě kreace maskérsky zestárlého a prošedivělého Antonia Banderase, jehož porota letošního festivalu v Cannes vyhlásila za ztvárnění Salvadora nejlepším hercem soutěže. Banderas skvěle pojal sociálně izolovaného gaye, jehož identitu můžeme ze smutných i lišáckých pohledů, úsměvů a gest jen hádat, dokud ji příběh neodtajní. Reprezentace homosexuality v posledních Almodóvarových filmech už nestojí na nespoutané vášni hrdinů v plné síle a síti milostných kontaktů, ale na tlumené touze cudných starců a dětí. Ze Salvadora tak jeho přirozenost jen neokázale vyzařuje, stejně jako z adolescentek v Julietě.

Almodóvarovu personu neevokuje jen Salvadorův pestrobarevný estetický vkus a charakteristický účes, ale i životní cesta. Vyrůstal na vesnici s matkou a jako „výjimečný mezi negramoty“ učil sousedy číst, psát a počítat. To ho předurčilo ke studiu v církevní škole, odkud zběhl od víry k umění do Madridu. Almodóvar se v Salvadorových torzovitých vzpomínkách dotýká svých leitmotivů, ale v porovnání se staršími filmy, kde dané fenomény rozebral nebo ukázal komplexněji, vyznívá jejich zapojení ploše. Zatímco Špatná výchova tematizuje zneužívání dětí kněžími, Bolest a sláva si vystačí s obrazem duchovního dojatého čistým zpěvem chovance. Atmosféra madridského kulturního kvasu přelomu sedmdesátých a osmdesátých let po pádu Frankova režimu dýchá z prvotin Pepi, Luci, Bom a spousta dalších holek a Labyrint vášní. Bolest a sláva ji evokuje pouze monologem herce komorního divadla. Stejně jako značnou část Almodóvarovy povídkové knihy Patty Diphusa, Venuše záchodků tvořily nesourodé fragmenty nazvané „vycpávky“, tak i Bolest a sláva působí až jako snaha vypořádat v počítači uložené soubory nedokončených próz, nerealizovaných námětů a odkládaných fragmentů, aby se vyčistil stůl.

Vynalézavé nejsou ani způsoby, jimiž Almodóvar Salvadora ke vzpomínání zpočátku vede. Nechává ho meditovat na dně bazénu nebo ho opakovaně odrovnává heroinovým opojením. Mezi zkušeným obstaráváním drog v gangsterských uličkách a jejich fetováním nemá Banderas dlouho co hrát, přičemž podmanivějšími se zdají výjevy z dětství na vesnici. Film se prokrví až vlivem typicky almodóvarovských neuvěřitelných náhod, kdy vegetujícího Salvadora dožene minulost v podobě tří nečekaných setkání: s osudovým milencem, s nímž prožíval divoká osmdesátá léta, s matkou zklamanou jablkem, které v záležitostech víry padlo příliš daleko od stromu, a zprostředkovaně i s vesničanem Eduardem, jenž stál u zrodu Salvadorova uměleckého i sexuálního probuzení. Vypravěčská struktura Bolesti a slávy konvenuje tématu znovunalézání chuti do života a do práce po dlouhém období sucha: první půle nás utápí v bolesti, letargii a nehybnosti, aby se poté vzedmula vlna náhod, inspirace a aktivity, která oživí i zájem diváka.

Almodóvar je mistrem režie, výrazové spontaneity (byť úvodní scéna se ženami peroucími a zpívajícími na břehu řeky výjimečně hraničí s křečí) a zachovává si vizuální nápaditost, která už zachránila i ty nejpustší z jeho filmů. Jakkoli mezi ně Bolest a sláva nepatří, myslím, že i k ní se budeme vracet více jako k výstavě působivých obrazů malíře filmového plátna nežli jako k nadčasové výpovědi o oboustranném vlivu tělesných i duševních muk na uměleckou inspiraci a tvorbu.

Bolest a sláva (Dolor y gloria, Španělsko, 2019, IMDb)
Režie a scénář: Pedro Almodóvar, kamera: José Luis Alcaine, střih: Teresa Font, hrají: Penélope Cruz, Antonio Banderas, Leonardo Sbaraglia, Asier Etxeandia, Cecilia Roth ad., 108 minut, distribuce: Bioscop (premiéra v ČR 25. 3. 2019).

Bolest a sláva (Dolor y gloria, Španělsko, 2019, IMDb)
Režie a scénář: Pedro Almodóvar, kamera: José Luis Alcaine, střih: Teresa Font, hrají: Penélope Cruz, Antonio Banderas, Leonardo Sbaraglia, Asier Etxeandia, Cecilia Roth ad., 108 minut, distribuce: Bioscop (premiéra v ČR 25. 3. 2019).

Přečteno 1919x

Článek vyšel v časopise Cinepur #124, srpen 2019.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Aktuální hodnocení článku
0.8 /25

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.


komentáře

    přepište kód:

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #141

#141

květen 2022



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY kritika

The Tragedy of Macbeth - Král šedivý a znavený

Cannes: Západ, Východ i Asie by potřebovaly vyšetřit

Cannes: Trojúhelník ambicí bývalého vítěze

Cannes: Ženy spoutané korzety a šílenstvím

Lehkonohá arabeska s Gretou / Křížová výprava

Strýček Júsuke na zadním sedadle / Drive My Car

Pro a proti - Francouzská depeše / Výprava na souostroví Novinařina

Pro a proti - Francouzská depeše / Wes Anderson a kapustňáci


DALŠÍ Z RUBRIKY

Hrát si s prázdným prostorem / Rozhovor s animátorem Michaëlem Dudokem de Wit

Ostrůvek náročného dokumentárního kina / Visions du Réel 2022

Editorial 141

Trojúhelník smutku: Na rozbouřených vlnách satiry

Osamění nelze utéct? / 75. festival v Cannes

Dům je černý: Radikální poezie ošklivosti

Michaël Dudok de Wit: Možná zítra a možná nikdy

FixFox: Intergalaktický opravář v hřejivé české hře


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Obrazy starého světa / Služebníci

Balzám zdatných alchymistů / Alchymická pec

Kroužení kolem banálních pravd / Krajina ve stínu

Z dláždění na pláž / Než skončí léto

Paměť strojů / Efekt Vašulka


RUBRIKY

anketa (31) / český film (116) / český talent (36) / cinepur choice (33) / editorial (116) / fenomén (83) / festival (104) / flashback (14) / fragment (18) / glosa (242) / kamera-pero (13) / kauza (1) / kniha (131) / kritika (1088) / mimo kino (190) / novinka (814) / pojem (36) / portrét (49) / profil (98) / reflexe (26) / report (146) / rozhovor (183) / scénář (4) / soundtrack (85) / téma (1013) / televize (128) / událost týdne (284) / videohra (81) / web (44) / zoom (171)

Cinepur #124 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #124, srpen 2019

Z obsahu tištěného čísla:

Karolína Davidová / Zájem nebude jen tak (Eliška Děcká, profil)

Výstavní „řez“ Laternou magikou / Aktualizace a dekonstrukce (Sylva Poláková, mimo kino)

Nevyzpytatelné rituály / MFF Karlovy Vary (Antonín Tesař, report)

Almodóvarovy vycpávky / Bolest a sláva (Tomáš Gruntorád, kritika)

Pohádka o Eltonovi / Rocketman (Jarmila Křenková, kritika)

Cinefilie pro každého / Quentin Tarantino jako autor (Antonín Tesař, téma)

+ více...