O býcích a motorech / Naše doba

Mýtus geniálního revolučního autora, který o mexickém filmaři Carlosu Reygadasovi koluje mezi jeho ctiteli, by si nepochybně zasloužil soustředěnou kritickou revizi. Částečně tento mýtus pomáhá živit i sám režisér, který v rozhovorech trochu přehlíživě označuje většinu současné kinematografie za pouhou „ilustrovanou literaturu“ a ke své tvorbě podotýká, že se v ní vyjevuje pravá, rozumově nepolapitelná podstata věcí.

Co se předchozích Reygadasových snímků týče, nabízelo by se nalomit jejich status unikátních uměleckých děl dlouhým výčtem estetických tendencí a formálních či tematických inspirací, z nichž tyto filmy více méně přiznaně čerpají. Například že se obratně pohybují mezi neorealistickou každodenností a modernistickým zpředmětňováním duchovna, jež „pouhou“ každodennost přesahuje. Že stejně tak zručně směšují lokální mexickou tradici velkolepých, na okraji zakřivených krajinomaleb s prověřenými tendencemi globálního artového kina: širokou významovou rozevřeností, souběžným tíhnutím k pomalé i extrémní kinematografii, chápáním filmu jako nekompromisního a zároveň nevysvětlitelně intuitivního autorského gesta.

Tak bychom mohli o Tichém světle trochu cynicky říct, že jde vlastně o remake kanonického spirituálního...