Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Mladý čínský film zažívá na mezinárodních festivalech vynikající období. Stylisticky vynalézavými spirituálními dramaty Kaili blues a Poslední večery na Zemi si ve světě udělal jméno Gan Bi. Ojedinělou senzací byl skličující, bezmála čtyřhodinový debut Sedící slon režiséra Hu Bo, který však před dokončením filmu spáchal sebevraždu. Jeden z dosud méně známých zástupců této nastupující generace Zhai Yixiang uvádí svůj druhý snímek Portrét mozaikou v letošní karlovarské soutěži. A přestože kvalit zmíněných filmů nedosahuje, stále jde o inteligentní, a přitom nenápadně komponované dílo.

Mezi ostatními soutěžními tituly čínský snímek vyčnívá především tím, že jako zatím jediný se odvažuje přemýšlet konceptuálně. Mozaika v názvu totiž není jen náhodně přilípnutou metaforou, ale současně i obrazcem, jenž určuje ráz vyprávění, úhel nahlížení na situace nebo tón některých záběrů. Událost, od níž se ve filmu vše odvíjí, představuje náhlé těhotenství čtrnáctileté Jing, která jako pachatele znásilnění identifikuje svého učitele. Na popud dívčina otce přijíždí kauzu vyšetřovat novinář Ťia, jenž však brzy zjišťuje, že celá věc je zastřená pochybnostmi. Místo napínavého pátrání typu whodunit pak sledujeme opatrně rozevřenou mozaikovitou studii čínského venkova, kde nechybí pohled na fungování tamní policie, školy nebo poeticky zasmušilé výjevy ze zastrčených rozbořených ruin i býčích zápasů.

Mozaiku tvůrci využívají také jako stylistický ornament. Zpočátku zamlklá Jing se při prvním rozhovoru s novinářem schovává za poloprůhledné sklo, jež rozpíjí její tvář do shluku zamlžených kostiček. Rozostřování obrazu přitom souvisí i s hrdinčinou oční vadou - krátkozrakostí, která jednak znejisťuje její výpověď a zároveň slouží i jako vizuální znázornění jejích povahových rysů. Odvrácenou stranou tohoto přístupu je, že i samotná Jing se nám coby postava maličko rozplývá před očima, je dlouho nelehké se s jejím údělem sžít a pochopit její postoje. Jako by všudypřítomné cáry mlhy nepadaly jen na okolní planiny, ale rozprostíraly se i mezi diváky a filmem.

Snímek tuto svoji empatickou nezaostřenost a distanci napřed vyvažuje tím, jak skrze předestřené dílky nechává nahlédnout dovnitř jednotlivých složek čínské společnosti. Lakonický způsob, jakým toho Portrét mozaikou dociluje, tentokrát hraje v jeho prospěch. Z kusých poznámek úředníků dostáváme útržkovitou, a přitom dostatečně výstižnou představu o místních byrokratických pravidlech. Narážka na dehumanizovaná média přichází během Ťiovy ojedinělé návštěvy velkoměsta, kde jej jeho šéf úkoluje, aby od příště psal jen ekonomické zpravodajství a příběhy obyčejných lidí se nezabýval. Podobně jako v jiných filmech letošní karlovarské soutěže jsou tyto poukazy jen stručně načrtnuté, ale v tomto případě vůbec nejpřesvědčivěji tvoří uvěřitelnou mapu země, na níž se jednotlivé body propojují do vnitřně sladěného celku.

O něco soustředěněji pak pod hrdinčinu kůži proniká druhá část filmu, v níž Jing hojí svoje šrámy ve státním podpůrném zařízení pro nezletilé dívky. Terapií tu má být především sborový zpěv, který ale, jak zjišťujeme, zdaleka nepomůže každému. Táhlé záběry ze strohých místností internátu dlouho replikují dosavadní chladnou poetiku, ovšem ten nejsilnější emocionální úder přichází až na samém konci. Text písně hovořící o dítěti, které se ztratilo po cestě, a odhodlaná, přes slzy zpívající Jing zasazují nečekanou ránu. A ještě pronikavější je dobře skrytá mezititulková sekvence, v němž hrdinka na videokameru zachycuje lokace, které jsme předtím viděli ve filmu. Autentizující účinek těchto z ruky snímaných záběrů nečekaně zbarvuje celou mozaiku do úplně nových odstínů a svým naléhavým realismem snadno předčí jakákoli předtím vyřčená slova.