Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Sledování filmů o obětech a mstitelích se leckdy blíží emočně nešetrné horské dráze. Jejich dění pravidelně sleduje ohavný zločin v tandemu s frustrující nevymahatelností oficiální spravedlnosti. A pudové vymáhání pomsty může stát o poznání více než trpělivý a nespolehlivý zásah institucí. K eskalaci emocí stačí, aby původce zločinu dostal sugestivně adresnou tvář. Pokud totiž zlosyn odpovídá konkrétním stereotypům a film s nimi seriózně a alespoň trochu rafinovaně nakládá, testuje odolnost každého vůči existujícím předsudkům. Zachovat si ušlechtile nezobecňující i nepokrytecký nadhled pak není snadné.

Prvních několik minut slovenského snímku Ostrým nožom ukazuje, jak plakátově sympatického studenta zavraždí skupina banálně stereotypních příznivců krajní pravice, jejichž tváře jako by byly modelované podle příručky „jak rozpoznat nácka snadno a rychle“. Tím spíše překvapí, že následující rozplétání přistupuje k událostem nestereotypně, a dokonce směle diferencuje jednání jednotlivých členů vraždící smečky.

Přestože se dění soustředí kolem žalu pozůstalých, bylo by nepřesné je lakonicky označit za pouhé oběti. Hrdinové dostávají komplexnější nátěr: komplikuje se prostý bipolární vztah oběť/viník, oba póly totiž mají leccos společného. Především otec zavražděného mohl tragédii patrně zabránit, což jej ještě urputněji táhne vpřed ve snaze nenechat čin nepotrestaný. Vyrovnávání se s ozvěnami provinění přitom postihuje další postavy, takže ve výsledku snímek připomíná velkovýrobnu dílčích viníků. Zcela bez viny zůstává pouze roztomilá mladší dcera, na všech dalších ulpívá tu menší, tu větší saze. Scenáristé tím hloubí určitý generační příkop: film důmyslně straní mladým coby vesměs ještě nezkaženým a idealistickým.

Lopocení a hříchy starší generace názorně odkrývá vyšetřování zločinu. Svižně vyprávěný snímek fandí činorodosti, kterou příznačně lokálně adaptuje. Taťka nevytáhne kvér, aby postaru odvšivil město, nýbrž zoufale běhá po všech úředních čertech za účelem nápravy byrokratických pochybení. Jakožto nepochybná oběť i dílčí viník postupně plní rovněž funkci svého druhu vyšetřovatele, kterou symbolicky přebírá od drsného policisty s říznou slovenštinou v podání Miroslava Krobota. Jenže manévrovací prostor obou zůstává omezený a úsilí paralyzují podivné rozsudky, jakož i přátelé zaběhnutých a nepružných pořádků. Snímek důrazně akcentuje aspekt toho, kdo dosažení spravedlnosti především brání: vrchním viníkem budiž složky státu coby mocenské jednotky v očividném rozkladu. Odsud pak oklikou plyne generační argument: podobně pokleslé prostředí zkorumpuje i zásadového policistu, nechá zatrpknout nadšence, časem znaví idealistu. Jakkoli (mladí) scenáristé přistupují ke svým postavám promyšleně, dichotomie mládí/stáří je dosti tuhá – dvojnásob ve srovnání s působivým rozostřením kategorií oběť/viník.

Snímek sympaticky nezdůrazňuje konkrétní zasazení do poloviny nultých let ani dramaticky nevyhlašuje obligátní zmínku o inspiraci skutečnými událostmi. Obojí zní ztišeně a je nutné se pídit bystrým vyzobáním drobných narážek. Ponechme stranou přesnou rekonstrukci tehdejších dějů a místy složitých kliček, z hlediska žánrových konvencí lze ocenit, že nebulvární společenskokritické zabarvení přečkalo úvodní stereotypní reprezentaci vraždící tlupy. Na konci snímku zůstává dojem, že přesně takto mohli vypadat a jednat. Podařilo se tak odbourat jeden předsudek. A přestože sebejistý výsledek na dosažení výraznější mezinárodní viditelnosti asi stačit nebude, pozitivní je, že slibuje ve slovenském kontextu ještě více prošlapat jednu z tvůrčích a žánrových cest.