Eastwoodovo Carpe diem! / Pašerák

Clint Eastwood před jedenácti lety ve filmu Gran Torino bilancoval jako režisér i herec se svým obrazem nezlomného akčního hrdiny, nebo přinejmenším hrdiny schopného akce. Od historek plných přestřelek a honiček dospěl k příběhům morálního vzdoru. Nyní poněkud ironicky natočil opět ve spolupráci se scenáristou Gran Torina Nickem Schenkem příběh muže, kterému celý život záleželo víc na vlastním uspokojení než na morální integritě.

Zkornatělost a nedostatek empatie ostatně odráží i jméno Eastwoodova hrdiny. Earl Stone je bonviván, veselý společník a uznávaný pěstitel denivek, v běžném životě je s ním ovšem k nevydržení. Mizerný manžel a otec je schopen zmeškat i svatbu vlastní dcery, protože právě platí rundu svým kumpánům. Když jeho podnikání neustojí konkurenci internetového prodeje, začne osmdesátník s vášní pro řízení, co v životě nedostal jedinou pokutu, pašovat drogy pro mexický kartel. S oblíbenou folkovou písní na rtech se záhy stane pracovníkem měsíce v organizaci, která ničí životy jeho spoluobčanů, za něž sám kdysi bojoval v Koreji.

Earl je neomalený hrubián, jemuž nesejde na tom, jaké hranice v interakci se svým okolím překročí. Stejně jako se domnívá, že není třeba přizpůsobit svoje podnikání měnícím se podmínkám, nezdráhá se nejapně vtipkovat o svých hispánských zaměstnancích nebo oslovovat Afroameričany „negři“. Zároveň je to ale zručný a přizpůsobivý manipulátor, který dokáže navazovat vztahy s kýmkoli. Přesně vycítí, kdy má mluvit, co má říkat a kdy naopak mlčet, případně opakovat pouze úsečné fráze „O. K. – all right“. A klame rovněž svým tělem. Eastwoodova vyzáblá a roztřesená konstituce s lebkou potaženou kůží připomíná dlouhé a pokroucené stonky denivek, oněch vytrvalých bylin, které Earl tolik miluje. Pašerák je fascinující studií Eastwoodova výrazu a fyzického herectví. Když v zapadlé autodílně poprvé přebírá kontraband a namáhavě souká své vetché tělo do obstarožní fordky, kamera se v reálném čase obsesivně opájí každým jeho pohybem i gestem.

Po první úspěšné zakázce si pořídí větší a výkonnější SUV. Bílý muž a jeho vůz je tu s ironizující nostalgií zpřítomněn coby zásadní fetiš Ameriky 20. století, která podobně jako Earl nenávratně stárne a pomíjí. Když brázdí pláně amerického středozápadu, získávají jeho cesty díky práci kameramana Yvese Bélangera, který snímal například filmy Jean-Marca Valléea, romantizující náboj bezstarostné road movie. Pašerák však zůstává obdivuhodně kompaktním až minimalistickým filmem, jehož dynamiku určuje napětí mezi složitou hierarchií kartelu, kde se všichni řídí nejrůznějšími pravidly, a Earlovou nepředvídatelností. Podobně jako dřív rodinu, i jeho nové zaměstanavatele přivádí k šílenství, že nikdy netuší, kde a na jak dlouho svůj vůz odstaví, aby si vychutnal drobné radosti života. Navyšující se objemy zboží navíc vybudí zájem protidrogových kriminalistů, kteří jsou sice vytrvalí, ale neschopní, a navíc po nich byrokratická mašinerie vyžaduje okamžité, jakkoli sporné výsledky. V honbě za pašerákem přezdívaným Tata se tak nezdráhají zatknout třicetiletého rtuťovitého rváče, vydírat homofobními narážkami příliš malou rybu nebo při plošných silničních kontrolách k smrti vyděsit náhodně projíždějícího Hispánce.

Čtení Eastwoodových filmů se často omezuje na zjednodušenou debatu, zda je Eastwood xenofobní republikánský mizogyn, nebo v poplatnosti svému hvězdnému mýtu spíš hédonistický štramák s bezmála superhrdinskými schopnostmi, jenž je idolem všech bílých konzervativních mužů včetně těch, které by Earl zastřelil za to, že návod na výměnu pneumatiky hledají na internetu. Eastwood se ovšem ke světu, z něhož sám vzešel, vztahuje mnohem subtilněji, jako k nekonečnému dilematu. Možná je „jeho“ svět skutečně jednodušší a přehlednější, zároveň však patří mezi tvůrce, kteří citlivě vnímají to, že ona srozumitelnost spočívá hlavně ve striktním a často destruktivním vymezení rolí a požadavků pro všechny a bez výjimky. Hrdinové, jako je Earl, který ve všech svých rolích notoricky selhává, tak v sobě skrývají fascinující rozpory a nejednoznačnost. Jejich vnitřní křehkost vystihuje výrok Stephena Kinga, který své nejlepší texty koncipoval jako mapu svědomí ultrakonzervativní Ameriky, o tom, že půda mužského srdce je obzvlášť kamenitá. Pašerákem zahradník Eastwood na prahu devadesátky dokazuje, že umí stále sázet obdivuhodně odolné trvalky.