Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Jak nežít v mistrovském díle / Skleněný pokoj

Jak nežít v mistrovském díle / Skleněný pokoj

kritika / český film / Martin Svoboda / 21. 7. 2019

Brněnská vila Tugendhat je fascinující kus architektury – takové vyvolávají potřebu osídlení fascinujícími příběhy. Historie však britskému autorovi Simonu Mawerovi nestačila. Prominentní židovskou rodinu proto přejmenoval na Landauerovy a odvyprávěl o kus melodramatičtější příběh, než na jaký se zmohlo 20. století. Dcera dávno zesnulých Tugendhatů knihu sice rázně odsoudila coby vulgární a neuctivé přiživení pisálka na odkazu jejích rodičů, jinak se ale román setkal s příznivými ohlasy. A také se dočkal filmové adaptace Julia Ševčíka.

Hned zkraje dojdou Landauerovi i architekt von Abt s tváří Karla Rodena k tezi, že správnými atributy kvalitní architektury jsou jednoduchost, čistota a světlost. Formu neoznačují za cíl, ale za způsob a velmi brzy nadnesou otázku: „Jak se dá žít v mistrovském díle?“ Těžko se ubránit vztažení těchto prohlášení na samotný film. Je jednoduchý? Rozhodně ne – výpustky v ději a neexistující expozice takřka znemožňují zorientovat se. Snad není přehnané tvrzení, že značná část diváků nebude ani po skončení tušit, v jaké pozici byla přesně paní Landauerová ke své dlouho nenaplněné lásce. Jak by tedy mohl být snímek čistý? Každý výrazný časový posun resetuje divákův vztah k postavám a znemožňuje napojit se na hrdinky. A protože přinejmenším v anglickém znění mluví všichni jedním jazykem, není snadné chápat, v jakém období dějin se právě nacházíme. Je tedy výsledek alespoň světlý? Kdepak, dokonce i onen ústřední skleněný pokoj, symbol lásky, se nám představuje v odstínech šedi.

Asi tedy nepřekvapiví, že oproti přání pana architekta se forma nezvládá stát prostředkem k něčemu kloudnému. Snímek nemůže fungovat jako rodinná sága sledující mnoho střípků osudů, na to dává postavám příliš málo prostoru. I muži jsou pouhým stínem, těžiště se nachází ve dvou protagonistkách a jejich lásce. O té ale musí obě přepjatě mluvit ve voiceoverech, protože ji nemají jak projevit. Vzhledem k toporným dialogům a reklamní sošnosti neprožijí jediný moment, z něhož by vyvěral lidský cit.

Skleněný pokoj má ještě třetí protagonistku, vilu Landauer totožnou s brněnskou Tugendhat. Kdyby bylo dost prostoru věnováno jí, mechanické časové skoky a udušené postavy by snad mohly být druhotné. Prostor může být hrdinou. Proto překvapí, jak málo s ním Ševčík pracuje a jak málo jeho forma slouží seznámení s výjimečným místem. S výjimkou onyxové stěny a zasouvacího okna splývá vila s libovolnou kulisou. Vila Tugendhat jako by byla jen majetkem, symbolem statusu a ceny. Slyšeli jsme o její materiální hodnotě, nemusíme si ji tedy už prohlížet. Po celou dobu stopáže jde prostě o luxusní místo, které lze vlastnit a mít v něm sex – a to jediné je na něm pro postavy zajímavé.

Když se podíváme na jiná melodramata motivovaná primárně prostorem, v němž se odehrávají, je patrný rozdíl. Chrám Matky Boží v Paříži Victora Huga nebo Titanic Jamese Camerona jsou narativy zkonstruované okolo až fetišistické lásky autorů ke konkrétnímu historickému místu, jež může vypravováním ožít. Hrdinové a jejich interakce jsou konstruovány tak, aby byl skrz jejich pohyb zužitkován každý kout unikátních kulis. Když tedy ve zlomovém aktu obklopí dav lůzy s pochodněmi chrám a loď narazí do ledovce, chápeme, co je v sázce. Díky vypravěčské zručnosti tvůrců jsme stihli ony prostory poznat a pochopit jejich výjimečnost jak pro historii, tak i pro postavy, jež zde prožily svá nádherně tragická melodramata. Skleněný pokoj nedosahuje ničeho z toho, ačkoli se zdá, že se právě o to pokouší.

Vila Tugendhat by měla být symbolem lásky hrdinek a její ohrožení nacisty a komunisty by mělo být zdrojem tísně a zklamání. Víme to, protože to samozřejmě obě ženy ve svých dopisech nahlas řeknou. Jenže Ševčík nám nedovolí Tugendhat poznat a hrdinům v ní prožít něco, co by vyvolalo potřebnou asociaci. Když komunisté likvidují vybavení vily, můžeme si jen říct: „To je ale škoda peněz! Takové drahé záclony to byly!“ Až epilog se snaží pracovat s vizuální krásou a okouzlením, to už je ale pozdě. Abychom nevynechali jednu z výchozích otázek: Jak žít v mistrovském díle? V první řadě bylo potřeba se o to pokusit. Jenže ve Skleněném pokoji nikdo a nic nežije.

Skleněný pokoj (ČR, Slovensko, 2019, IMDb)
Režie: Julius Ševčík, scénář: Andrew Shaw, kamera: Martin Štrba, střih: Jaroslaw Kaminski, hudba: Antoni Komasa-Łazarkiewicz, Rupert Vokmann, hrají: Hanna Alström, Karel Roden, Carice van Houten, Claes Bang, Roland Møller ad., 104 minut, distribuce: Bioscop (premiéra v ČR 14. 3. 2019).

Skleněný pokoj (ČR, Slovensko, 2019, IMDb)
Režie: Julius Ševčík, scénář: Andrew Shaw, kamera: Martin Štrba, střih: Jaroslaw Kaminski, hudba: Antoni Komasa-Łazarkiewicz, Rupert Vokmann, hrají: Hanna Alström, Karel Roden, Carice van Houten, Claes Bang, Roland Møller ad., 104 minut, distribuce: Bioscop (premiéra v ČR 14. 3. 2019).

Přečteno 821x

Článek vyšel v časopise Cinepur #123, červen 2019.

Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Aktuální hodnocení článku
1.5 /8

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.


komentáře

    přepište kód:

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #126

#126

prosinec 2019



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY kritika

Král strašidelného údolí / Lví král

Větší šachovnice, slabší figurky / Takové krásné šaty

V krajině půlnočního slunce / Slunovrat

Svět, o který se můžeme pořezat / Tiché doteky

Born To Be Wild / Narušitel systému

Harry Callahan antikomunismu / Staříci

Příliš ostré světlo / Budiž světlo

Čtyři vraždy stačí, Fritzoušku / U Zlaté rukavice


DALŠÍ Z RUBRIKY český film

Profakovat se ke svobodě / Pražské orgie

Sráč nebo hrdina, všichni jedna rodina / Národní třída

Hledání otce, hledání syna / Dálava

Miniatury pro tělo a klavír / Sólo

Svět, o který se můžeme pořezat / Tiché doteky

Harry Callahan antikomunismu / Staříci

Paradoxy zla / Nabarvené ptáče

Akademik neprůměrnosti / Bohdan Karásek


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Svět, o který se můžeme pořezat / Tiché doteky

Art pro hlavní vysílací čas / Na krátko


RUBRIKY

anketa (24) / český film (86) / český talent (33) / blu-ray (12) / cinepur choice (34) / dvd (121) / editorial (100) / fenomén (73) / festival (88) / fragment (18) / glosa (213) / horizont (29) / hudba (24) / kauza (33) / kniha (119) / komiks (10) / kritika (823) / minikritika (113) / nekrolog (1) / novinka (744) / objev (3) / pojem (36) / portrét (13) / profil (107) / reflexe (24) / report (112) / rozhovor (163) / scénář (4) / soundtrack (47) / téma (912) / televize (106) / tisková zpráva (1) / událost týdne (246) / výstava (1) / video (2) / videoart (16) / videohra (64) / web (42) / zoom (159)

Cinepur #123 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #123, červen 2019

Z obsahu tištěného čísla:

Brk, inkoust a gamepad / Sunless Skies (Ondřej Trhoň, videohra)

Úvod k tématu: Současný český seriál (Lukáš Skupa, téma)

Broky a bábovky / Teroristka (Martin Šrajer, kritika)

Lásky z temného kraje / Melodramatizace české televizní krimi (Jana Jedličková, téma)

Nůž na stereotypy / Ostrým nožom (Martin Mišúr, kritika)

Editorial 123: Současný český seriál (Jindřiška Bláhová, editorial)

+ více...