Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Bumtarata bum bum bum / The Beach Bum

Bumtarata bum bum bum / The Beach Bum

kritika / Ondřej Pavlík / 6. 8. 2019

Harmony Korine se už od svého buřičského debutu Gummo profiluje jako filmař, který láskyplně nasává popkulturu ve vší její hymnické grandióznosti a zasazuje ji do výjevů jako ze třetiřadé freak show. Zdivočelá směs provařených rádiových fláků a hrubozrnné odpadní estetiky přitom neústí v samoúčelně provokativní kontrapunkty, ale často obsahuje spodní proudy palčivé společenské reflexe. Je to jako sledovat zářivý americký úsměv, jehož koutky se však šklebivě roztahují do stran a za dokonale nablýskaným chrupem odhalují nepatřičné tmavé mezery.

Takový je i The Beach Bum, v němž floridský prokletý básník s přezdívkou Moondog účinkuje jako bezdomovec na vysoké noze a potácí se od špinavých barových podlah až k Pulitzerovi. Ačkoli jde o Korinův dosud nejvstřícnější snímek, který je jako stvořený k oddechové projekci s jedním či dvěma pivečky, nelze jej v tomto ležérním modu zcela divácky a interpretačně vyčerpat. Podobně jako v režisérově vrcholném filmu Spring Breakers, je i zde třeba sledovat omamně rozevláté pásmo videoklipově opulentních pasáží jako součást střízlivějícího, generačně vedeného portrétu o smyslu vzpoury, (non)konformismu a vratkém pohybu na hraně sociální přijatelnosti.

Právě generační hledisko je tím, co mezi Korineovými dvěma posledními filmy prochází zásadní obměnou. Ve Spring Breakers skrze podvratně obsazené disneyovské princezničky prosvítala rozcapená privilegovanost mladých bílých mileniálů. The Beach Bum naopak dnešní dvacátníky líčí jako zaprděné nudné „nešousty“ bez citu pro humor a spontaneitu, zatímco nezřízené pařby a rozjuchané přestupky proti zákonu přenechává lidem kolem padesátky – těm, kdo se možná nevlní u cajdáku od Britney Spears, ale rádi si zakřepčí na song od Peggy Lee.

Snímek přitom není prostoduchým manifestem nekorektnosti v přehnaně korektních časech ani se nesnižuje k hloupému hospodskému láteření, že „ti mladí dneska neuměj chlastat“. Psí kusy plážového vagabunda, jež by v průměrné huličské komedii patřily k rutinním vtipům, jsou tu podávané se zarážející samozřejmostí. Nevěru spojenou s hrubým zanedbáváním rodičovských povinností film například přechází jakoby nic – ne snad proto, že by ji schvaloval, ale protože ji tak vnímá sám Moondog.

K Moondogovým výstřelkům, jimiž nadto hrdina zázračně proplouvá bez jakýchkoli trvalejších následků, se tak velmi složitě zaujímá jednoznačné stanovisko. Nakažlivost jeho pohodářství nelze oddělit od naprosté ignorace společenských pravidel i individuální odpovědnosti. Což navíc, jak se aspoň na první pohled zdá, neslouží ani bůhvíjak oduševnělému umění ani vznešeným ideálům, nýbrž celkem přízemnímu hédonismu. Bakchanálie, jež film rozpoutává, nicméně přesto působí zvláštně svůdným a osvobozujícím dojmem, a stojí za to ptát se proč. Zejména k Moondogově poetické tvorbě, způsobu, jakým vzniká, a ohlasu, jakému se jí dostává, totiž Korineův snímek přistupuje s roztomile naivní, místy až satirickou nadsázkou. Ačkoli jde o verše, které nemají větší úroveň než dětské říkanky ve stylu „bumtarata bum bum bum“, z nějakého důvodu sklízejí čtenářský i literárně-kritický úspěch.

V době, která uctívá asketický workoholismus a kariérní úspěchy vysvětluje jako zasloužený výsledek soustavné tvrdé dřiny, The Beach Bum takové hodnotové nastavení dokonale převrací. A protože to jsou v hojné míře právě mileniálové, kdo tento kult samospásné pracovitosti následují a zároveň se vyrovnávají s jeho neudržitelností a s ní spojenými deziluzemi, může sledování Korineova filmu divákům této generace navozovat nezvyklou relaxaci hraničící s katarzí.

Étos snímku možná vůbec nejlépe vystihuje závěrečná explozivní scéna, kterou lze nejproduktivněji číst jako novodobou parafrázi slavného finále filmu Zabriskie Point Michelangela Antonioniho. Moondogův ohňostroj přitom není vyjádřením (představované) kontrakulturní revolty vůči nadbytečnému přepychu a bohatství – jeho radikálnost spočívá v absenci jakékoli ideologické motivace.

Ač by tedy možná bylo efektní říct, že Korine spolu s věčně vysmátým Matthewem McConaugheym v roli Moondoga „ukazují systému fakáče“, nebyla by to tak úplně pravda. V odvázaném filmu o chorobně bezstarostném spontánním přežívání z vteřiny na vteřinu jsou podobná gesta komukoli úplně jedno.

Přečteno 1364x

Článek vyšel v časopise Cinepur #123, červen 2019.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Aktuální hodnocení článku
2.4 /9

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.


komentáře

    přepište kód:

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #133

#133

únor 2021



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY kritika

Bolest na hranici ráje / Lux Æterna

Kdo je Amerika a kdo je Borat? / Borat Subsequent Moviefilm

Systematický film o boji se systémem / Chicagský tribunál

Domácí násilí jako mýtus i videohra / Žáby bez jazyka

Existenciální pijáctví / Chlast

Od eschatologie k entropii / Last and First Men

Žalovat se nemá / Žaluji!

Přisprostlé tancování osmdesátkovým rychlodabingem / Králové videa


DALŠÍ Z RUBRIKY

Eastwood o Eastwoodovi

David Fincher chystá film podle komiksové série The Killer

Režisér, který dává největší tuzéry / Nechte je všechny mluvit

Třeba nakonec narostou křídla / Rok 2020 v kinematografii

Úvod k tématu: David Fincher

Nejlepší filmy roku 2020

Editorial 133: David Fincher

Mank / „Kdo je tady opičák?“


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Dámský gambit / Vítězství mimo šachovnici

Burácející řeka času / Tenet

LFŠ: Atlantida exhumuje jedovatý odpad ukrajinské minulosti

Víc než westernová revize / First Cow

Žánrové tropy v subtropech / Kanáři


RUBRIKY

anketa (27) / český film (107) / český talent (34) / cinepur choice (33) / editorial (107) / fenomén (73) / festival (96) / flashback (7) / fragment (18) / glosa (214) / horizont (29) / hudba (24) / kamera-pero (4) / kauza (33) / kniha (126) / kritika (996) / mimo kino (165) / nekrolog (1) / novinka (792) / objev (2) / pojem (36) / portrét (19) / profil (113) / reflexe (25) / report (120) / rozhovor (170) / scénář (4) / soundtrack (53) / téma (960) / televize (114) / událost týdne (267) / videohra (70) / web (42) / zoom (165)

Cinepur #123 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #123, červen 2019

Z obsahu tištěného čísla:

Eastwoodovo Carpe diem! / Pašerák (Jarmila Křenková, kritika)

Hands Across (Black) America / My (Antonín Tesař, kritika)

Ženský úděl a trpící násilníci / Motiv znásilnění ve filmech Pedra Almodóvara (Petra Chaloupková, fenomén)

Úvod k tématu: Současný český seriál (Lukáš Skupa, téma)

Princip slasti televizních koprodukcí / Rozhovor s Dariuszem Jabłońským (Martin Svoboda, téma)

Autorsky se do televize hodím úplně nenásilně / Rozhovor s Janem Prušinovským (Jan Bušta, rozhovor)

+ více...