Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Hands Across (Black) America / My

Hands Across (Black) America / My

kritika / Antonín Tesař / 19. 7. 2019

Síla oceňovaného debutu Jordana Peela Uteč spočívala mimo jiné i v lehkosti, s jakou se v jeho zápletce dařilo organicky a jednoduše propojit horor, rafinovaně vystavěný záhadný příběh a společenskou satiru. Ostatně, byla to v podstatě afroamerická variace skvělého feministického hororu Iry Levina Stepfordské paničky. Na druhém Peelově filmu My je znát, že by chtěl dosáhnout stejného výsledku. Zároveň se ale k téže syntéze propracovává s mnohem větším úsilím a v mnoha ohledech se mu ji nedaří přesvědčivě vystavět. Film metaforicky připomíná řetěz kampaně z osmdesátých let „ruce napříč Amerikou“, který ve filmu vytváří horda zlotřilých dvojníků v červených oblecích. Také je to řada motivů, vyprávěcích a stylových postupů a společenských přesahů, které se společně spíš jen drží za ruce, než že by se nějak prolínaly a podpíraly. Zároveň není úplně jasné, odkud kam tenhle řetěz vlastně směřuje.

My by se dal popsat i jako film, který trpí mnoha neduhy druhotin natočených po suverénním debutu. S druhým filmem se pojí spousta očekávání odvozená od předchozího snímku a předpokládá se, že tvůrce potvrdí to, co diváci považují za určující znaky jeho rukopisu. Peele má především pověst tvůrce, jenž se pomocí hororu vyrovnává s historií a kulturou amerických černochů. My tohle očekávání naplňuje zvláštním způsobem. Má opět afroamerické protagonisty, ale tentokrát mu chybí silní rasističtí bílí protihráči. Genialita filmu Uteč, včetně působivé metafory iluzivního prostoru zvaného Potopené místo, je přitom založená právě na opozici černé a bílé Ameriky a hlubokém paralyzujícím strachu bývalých otroků z bývalých otrokářů v situaci, kdy by se obě skupiny k sobě najednou měly chovat jako rovní k rovným.

Ve filmu My se ale mnohem silněji než afroamerické svědomí vrací jiný výrazný motiv Peelova prvního filmu. V obou snímcích jde o rozdvojení osobnosti a nahrazení originálu kopií. Rasističtí vědci ve filmu Uteč potápějí mysli Afroameričanů do hypnotické paralýzy a zmocňují se jejich těl. Podobně se v My dvojníci zmocňují statusu „originálů“ prostě tím, že je zabijí. Peelovy filmy artikulují strach z toho, že naše identita není jen niterná a že nejsme jejími suverénními držiteli. Totožnost hrdinů může být ukradena někým zvenčí, případně zkopírována do groteskní pokřivené verze. Tahle hrůza může, ale také nemusí být kladena do souvislosti s životními pocity Afroameričanů. V afroamerické kultuře má řadu osobitých specifik, ale v jádru je mnohem abstraktnější.

My se s touhle de facto existenciální hrůzou konfrontuje přímo a ne zprostředkovaně přes daleko konkrétnější souvislost s etnickou tísní Afroameričanů. Peele zároveň jako by chtěl neustále vracet do hry vyloženě společenskokritické motivy, ale bohužel je vnucuje celému vyprávění nepříliš přesvědčivě a často zmatečně. Například když o sobě dvojníci prohlásí, že „jsou Američané“, zní to podobně bezobsažně jako předvolební heslo Donalda Trumpa o tom, že Amerika má být zase skvělá. Je to prázdná nádoba na významy, kterou může libovolný divák zaplnit širokou škálou konotací. Závěrečná vize podzemního světa kopií je podobně neurčitou kritikou, kterou lze nasměrovat vůči ledasčemu. Daleko působivěji nakonec vyzní pointa týkající se identity samotné hlavní hrdinky, která má v sobě zneklidňující mrazivost.

My nakonec předkládá spíš sled silných scén než soudržný a přesvědčivě vystavěný horor. Peele má za sebou vytváření skečů pro komediální show Key & Peele a ve svém druhém filmu se ukazuje hlavně jako autor promyšlených, dobře vygradovaných a vypointovaných, ale také do jisté míry uzavřených scén. Úvodní pasáž končící v zrcadlovém bludišti nebo útok dvojníků na rodinku sousedů hlavních postav jsou perfektně zinscenované sevřené skeče. Avšak kdykoli se Peele snaží o vyklenutější dějový oblouk, jako když chce z rodiny hrdinů dělat čím dál otrlejší a cyničtější zabijáky dvojníků nebo když konečně odhaluje principy společnosti replikovaných Američanů, působí to nepřirozeně nebo nedotaženě. Identita filmu My je tak v jádru opravdu plurální. Je to spíš mnohohlavý a mnohoruký spolek než celistvý organismus.

Přečteno 960x

Článek vyšel v časopise Cinepur #123, červen 2019.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Aktuální hodnocení článku
2.5 /2

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.


komentáře

    přepište kód:

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #129

#129

červen 2020



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY kritika

Společnost podmíněné lásky / Chvění

Od sexuálních predátorů k mediální gramotnosti / V síti

Modelář aneb Kurvahošiguntág? / Modelář

Tisíc tváří hrdiny / Richard Jewell

Válka jako vychytávka / 1917

Velkej chlap potřebuje velkej diamant / Drahokam

Život je krásňoučký / Králíček Jojo

Malé ženy v kalhotách / Malé ženy


DALŠÍ Z RUBRIKY

Eastwood o Eastwoodovi

Další film Almodóvara a Penélope Cruz bude o paralelních matkách

O včelách a lidech / Země medu

Homemade na Netflixu představí karanténní kraťasy známých filmařů

Žánrové tropy v subtropech / Kanáři

Blaxploitation jako paralelní kultura / Paradoxy a mnohoznačnosti jedné filmové kategorie

Potratit v Americe / Never Rarely Sometimes Always

Syndrom vyhoření státu / Colectiv


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Válka jako vychytávka / 1917

Tenkrát v Hollywoo / BoJack Horseman

Epizoda IX: Vzestup déjà vu / Star Wars: Vzestup Skywalkera

Miniatury pro tělo a klavír / Sólo

Born To Be Wild / Narušitel systému


RUBRIKY

anketa (25) / český film (97) / český talent (34) / blu-ray (12) / cinepur choice (33) / dvd (121) / editorial (103) / fenomén (73) / festival (93) / flashback (3) / fragment (18) / glosa (214) / horizont (29) / hudba (24) / kauza (33) / kniha (122) / komiks (10) / kritika (962) / mimo kino (19) / nekrolog (1) / novinka (770) / objev (3) / pojem (36) / portrét (15) / profil (109) / reflexe (24) / report (115) / rozhovor (166) / scénář (4) / soundtrack (50) / téma (934) / televize (109) / tisková zpráva (1) / událost týdne (257) / videohra (67) / web (42) / zoom (162)

Cinepur #123 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #123, červen 2019

Z obsahu tištěného čísla:

Agnès Varda tady vždycky bude (Agáta Hrnčířová, Jakub Felcman, portrét)

Úvod k tématu: Současný český seriál (Lukáš Skupa, téma)

Hands Across (Black) America / My (Antonín Tesař, kritika)

Princip slasti televizních koprodukcí / Rozhovor s Dariuszem Jabłońským (Martin Svoboda, téma)

Bumtarata bum bum bum / The Beach Bum (Ondřej Pavlík, kritika)

Televize v přerodu / Anketa o českém televizním prostředí a tvorbě (Lukáš Skupa, téma)

+ více...