Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Dlouho se zdálo, že nic takového nebude možné. Že by v české produkci vznikl televizní seriál, z něhož by se stal společenský fenomén, který by spojil diváky k jednomu sdílenému zážitku v éře, pro niž jsou spíše typické zážitky roztříštěné a izolované. Nad nímž by se shodli diváci i kritici. Který by vzbudil naději, že i tuzemská seriálová produkce, která úspěšně zaspává boom tzv. quality TV a spoléhá na Mattoniho nebo Doktora Martina, může být vzrušující a prostě dobrá. Seriál MOST! režiséra Jana Prušinovského a scenáristy Petra Kolečka ukázal, že to možné je. Plus jsou tu Rédl, Zkáza Dejvického divadla, Vodník.

Možná je to jen dočasné, šťastné vychýlení z průměrnosti, možná opravdu blýskání na lepší seriálové časy, kdy bude mít divák, který si může dosyta vybírat z (nad)produkce globální scény, důvod a chuť sledovat i to, co vzniká tady. Současný český seriál a širší situace českého televizního prostředí a zázemí je ale i tak téma, jež stojí za soustředěnější pohled, který mu věnujeme v aktuálním čísle. O jednotlivých textech se více dozvíte v úvodu k tématu. Ráda bych ale vyzdvihla dva: důležitou anketu mezi tvůrci, producenty, dramaturgy i akademiky specializujícími se na televizi, kteří trefně pojmenovávají situaci zvnitřku, stejně jako ji reflektují zvnějšku. A výjimečný rozhovor Jana Bušty s Janem Prušinovským. Režisér, který začíná být spojován s vlastní značkou televizní komedie, v něm otevřeně mluví o svém autorském přístupu i uvažování, o tom, co jej ovlivnilo, o televizní praxi, o prosazování látek, o tom, co je možné a s „čím člověk narazí“. Mám obrovskou radost, že takový rozhovor vychází právě v Cinepuru.

Stejně tak mám radost z netradičního ohlédnutí za tvorbou a osobností nedávno zesnulé francouzské režisérky a scenáristky Agnès Varda. Agáta Hrnčířová a Jakub Felcman svými pohledy na filmy L‘opéra‐mouffe a Všichni možní sběrači a já a jednou osobní vzpomínkou na setkání s nesmírně vstřícnou ženou připomínají, jak výjimečnou (nejen autorskou) osobností Varda byla. Že o jejím významu pro francouzskou a světovou kinematografii není sporu, potvrdil třeba i plakát letošního festivalu v Cannes. Na něm šestadvacetiletá Varda stojí na ramenou technika, aby lépe viděla do kamery při natáčení svého prvního filmu La Pointe Courte (1954). O tom, co by (taky) v hledáčku viděla, kdyby kameru namířila na letošní Cannes, si můžete přečíst v netradičním reportu věnovanému vztahu festivalu k divákovi a tomu, jak je možné přes diváckou perspektivu chápat třeba výběr soutěžních filmů. Mezi těmi letošními byl i nejnovější snímek Pedra Almodóvara Bolest a sláva. Almodóvar ve vzpomínkách odzbrojujícím způsobem odhaluje svoje fyzické i psychické bolesti. Odhalující, tedy jiný pohled na Almodóvara, o němž zdánlivě už nejde napsat nic nového, nabízí v čísle i Petra Chaloupková v textu Ženský úděl a trpící násilníci. To je ale jen výsek z bohatého obsahu. Takže, dobré čtení a „Dycky Cinepur!“.