Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

M. Night Shyamalan jako suverénní vypravěč-„architekt“ ve svém novém snímku Skleněný následuje a zároveň podvrací žánr superhrdinských filmů. Pozici superhrdiny totiž zcela proti pravidlům oslabuje. Na jeho místo dosazuje sebevědomé vyprávění, čímž vytváří jakýsi „supernarativ“.

Superhrdinové podléhali autoritě jiné postavy již ve filmech, na něž Skleněný navazuje – ve Vyvoleném a Rozpolceném. V závěrečné části trilogie se však tato tendence umocňuje, když se postavy proměňují v nástroj k uskutečnění velkého plánu. Geniální konspirátor Eliah Price alias pan Skleněný se v psychiatrickém ústavu setkává se mstitelem bezpráví Davidem Dunnem, s nímž se zná již z Vyvoleného, a seznamuje se se sériovým vrahem s rozštěpenou osobností Kevinem Wendellem Crumbem z Rozpolceného. Oba přesvědčí, aby se zapojili do jeho boje proti úhlavnímu nepříteli a představiteli represivního systému, manipulativní doktorce Staple. Postavy oplývají superschopnostmi, ale nemají kontrolu nad svým životem, a dokonce musí bojovat o legitimizaci své výjimečnosti. Shyamalan jejich moc ještě oslabuje a význam ve fikčním světě snižuje, když přikládá zásadní roli postavám obyčejných, okrajových lidí, kteří zažehnou skutečnou revoluci.

Status superhrdiny se mění i tím, že v centru Skleněného nestojí jednotlivec, ale kolektiv. Hrdinou již tedy není samostatná entita s vlastní vůlí a psychologií, ale kompilát různých schopností, motivací a funkcí, kolektivní superhrdina, který je dílkem v mechanismu „supernarativu“. Způsob, jakým se ze superhrdiny stává součástka vyprávění, je dobře viditelný na rozdílné funkci postavy Kevina v Rozpolceném a ve Skleněném. V prvním snímku je Kevin trpící disociativní poruchou identity předmětem zkoumání. Doktorka Fletcher, předskokanka doktorky ze Skleněného, se pokouší odhalit provázanost dvaceti čtyř Kevinových identit, které se skrývají pod společným označením Horda. Cílem terapie je nalézt klíč k ovládnutí pacientovy nejbestiálnější stránky. Ve Skleněném je Kevinova schopnost střídat identity již fakt, nikoli záhada určená k prozkoumání. Jeho výjimečná schopnost dokonce nabývá absurdních rozměrů a posunuje jej do komičtější polohy. Částečně je za to odpovědné fyzické herectví Jamese McAvoye, které záměrně hraničí s karikaturou, a částečně skutečnost, že postava nejčastěji setrvává v poloze infantilní identity devítiletého Hedwiga. Shyamalan tak superschopnost hrdiny využívá jako komický element a sebereflexivně podvrací své dílo a svého hrdinu.

Oslabení pozice superhrdinů nebo změna jejich funkce může fanoušky, kteří očekávali „druhého“ Vyvoleného, frustrovat. Obtížně přijatelné může být i to, že Skleněný je ve vyobrazení nadpřirozena explicitnější, a tudíž méně mysteriózní. Shyamalan následuje žánr superhrdinských filmů spočívající v okázalé prezentaci nadlidských schopností postav. Přestože ponechává stranou marvelovský svět nabitý akcí a zvláštní efekty si šetří na katarzní sekvence, svět superhrdinů dominuje nad tím reálným. Tím se Skleněný zásadně odlišuje od civilnosti a psychologického ponoru do nitra postav v rodinném dramatu Vyvolený a v exploatačním thrilleru Rozpolcený. Právě vyrovnanější poměr mezi racionálním a iracionálním je zodpovědný za mysterióznější povahu obou děl.

Skleněný představuje nejkomplexnější část trilogie. Spojuje dva více méně samostatné celky, od nichž se narativně a žánrově odlišuje a intertextuálně se vůči nim vymezuje. Boj za odkrytí pravé podstaty fikčního světa však ukazuje se stejnou silou jako jeho předchůdci. Přejímá mytologický příběh o střetu dobra a zla a dodává mu nový rozměr. Ukazuje, že animální síla, která se při střetu dvou protichůdných stran uvolňuje, sama o sobě není ani dobrá, ani zlá. Může stejně tak ničit, jako přinášet změnu. Podle toho, v jakých rukou spočine.