Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Prolomit vlny v loutce / Daria Kashcheeva

Prolomit vlny v loutce / Daria Kashcheeva

profil / český film / Kamila Boháčková / 17. 4. 2019

Když jsem poprvé viděla titulkovou sekvenci se jménem Daria Kashcheeva, zpozorněla jsem. Mezi ostatními prváckými cvičeními na katedře animované tvorby FAMU vynikala: prozrazovala nápad, suverenitu i ambice. Krystalky s písmenky tvořícími její jméno se rozpouštěly v zahřáté vodě, zašumělo to, ženský hlas polkl a zašeptal autorčino jméno. Zpětně jako by animátorka předznamenala, v co vykrystalizuje její talent během laboratoře filmové školy.

Studentské filmy Darii Kashcheevy postupně zmíněné ambice proměňují ve skutečnost. Kashcheeva často střídá techniky i výtvarné styly, ale vždy přichází s výrazným, promyšleným a propracovaným snímkem. V roce 2017 zaznamenala první výraznější úspěch v podobě vítězství v soutěži vertikálních snímků Nespresso Talents, kde zaujala porotu pixilací To Accept. Vertikální formát 9:16 odpovídající mobilním telefonům je pro dnešní vnímání obrazů příznačný. Možná právě proto si Kashcheeva v To Accept nenásilně pohrává s falešným obrazem sebe sama, který tak často nacházíme na sociálních sítích. Hrdina (ztvárnil ho mimochodem Dariin manžel, střihač Alexander Kashcheev) nakonec nachází své štěstí v okamžiku, kdy se přestane snažit přetvařovat se před ostatními a začne být – i když to zní frázovitě – sám sebou. „Moji kariéru tahle výhra hodně ovlivnila, dostala jsem první impulz a víru v sama sebe, v to, že můžu něco dobrého vytvořit,“ uvádí výhody ceny autorka.

Jedna z věcí, které zaujmou na filmech Darii Kashcheevy okamžitě, je práce se zvukem. Dokáže ve filmech vytvořit bohatou zvukovou plochu, tu ztišenou, tu hlasitější, která dodá animaci na intenzitě. Jak by také ne, když tato rodačka z Tádžikistánu studovala v Moskvě hudbu a pracovala nějaký čas jako zvukařka v divadle. Poté se s manželem rozhodli své životy radikálně změnit, odstěhovat se do Prahy a studovat na FAMU. K animaci se Daria dostala zvláštní oklikou. Když pracovala v Moskvě jako zvukařka, seznámila se prý s animátory a začala o jejich profesi přemýšlet úplně jinak. „Hrozně se mi líbila představa animátora sedícího v tmavém pokojíčku, o samotě,“ dodává v rozhovoru pro Animuj.cz. A pro vídeňský festival zasvěcený ženské tvorbě Tricky Women, který se konal letos v půlce března a kde se promítal její kreslený film Oáza, dodává: „Jsem naprostý introvert. Proto je pro mě práce animátora, při níž můžu být zavřená ve studiu dvanáct hodin denně, práce snů!“

Kreslená Oáza vypovídá o autorčině vlastním životním pocitu, kdy chtěla utéct z hektické a rušné Moskvy někam do oázy přírody a klidu. Ale je i pomyslným hledáním vlastního místa ve světě. Oáza pracuje s protiklady šedého a hlučného města a barevné a tiché, do zelena laděné oázy. Své pocity cizinky v Praze přetavila autorka do anidocu Praha očima cizinců, kde opět výrazně pracuje se zvukovou složkou. Ve filmu zaznamenává skutečné výpovědi několika cizinců žijících v Praze o tom, jak metropoli a její obyvatele vnímají. V obraze pak skládá koláže různých obličejů do sebe, takže každá postava v sobě nese cosi univerzálního a zároveň zkarikovaného. Opět jiný pohled na město představila Kashcheeva ve filmu V popelnici, kde si vyzkoušela techniku stop-motion a animace předmětů, přičemž z odpadků vykouzlila podivuhodné květiny.

Nejsilnější je však Kashcheeva v meditativních, k abstrakci směřujících filmech, jako je černobílá muybridgeovská variace na koňský cval s názvem Doyeq a rovněž do odstínů šedé laděná hypnotická etuda Vítr správným směrem, kde autorka používá pro ni charakteristický motiv člověka měnícího se v ptáka a osvobozujícího se v letu.

Postava dívky-ptáčete se objevuje i v jejím čerstvě dokončeném bakalářském filmu Dcera. Tentokrát si vyzkoušela loutkovou animaci s netypickým překreslováním výrazů očí loutek. Dekorace i výtvarnou podobu loutek si sama navrhla a z velké části i vyrobila. Jak dodává, vždy toužila po tom dělat loutkový film, kde výtvarnou stránku může mít pod kontrolou a nemusí ji přizpůsobovat animaci, na rozdíl od kreslených filmů.

Dcera vypráví beze slov o vztahu dcery a otce a o neschopnosti si navzájem porozumět. Jde podle autorky o její osobní psychoterapii. „Je to tak trochu mé osobní téma. Ačkoli nemám s rodiči špatný vztah, každý z nás si nese z dětství nějakou tu křivdu,“ objasňuje Daria Kashcheeva pro Animuj.cz. Hlavní myšlenkou je přitom podle ní schopnost si odpustit, dokud je čas. Dceru nelze přirovnat k ničemu, co jsme dosud v loutkové animaci – minimálně u nás – viděli. Milovnice filmů Larse von Triera, zejména jeho melodramatu Prolomit vlny, s loutkovým filmem intuitivně nakládá, jako by šlo o film hraný. A funguje to. Skrze kašírované loutky vypráví o emocích, mísí různé časové roviny, v kameře některé části obrazu rozostřuje, určité sekvence jsou pomalé, jiné naopak hektické – jako třeba ta, v níž dcera horečně běží do schodů. Daří se jí unikátně přenést principy záběrování a narace, typické pro hrané filmy přelomu milénia, jako jsou například díla bratří Dardennů, do loutkového filmu. V kresleném filmu jsme podobně zdařilé překračování limitů mohli nedávno sledovat u meditativní Červené želvy Michaëla Dudoka de Wita.

Kashcheeva přiznává, že chtěla vyjít za rámec animovaného filmu, přičemž důležitá pro ni byla práce s časem. „Velkou výzvou pro mě bylo, abych po celou dobu napodobila pohyb ruční kamery, aby se chovala jako v dokumentárním filmu,“ upřesňuje. Pozoruhodná je i animace očí prostřednictvím přemalovávání na loutce. Rozmazané oči vyvolávají pocit melancholie a překvapivě dobře zachycují určitý výraz, tak vzdálený snaživé realističnosti řady českých loutkových animací. Animátorka dělala nejprve testy, jak bude technika přemalovávaných očí vypadat. Pro loutky zvolila kašírovaný toaletní papír, ale používala prý i různé druhy dřeva, desky a překližky. Pozoruhodná je opět zvuková složka filmu, Daria dokonce hraje v jedné scéně na klavír, přičemž autorem hudby je Petr Vrba.

Ten složil hudbu i pro další dva loutkové studentské projekty, které budou distribuovány společně pod názvem Trojhlas už letos na jaře. Jedná se o horor Noctuelle studenta Západočeské univerzity v Plzni Martina Pertlíčka o výrobci motýlů, kteří roznášejí lidem sny, a o film Betonová džungle studentky UMPRUM Marie Urbánkové, jenž vypráví o tom, jak nás zvuky paneláku mohou přenést třeba na výpravu do džungle. Producenti pásma Trojhlas slibují, že bude k vidění i v rámci interaktivních výstav, kde si návštěvníci prohlédnou kulisy a loutky z filmů a budou se moci zapojit do diskusí s režiséry či do animačních dílen. „Teď mám konečně pocit, že mě to, co dělám, naplňuje,“ uzavírá jedna z nejpozoruhodnějších začínajících tvůrkyň u nás Daria Kashcheeva.

Přečteno 1007x

Článek vyšel v časopise Cinepur #122, duben 2019.

Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Aktuální hodnocení článku
5 /6

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.


komentáře

    přepište kód:

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #124

#124

srpen 2019



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY profil

Animovaný dokument po česku / Diana Cam Van Nguyen

Prolomit vlny v loutce / Daria Kashcheeva

Takaši Miike / Autor bez domova

Mykologická love story / Marie Dvořáková

Filmy Hirokazu Koreedy / Mezi Ozuem a dokumentem

Andrea Arnold / Anatomie ztráty

Rudolf Šmíd / Kronikář strašáků

Quentin Tarantino, Nespoutaný Django a italský western


DALŠÍ Z RUBRIKY český film

Jak nežít v mistrovském díle / Skleněný pokoj

Broky a bábovky / Teroristka

Zaplnit prázdná místa / Chvilky

Matouš Valchář / Punková animace

VJ Kolouch ovlivněný Krtečkem

Být number one / Muži v současných českých komediích

Věřím v zázrak ve skutečném světě / Vojtěch Domlátil

Tomáš Svoboda / Jako film


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Animovaný dokument po česku / Diana Cam Van Nguyen

VJ Kolouch ovlivněný Krtečkem

Mykologická love story / Marie Dvořáková

Být dobrovolným OUTsiderem / OUT

Andrea Arnold / Anatomie ztráty


RUBRIKY

anketa (24) / český film (82) / český talent (33) / blu-ray (12) / cinepur choice (34) / dvd (121) / editorial (98) / fenomén (73) / festival (86) / fragment (18) / glosa (213) / horizont (29) / hudba (24) / kauza (33) / kniha (117) / komiks (10) / kritika (803) / minikritika (112) / nekrolog (1) / novinka (727) / objev (3) / pojem (36) / portrét (11) / profil (105) / reflexe (24) / report (110) / rozhovor (160) / scénář (4) / soundtrack (45) / téma (898) / televize (102) / tisková zpráva (1) / událost týdne (238) / výstava (1) / video (2) / videoart (16) / videohra (62) / web (42) / zoom (157)

Cinepur #122 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #122, duben 2019

Z obsahu tištěného čísla:

Adieu, monsieur Kosslick / 69. Berlinale (Ondřej Pavlík, report)

Digitální prostor desktopových filmů (Dan Krátký, fenomén)

Tři ostrostřelci / Tváře současného španělského undergroundu (Rubén García López, téma)

Prolomit vlny v loutce / Daria Kashcheeva (Kamila Boháčková, profil)

Soumrak superhrdinů / Skleněný (Janis Prášil, kritika)

Život je boj? / Do boje (Martin Šrajer, kritika)

+ více...