Kira Muratova / Kronikářka mizející lidskosti

18. 2. 2019 / Kamila Dolotina
portrét
Placený

,,Muratova z nás byla určitě nejlepší. Ve světovém, sovětském, evropském ani americkém filmu není nikdo, kdo by se jí vyrovnal," prohlásil v červnu loňského roku Alexandr Sokurov, když ruská režisérka Kira Muratova zemřela.

Muratova je filmařkou, pro kterou jsou paradoxy ústředním narativním prvkem i životním osudem. Nehledě na Sokurovovo superlativní hodnocení zůstává mimo úzkou vrstvou cinefilních fajnšmekrů v obecném (nemluvě o širokém) povědomí málo známou figurou a jen ti zasvěcenější si z její pětačtyřicetileté kariéry čítající patnáct celovečerních titulů vybaví alespoň Astenický syndrom (1989). Ti protřelejší snad doplní ikonická melodramata Krátká setkání (1967) či Dlouhá loučení (1971), z postsovětské etapy nanejvýš Tři příběhy (1997), kdysi úspěšné na festivalu v Karlových Varech. Nepřímá úměra superlativního hodnocení autorčina významu ze strany odborné veřejnosti a faktická absence její tvorby v kinodistribuci je prokleti, které Muratovu provází od jejího debutu. Stejně jako reputace nepřizpůsobivé persony, jejíž filmy předbíhají dobu a dráždí svou ostentativní jinakostí.

Andrej Tarkovskij jako nejslavnější mučedník sovětské...

Zpět

Přečtěte si celý článek

Tento článek je zamčený.
Přečíst si jej můžete po zakoupení daného čísla časopisu.

Koupit časopis

Máte číslo už zakoupené? Přihlaste se.

Přihlásit se

Sdílet článek

Článek vyšel v čísle

Autor ve 21. století

121 / únor 2019
Více