Surrealistická podstatnost Ludvíka Švába jako vedlejší produkt

Objevování či rekonstrukce tvůrčích mikrosvětů je vždy fascinující záležitostí. V případě   postavy Ludvíka Švába museli autoři při svých badatelských ponorech do Švábovy pozůstalosti, uložené ve fondech Národního filmového archivu a Památníku národního písemnictví, zažívat vzrušující turbulence surrealistických výbojů v odrazu jazzu, filmu, psychologie či psychiatrie. František Dryje, jeden ze spoluautorů publikačního počinu Ludvík Šváb: Uklidit až po mé smrti, definuje surrealismus v knize Jan Švankmajer. Transmutace smyslů jako směr, jenž „obnažuje struktury myšlenky, utváří a vrství předivo konkrétních zkušeností, psychologických experimentů, jejichž průběh není exaktní, ale míří k dílčí rekonstrukci mýtotvorných sil, k neustávající obnově těch poloh myšlení, cítění a vnímání, které lze považovat za univerzální“. 

K rekonstrukci mýtotvorných sil, myšlení a tvůrčího univerza Ludvíka Švába se odhodlali editoři Evženie Brabcová, absolventka katedry střihu na pražské FAMU, a Jiří Horníček, filmový teoretik a kurátor Národního filmového archivu. Jiří Horníček se zaměřil na amatérskou filmovou tvorbu a aktivity Ludvíka Švába okolo amatérského filmového klubu, včetně jeho „obcování“ s ranou technikou zvuku a pohyblivého obrazu. Šváb...