Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Řeči, řeči, řeči / Kniha obrazů
kritika / Jan Kolář / 5. 3. 2019
V posledních šesti dekádách byla v souvislosti s Godardovými filmy slova jako „experiment“, „alternativa“ či „provokace“ zmiňována tak často, až se z jejich spojení s režisérovým jménem stala klišé; neutuchající snaha francouzského doyena destruovat tradiční výrazové prostředky filmu na sebe navíc v posledních letech bere stále stejnou podobu. Kniha obrazů obsahuje totožné postupy a motivy, které Godard recykluje přinejmenším od svého autoportrétu JLG/JLG z roku 1995: zdánlivě mimoděk pořízené záběry připomínající domácí videa se v nich střídají s ikonickými scénami z dějin kinematografie, které doprovázejí stovky fragmentárních citátů, jejichž téma se nejčastěji točí kolem role umění, povahy politiky a (ne)stability významu. Kontrapunktům, kterým takto připravená materie dává vzniknout, tento postup sice nutně neubírá na síle, ale na překvapivosti ano. Kvality i slabosti Knihy obrazů spočívají v její paradoxní povaze – jde o Godardův tradiční film.
Snímek rozdělený do pěti kapitol připomíná mnohohlasou reflexi dějin viděných coby sérii vršících se katastrof. V úvodních „Remakes“ se filmové obrazy války mísí se zpravodajskými klipy, jež zachycují reálné válečné běsnění; jejich vzájemné zrcadlení dokazuje, že obrazy nejsou jen nápodobou skutečnosti, ale i jejím vzorem, že obojí je uzamčeno v začarovaném, stále znovu a znovu obnovovaném kruhu násilí, z něhož není úniku. Beznaděj prohlubují i následující pasáže: skeptická rekapitulace věčně selhávajících revolucí inspirovaná Petrohradskými rozhovory Josepha de Maistre, sarkastická dekonstrukce filmové železniční romantiky (pohybu krajinou, který souběžně dává svobodu obrazům i přibližuje brány kárných táborů) i trpká rekapitulace krutostí spojených s konzervativní vládou zákona, v níž jsou ironizovány myšlenky barona de Montesquieu. V závěrečné části „La Région centrale“, odkazující svým názvem k antiantropomorfnímu filmu Michaela Snowa, jako by někdejší filmový buřič rezignovaně přiznával bezmoc obrazů čelit neutuchající záplavě iluzí spojených s lidskou touhou po štěstí – s touhou, jež plodí konformní lži, sebeklamy a nevyhnutelně vede k zabíjení.
Nakolik je však taková interpretace adekvátní? Potvrzuje ji, nebo vyvrací fakt, že citáty vycházející z různých vrstev a úseků historie opomíjejí osvícenství? Co o vztahu obrazů a hlasů značí titul, který zdůrazňuje, jak zásadní roli hrají v dnešním světě vizuální informace, a zároveň je parafrází názvu časosběrné kompozice Rilkových básní? Jak vážně je třeba brát sebereferenční gesta a autocitace starce „u konce s dechem“? Jsme svědky melancholie, nebo ironie? Kdo a za koho tu mluví? Základní pravidlo i kámen úrazu Knihy obrazů spočívá v tom, že na kteroukoli z předchozích otázek lze dát libovolnou odpověď – závisí jen na osobních preferencích toho, kdo si je klade.
Kniha obrazů totiž nemá charakter eseje o filmu a dějinách, ale připomíná spíš mechanickou mašinu na generování významů: Godard nenabízí teze, jen příležitost k asociacím. Jeho film může vstřícným divákům přinášet radost z rozpoznání deformovaných a torzovitých filmových, literárních a výtvarných ukázek, ale žádné překvapení – místo prostoru k přemýšlení se v něm lze setkat jen s útěšnou samomluvou, při níž si diváci mohou opakovat omleté figury, jež si kdysi uložili do paměti. Godard se v průběhu filmu opakovaně vyznává z toho, že pomocí citátů mluví sám se sebou – je v tom však ještě důslednější, než se zdá: v Knize obrazů nelze nalézt to, co si myslí její autor, ale jen odraz toho, co si myslíme my coby diváci. Mohu-li však cokoli interpretovat tak, aby to vyhovovalo mému postoji, jakou má cenu to sledovat?
Nejspíš i proto se silné momenty Knihy obrazů skrývají ve chvílích, kdy její litanie zkratkovitých sloganů a hesel zadrhává; kdy do jejich přednesu vstoupí Godardovo stárnoucí tělo a selhávající hlas; kdy záchvaty kašle přetrhnou plynoucí slova. Možná, že celý ten balast řečí a frází nakonec slouží jen k tomu, aby podtrhl několik vteřin, v nichž tělesné chátrání zastaví jeho proud a odkryje nevýslovnou pravdu, zbavenou všech iluzí. Zajíkavé zjevení lidské konečnosti „není nezajímavé“. Nic pozitivnějšího než tuto dvojitou negaci však nedokážu v Knize obrazů najít.
Kniha obrazů (Le livre d’image, Švýcarsko, Francie , 2018, IMDb)
Střih, scénář a režie: Jean-Luc Godard, kamera: Fabrice Aragno, hrají: Jean-Luc Godard, Dimitri Basil, 90 minut, distribuce: Film Europe (premiéra v ČR 29. 11. 2018).
Kniha obrazů (Le livre d’image, Švýcarsko, Francie , 2018, IMDb)
Střih, scénář a režie: Jean-Luc Godard, kamera: Fabrice Aragno, hrají: Jean-Luc Godard, Dimitri Basil, 90 minut, distribuce: Film Europe (premiéra v ČR 29. 11. 2018).
Přečteno 2061x
Článek vyšel v časopise Cinepur #121, únor 2019.
Ohodnoťte článek
Aktuální hodnocení článku
0 /1
Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.
Hodnocení filmu
Kniha obrazů
**** ČTENÁŘI (3.2)
DALŠÍ ČLÁNKY
DALŠÍ Z RUBRIKY kritika
Lehkonohá arabeska s Gretou / Křížová výprava
Pro a proti - Francouzská depeše / Výprava na souostroví Novinařina
Pro a proti - Francouzská depeše / Wes Anderson a kapustňáci
Šmíra a hra doopravdy / Benedetta
Komplikovaný vztah Kennetha Branagha a ideálu autorství
Vyrůstání z osmdesátek / Boží ruka
DALŠÍ Z RUBRIKY
Lehkonohá arabeska s Gretou / Křížová výprava
Strýček Júsuke na zadním sedadle / Drive My Car
Pro a proti - Francouzská depeše / Výprava na souostroví Novinařina
Pro a proti - Francouzská depeše / Wes Anderson a kapustňáci
Zbláznil se celý svět, nebo jenom my?, ptá se festival Kino na hranici
Místo nekrologu EZ / Co taky neminout z nového čísla
Soustředěné pohledy do světa umění / Interpretace filmů Wese Andersona
POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA
Šmíra a hra doopravdy / Benedetta
Od eschatologie k entropii / Last and First Men
RUBRIKY
anketa (31) / český film (116) / český talent (36) / cinepur choice (33) / editorial (115) / fenomén (83) / festival (102) / flashback (13) / fragment (18) / glosa (239) / kamera-pero (12) / kauza (1) / kniha (131) / kritika (1080) / mimo kino (189) / novinka (813) / pojem (36) / portrét (48) / profil (97) / reflexe (26) / report (144) / rozhovor (181) / scénář (4) / soundtrack (84) / téma (1007) / televize (127) / událost týdne (283) / videohra (80) / web (44) / zoom (170)
Tento článek vyšel v časopise Cinepur #121, únor 2019
Z obsahu tištěného čísla:
Silní hráči a ti druzí / Autoři, festivaly a systém veřejné podpory (Jakub Felcman, téma)
Nejlepší filmy roku 2018 (Redakce, anketa)
Tanec velkého hladu / Vzplanutí (Antonín Tesař, zoom)
Procitnutí z Maova snu / Dystopické dokumenty Wang Pinga (Janis Prášil, téma)
Matouš Valchář / Punková animace (Pavel Horáček, profil)
Suspiria Thoma Yorkea překročila stín legendárních Goblin (Jiří Špičák, soundtrack)