Máma, táta a Alfonso Cuarón / Roma

17. 2. 2019 / Petr Fischer
kritika
Placený

Není-li film, jak kdesi říká Andrej Tarkovskij, nic než „zapečeťování času“, vytváření více či méně zajímavých konzervovaných časových řezů, není divu, že se tolik filmových tvůrců vrací do časově nejvzdálenějších míst, do krajiny svého dětství a snaží se tak objevit něco, co možná ani zapečetit nelze.

Čas se v dětství promítá nějak jinak: vše obvykle stojí ve velké přítomnosti; všechno najednou, bez následnosti, naráz. Až z odstupu – časového, ale i prostorového, neboť tím, že odejdeme, že překročíme hranici časoprostoru, můžeme dětství konečně vidět – jsme teprve schopni analyzovat následnosti, příčinnosti, detaily. Je to pohyb paradoxní a ambivalentní, protože tím, že dětství konečně máme před sebou, jej definitivně ztrácíme. Zůstává nám pouze jako předmět zkoumání, nekonečně vzdálený, a možná proto také tolik toužený. Nenápadný předmět touhy, který si chceme stůj co stůj přivlastnit. Psaním, malbou, hudbou, filmem…

Mexický filmař Alfonso Cuarón se ve svém novém filmu Roma pokouší o jakousi rekonstrukci obrazu dětství, chce znovu prožít to, co mu už dávno uniklo. Vytažením zasutých obrazů, které jsou z morálního i estetického hlediska černobílé (nejde o filtr, ale o existenciální postoj a styl, jimž takto...

Zpět

Přečtěte si celý článek

Tento článek je zamčený.
Přečíst si jej můžete po zakoupení daného čísla časopisu.

Koupit časopis

Máte číslo už zakoupené? Přihlaste se.

Přihlásit se

Sdílet článek

Článek vyšel v čísle

Autor ve 21. století

121 / únor 2019
Více