Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Animace je maraton / Rozhovor s Martinem Vandasem

Animace je maraton / Rozhovor s Martinem Vandasem

rozhovor / Miroslava Janičatová / 12. 2. 2019

Začínal úspěšnou trilogií Fimfárum a pokračoval celovečerním animovaným filmem Jana Baleje, Jedné noci v jednom městě (2007). Studio MAUR film se tedy od doby svého vzniku orientuje primárně na animovanou tvorbu. Martin Vandas se ale v posledních letech zapojil i do projektů, které nemají s animací přímou souvislost, a to do spolupráce s rumunskou režisérkou Ancou Damian na filmu Velmi neklidné léto (2013) a spolupráce s Kristinou Krauze na dokumentu o režisérce Agnieszce Holland, Návraty Agnieszky H (2014). V roce 2013 realizoval svůj první krátký animovaný film Nová dobrotivost a o rok později Strom, oba s režisérkou Lucií Sunkovou a ojedinělou technikou malby na sklo. Aktuálně pracuje na několika evropských koprodukčních projektech zároveň. Krátkometrážním filmu Mimi a Liza, vycházejícího z úspěšného seriálu Ivy Šebestové, celovečerním filmu Fany byla při tom nebo filmu Přes hranici, realizovaný rovněž technikou malby na sklo.

V letech, kdy jste začínal produkovat animované filmy, jak fungovala podpora ze strany státu?

Tehdejší Státní fond pro podporu a rozvoj kinematografie měl za cíl podporovat filmy, které se budou distribuovat v kinech. Tím pádem jsme primárně produkovali celovečerní filmy. Možnosti financování projektů, transparentnost, doslova všechno bylo úplně jinak.

A v tomhle nastavení jste začínal v roce 2003 produkovat celovečerní animovaný film Fimfárum…

Animovaný film pro mě dodnes znamená koprodukční film, ale v té době jsme Fimfárum kompletně zafinancovali jen z českých zdrojů, byť s pěknou řadou českých koproducentů. Opakovat tuto situaci si už dnes skoro nedokážu představit.

Krátkometrážní film měl v té době jaké postavení?

Fond podporoval kinematografické dílo, takže když nás oslovili kolegové ze Zlína, abychom připojili jejich krátkometrážní film k celovečernímu Fimfáru, tak jsem si vypočítal, že se mi to řádně prodraží. Navýšení nákladů na filmovou surovinu by bylo totiž naprosto ztrátové. Dneska je možnost připojit krátkometrážní film k tomu celovečernímu a otázkou je spíše načasování a dramaturgie než distribuční náklady. Zároveň je to cesta jak nabídnout divákům v kinech něco navíc.

Nakolik vám vychází vstříc dnešní nastavení Fondu kinematografie, v jednání s kolegy napříč Evropou?

Připadám si mnohem víc normálně. Fond totiž dnes funguje jako národní filmová instituce, která se chová podobně jako fondy v jiných evropských zemích. A to jak v rámci svého vnitřního nastavení, tak způsobem výzev i pobídek. Navíc se dá dnes na Fondu kinematografie žádat na více fází vývoje filmu. Na literární scénář, tzv. development, výrobu atd. A to velmi usnadňuje realizaci.

Jedna věc je fungování státu, druhá věc jsou regionální fondy.

S fungováním regionálních fondů máme teď čerstvou zkušenost, a to díky velkému koprodukčnímu projektu Fany byla při tom, kde byl na místo našeho animovaného filmu podpořen hraný film. Narazili jsme na fakt, nakolik stále v Česku neumíme pochopit a uchopit animaci jako součást své propagace. Nechápeme, jak cenné zkušenosti i dlouhodobé peníze nám to může nejenom do regionů přinést a že animace (zejména samozřejmě dětská) přivádí diváky do kin po celém světě.

Můžete to ještě rozvést?

Za českou stranu pracuje na filmu Fany zhruba deset animátorů a od většiny z nich slyším: „Tak tohle nás ve škole neučili…“ A je to proto, že jsme ve velkém mezinárodním projektu, kde lidi pracují v komunitě a zároveň i v pevném řádu a režimu, s několikastupňovou kontrolou i dělbou práce. To všechno na ně klade kvalitativní nároky a zásadně se odlišuje od práce na jejich autorských projektech. Na projekt Fany jsme otestovali 60 až 70 českých animátorů a nevybrali jsme z nich ani těch 10 dostačujících. V druhém kole jsme dokonce museli přimhouřit oči, abychom projekt personálně naplnili. Síto bylo díky mezinárodním standardům tak jemně nastaveno, že ukázalo, kolik lidí si v Česku mylně myslí, že umí dělat kreslenou animaci.

Zrovna vy jste si jako producent vyzkoušel hned několik typů animace. 3D technologii, malbu na skle, práci s loutky... Souvisí to s chutí hledat stále nové cesty?

Technologie je pro mě druhotná a vychází až z látky. Rozhodující je pro mě téma a lidi, kteří s ní ke mně přicházejí nebo které se svojí látkou oslovuji. A dnes také fakt, zda na ten formát budu schopný najít kvalitní animátory.

Proměňuje se váš výběr látek v návaznosti na náladu ve společnosti?

Animace občas odráží společenské dění, ale tím, jak výroba animovaného filmu dlouho trvá, zahrnuje spíše hlubší obecná témata, než pěnu dní. Konkrétně v krátkometrážním animovaném filmu potřebují autoři sdělovat věci, které budou srozumitelné i za 2 nebo 3 roky, až film dodělají, u celovečerního filmu je to často na dlouhé roky.

Na produkci animovaných filmů je tedy nejvíce nestandardní práce s časem...

Ono to vlastně je standardní. Všechny jednotlivé kroky dlouho trvají a obrovské množství energie se spotřebuje jen pro přípravu a vývoj projektu, kdy je potřeba nejvíce kreativity. Pak je to spíše dlouhodobě kontrolovaná práce. Zajímavým osvěžením pro mě byl hraný film ve spolupráci s Ancou Damian, který byl natočený kompletně za měsíc (smích). Za měsíc se v animovaném filmu člověk jen tak rozkouká a natočí možná tak 1 minutu. Po lidech v animovaném filmu navíc nemůžete chtít náročné přesčasy, protože by se v tom běhu na dlouhou trať zhroutili. Animace je maraton a člověk se musí naučit rozložit si své síly. U hraného filmu si člověk může zkusit zasprintovat, protože ví, že to přežije. V ohledu na animaci: maraton prostě nelze běžet sprintem.

V ohledu na délku výroby animovaných filmů, jsou všechny vaše filmy výdělečné?

Jsou projekty, které už od začátku nastavujeme jako nonprofitní, protože jsou prostě skvělé a chceme jen, aby vznikly. Aktuálně máme ve výrobě třeba projekt Trojhlas a ten je toho zdárným příkladem. Vím, že na něm nic nevydělám, investuji do něho ale hodně energie, protože vidím píli a elán studentů, s nimiž na něm dělám. A to od autorů samotných i od mladých producentek z FAMU, které na filmu spolupracují.

Animace je náročná disciplína, proč v ní zůstáváte?

Jednoduše mě ta práce baví a baví mě i ti lidé, s kterými se díky ní potkávám. V animaci je hodně talentovaných i v dobrém slova smyslu ambiciózních lidi, kteří se chtějí někam posunout a chtějí zkoušet a hledat nové možnosti, nové příběhy, silné emoce i působivé výtvarné nápady. Což u hraného filmu tolik nevidím. Naopak v animaci sleduji talenty, kteří mají evropské, někdy až světové parametry.

Jak v ohledu na hledání nových tvůrců doceňujete fungování středoevropské platformy CEE Animation (dříve VAF)?

Je to naprosto unikátní akce, za kterou dodnes vděčíme Michalu Procházkovi. Vnesl do ní myšlenku toho, jak je důležitá a nezbytná vzájemná spolupráce, ne rivalita za každou cenu. Inspirovali ho francouzští tvůrci a tenhle týmový duch nás všechny učil. Přinesl tím nejen mezi české producenty něco skutečně ryzího. V celé střední a východní Evropě najednou rozumíme tomu, že jsme na jedné lodi. Není to tedy o vybudování si své společnosti, ale opravdu o vzájemné spolupráci, respektu a pomoci.

Máte jako producent nějaké osobní přání?

Přál bych si, aby se výrazně posunul postoj České televize k animaci, protože si myslím, že je pro ni tento formát velmi důležitý. Jen si to stále neuvědomuje. A mé přání je, aby u nás vznikaly seriály, které budou mít světové parametry jak v kvalitě, tak v rozsahu a v rozpočtech a že budou vznikat jako širší, nejlépe mezinárodní spolupráce se světovým distribučním potenciálem. Nápady i lidé by tu na to už mohli být.

Jaké jsou vaše oblíbené animované filmy?

Jednoznačně Valčík s Bašírem, který mluví o důležitých lidských tématech, o kouzlu a klamavosti paměti a který kombinuje polodokumentární příběh s magickým a snovým, pro co je animace nejlepší formou. Pak mám taky rád film Něco z Alenky, který přežil zkoušky časem a stále pro mne funguje od své úvodní věty: „Teď musíte zavřít oči, jinak nic neuvidíte“. Neznám lepší filmařskou výzvu k imaginaci, k popření i k odkázání na samotné magické základy filmu.

Přečteno 1155x

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Aktuální hodnocení článku
2.3 /4

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.


komentáře

    přepište kód:

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #125

#125

říjen 2019



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY rozhovor

Vyprávět a pak zničit / Rozhovor s Denisem Côtém

Chyběla mi minulost / Rozhovor s režisérem Cătălinem Mituleskem

Animace je maraton / Rozhovor s Martinem Vandasem

Rozhovor s Maurem Hercem / K srdci mechanismu

Rozhovor s ředitelem La Quinzaine Edouardem Waintropem

Dál, jinam, drzeji / Rozhovor s uměleckým ředitelem festivalu v Rotterdamu

Divák platí, aby přijímal / Rozhovor s Bertrandem Bonellem

Morálka v rukou diváka / Rozhovor s Tomem Kalinem


DALŠÍ Z RUBRIKY

Damien Chazelle svůj příští film zasadí do Hollywoodu 20. let

Větší šachovnice, slabší figurky / Takové krásné šaty

Paul Schrader chystá film o moderním Vilému Tellovi z casina

Dvacátá Mezipatra proběhnou v proudu změn

V krajině půlnočního slunce / Slunovrat

Vyprávět a pak zničit / Rozhovor s Denisem Côtém

Českou radost na Ji.hlavě vyhrál dokumentární portrét Sólo

Editorial 125: Rumunská nová vlna


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Anifilm 06 / Udržet dětského diváka

Lucie Sunková / Animace jako princip vzniku a zániku


RUBRIKY

anketa (24) / český film (86) / český talent (33) / blu-ray (12) / cinepur choice (34) / dvd (121) / editorial (99) / fenomén (73) / festival (88) / fragment (18) / glosa (213) / horizont (29) / hudba (24) / kauza (33) / kniha (118) / komiks (10) / kritika (814) / minikritika (112) / nekrolog (1) / novinka (742) / objev (3) / pojem (36) / portrét (12) / profil (106) / reflexe (24) / report (111) / rozhovor (161) / scénář (4) / soundtrack (46) / téma (905) / televize (104) / tisková zpráva (1) / událost týdne (244) / výstava (1) / video (2) / videoart (16) / videohra (63) / web (42) / zoom (158)