Berlinale: Ponor do hlubin země a houbařský relax v Karpatech
Nepsané pravidlo protřelého cinefilního účastníka filmových festivalů říká, že to skutečně hodnotné, objevné a pokrokové bývá obvykle k nalezení mimo exponované souhvězdí hlavní soutěže, v neprobádaných mlhovinách na krajích programového vesmíru. Takovým skupenstvím je na Berlinale dlouhá léta vedlejší sekce Forum, v níž většinu režisérských jmen čtete vůbec poprvé a kde délka uváděných filmů osciluje od jedné hodiny až po pár stovek minut. I tentokrát Forum účinkuje jako spolehlivý zklidňující přístav, který sice ne vždy nadchne, ale málokdy zklame. Z jeho nabídky zatím letos vyčnívají dva dokumenty, které s vědomím kosmických souvislostí porůznu nahlíží na člověka, potažmo lidstvo a jeho konání: film Erde (Země) stálého rakouského účastníka (nejen) berlínské přehlídky Nikolause Geyrhaltera a snímek Olanda německého režiséra Bernda Schocha.
Myšlenkové limity antropocénu
Země je pozoruhodným tělesem i v momentě, kdy ji budeme sledovat jen na pozadí Geyrhalterovy dosavadní tvorby. V ní převládaly dokumentární útvary, které pro svoji objemnost, pozvolnou poetizující observaci a tematickou zacílenost směrem ke globálním systemickým procesům patří k takzvané ekokinematografii. Filmy jako Chléb náš vezdejší (předmět zkoumání: potravinový průmysl) nebo Homo sapiens (objekt fascinace: mrtvé zóny okolo fukušimské elektrárny) sestávaly ze strukturně promyšleného pásma matematicky odtažitých kompozic, jež zprostředkovávaly klidnou meditaci a nepřímo i ponoukaly k přemítání o civilizačních neduzích. Od této perspektivy připomínající nemluvný, zvídavě distancovaný pohled mimozemské inteligence ale Geyrhalter ve svých posledních filmech částečně upouští. Jak v loňském uprchlickém dokumentu Die bauliche Massnahme, tak v nové Zemi nechává na kameru rovněž promlouvat sérii respondentů a do ryze ambientních pasáží vpravuje mluvené slovo. Jako by věci, o kterých aktuálně pojednává, byly natolik závažné, že vyžadují ráznější intervenci
Země svým názvem neodkazuje jen k planetě, kterou obýváme, ale konkrétněji také k zemině, tedy k horám, hlíně, půdě a jejím hlubokým vrstvám i obsaženým bohatstvím. Napříč evropskými státy a zámořím pak snímek rozkrývá vztah člověka k zemi i Zemi, a to skrze průmyslové kolosy dolů, lomů či tunelů, ale i jedince, kteří v nich pracují a obsluhují je. Při pravidelném střídání frontálně pojatých promluv a satelitních záběrů na odosobněná industriální mraveniště není vždy snadné mezi oběma dokumentárními mody percepčně přepínat – každý z nich vyžaduje jiný typ sledování, kontemplativně ponořený, nebo naopak ostražitě pozorný k verbálně sdělovaným informacím. Zejména z výroků zpovídaných dělníků i vedoucích zaměstnanců různé šarže se ale tvůrcům daří mezi řádky vykondenzovat cennou představu o našem uvažování v době vrcholného antropocénu – dnes tolik diskutované epoše, v níž se lidstvo stává ústředním (ne)přírodním činitelem a spouštěčem klimatických změn.
Když od bodrých bagristů a horníků, ať už amerických nebo italských, ve filmu zaznělo, že svoji práci chápou jako bezva adrenalinovou zábavu či splnění klukovských snů, berlínské publikum reagovalo pohoršeným mlaskáním a nesouhlasnými povzdechy. Šeptanou nevoli vzbuzovaly i výroky popisující manuálně náročnou dřinu v dolech jako souboj se Zemí, která svoje drahocenné nerostné zdroje „nedává zadarmo.“ Kromě metafor těžby jako boje nebo vzrušujícího dobrodružství ale ze snímku vystupuje další, ještě mrazivější zjištění. Totiž že mnozí z těch, kteří se na masivním kořistění přírodních zdrojů přímo podílejí, si ničivé dopady svého konání uvědomují, ale ani tak v něm nedokáží přestat. „Musím se přece nějak živit.“ „Jsme na [doplň libovolnou surovinu] všichni závislí.“ „Věci se musejí hýbat dál, kupředu.“ Zásadním poznatkem, který Země přináší, tak je, co vše bude nutné od základu změnit, pokud chceme žít úsporněji, odpovědněji, ekologičtěji, jinak. Že změnit bude třeba celé paradigma toho, co je to vůbec práce, jaké jsou naše potřeby a jaké jsou vize budoucnosti. A že individuální uvědomělost a odpovědnost je sice možná důležitou, nicméně zdaleka ne jedinou součástí problémů, které zjevně mají hluboce vštípenou, těžce zautomatizovanou systémovou povahu.
Mykologická mytologie karpatského údolí
Jestliže Geyrhalterův snímek dodával globální makrohledisko obřích korporátních plošin, dokument Olanda i při své delší stopáži operuje v miniaturním měřítku, uvnitř malé komunity sběračů hub a lesních plodů v odlehlých rumunských kopcích. Ne půdu rozrývající stroje, ale právě houby – potrava, jed i drogy v jednom – jsou pak v tomto filmu tím, co primitivní člověčí aktivitu napojuje na její kosmický rozměr. Mikrostudie varhánkovitých výtrusnic a panoramata hornatých lesů, do nichž se vpíjejí bělavé cáry mlhy, se brzy ustavují jako závorkující a rytmizující konstanta Schochova snímku. Tu pak doplňují v rumunštině čtené voiceovery, které připomínají útržky z karpatských bájí a pověstí a vsazují místní dění do historických souvislostí (už od pradávna tímto údolím procházela obchodní stezka) a obecněji fantasticko-snových rámců (o houbách se prý sběračům v noci i zdá).
Stranou této mykologické mytologie, jež se navíc ve dvou třetinách snímku ojediněle přelije v hypnotizující a vpravdě ohromující montážní sekvenci, však jádro Olandy tvoří scény trpělivého soužití s obyvateli skromných provizorních stanů, každodenně se vypravujících v noci či velmi brzy ráno do okolních zalesněných strání. Obdivuhodná etnografická vytrvalost filmařů zde nemá nic společného s odcizeným pozorováním, ale naopak nás přivádí dovnitř více méně sevřených i volně propustných skupinek osadníků. Kamera se potápí dovnitř skupinek a poté sběrače doprovází v táhlých sledovacích záběrech, ve kterých s plastovými nůšemi velikosti prádelních košů na zádech prochází mezi stromy a hledají jedlé hřiby, lišky či borůvky. Jindy, když například houbaři svůj několikakilový úlovek prodávají na mýtině překupníkovi, film bez větších vysvětlivek odskakuje k všednímu handlování – jedna úsečná poznámka střídá druhou, bankovky putují z ruky do ruky.
Protože Olanda publikum vrhá přímo doprostřed těchto obchodních konverzací, ale i hašteřivého nočního pošťuchování, připomíná jeho sledování také jakési hledání hub. Zklidňující tempo filmu má, podobně jako procházka ztišenou přírodou, relaxující účinek, z nějž pak jako „radostné nálezy“ vycházejí odpočinkové pauzy na cigaretu nebo letmo pronášené, divákem zachycené zmínky, které veškeré skromné dění propojují s širšími, v dálce tušenými kontexty: vztahem sběračů k náboženství a víře, nevyhnutelné všudypřítomnosti obrandovaných konzumních produktů nebo stěží uchopitelnému ochromujícímu vlivu neviditelné ruky trhu. Velkorysou, více než dvou a půl hodinovou stopáží tyto motivy proplouvají jakoby mimochodem, ale vždy rozšiřují záběr filmu k novým horizontům. Olanda i proto nikdy nevyústí v tezovitou rozprávku o šlechetných, na kapitalistické periferii živořících divoších, ale v té nejlepší tradici cinema verité dává zakusit hloubkový ponor do neznámého, a přitom v něčem velmi povědomého společenství.