Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Volání smečky / Dogman

Volání smečky / Dogman

kritika / Jarmila Křenková / 6. 1. 2019

Marcello živoří na zchudlém italském předměstí, kde se mezi chátrajícími činžáky a zastavárnami s oprýskanými fasádami kromě místních zlodějíčků a gangsterů prohání jenom vítr a prach. V přímořské krajině i přes soustavný sluneční svit převažuje atmosféra rozpadu a bezútěšnosti. Prázdninová Itálie je odtud vzdálená asi stejně jako Maledivy, vysněná destinace Marcellovy malé dcerky. Ani jejich společné výpravy na moře a průzkum světa pod hladinou neevokují letní bezstarostnost. O tom, jak pevně vrostl do nehostinné krajiny, kde platí pouze zákon silnější smečky, nejlíp vypovídá, když bezelstně přizná, že za celý svůj život nebyl ani v Kalábrii.

Hrdina filmu Dogman Mattea Garroneho je muž drobné postavy s výrazem týraného štěněte. Dokonce i svou konstitucí působí v místní komunitě nepatřičně, jako slabý kus. Přes den provozuje salon pro psy, v noci dealuje kokain. Jedním z jeho klientů je hromotlucký primitiv Simoncino, který svými excesy terorizuje široké okolí. Simoncinova zvyšující se spotřeba drog a Marcellova touha po penězích a lepší existenci svede nesourodou dvojici do podivného spojenectví, které je přes záblesky náklonnosti hlavně animálním bojem o dominanci a v samém důsledku i o holé přežití. Marcello zprvu ochotně přistupuje na Simoncinovy hry a obhajuje jeho nekontrolovatelné výbuchy agrese; kdo je kořist a kdo agresor, ale nikdy není zcela jednoznačné.

Garrone v Dogmanovi zachytil dynamiku lidské smečky, která se příliš neliší od té psí. Soustředí se na introspektivní vhled do života obyčejného člověka smýkaného vnějšími okolnostmi, které fatálně ovlivňují jeho úsudek, rozhodování a činy. Marcello je ambivalentní postava, která má v sobě něhu, ale i syrovou brutalitu. Na první pohled působí jako introvertní dobrák, který si nejlépe rozumí se zvířaty. Zůstává ovšem otázkou, zda to není jen proto, že jeho strohá provozovna je jediné místo, kde může získat nad někým kontrolu. Když láskyplně konejší své svěřence, zásadně je oslovuje amore, zároveň je ale zavírá do těsných železných kotců a při zkrášlovacích procedurách je drží na velmi krátkém řetězu.

Zásadní podíl na přesvědčivosti Marcella a procesu jeho kumulujícího se zoufalství, které vede nakonec k naprostému šílenství, má soustředěný herecký výkon Marcella Fonteho, za nějž získal ocenění na letošním festivalu v Cannes. Garrone má cit pro vedení herců a dovede pracovat s neherci; navíc se vyprofiloval jako tvůrce, který se v duchu tradice italského neorealismu soustavně zajímá o společenské okraje, protagonistům jeho filmů je vlastní nějaký druh vyčleněnosti a není mu cizí ani práce se žánrem. Například svým předchozím filmem Pohádka pohádek sebevědomě vykročil do v současnosti nepříliš probádané žánrové krajiny lidového folkloru, v Dogmanovi zase pracuje s gangsterkou nebo filmem o pomstě.

Dogman je poměrně přímočarý, občas příliš doslovný a především univerzálně srozumitelný stále přítomnou metaforou krušného psího života. Garronemu se ale podařilo vyhnout klišé a lacinému dojímání. Má sice sklony k opulentnosti a výrazné stylizaci podobně jako třeba Paolo Sorrentino, ale tím, že se na rozdíl od svého proslulejšího generačního souputníka věnuje spíš estetizaci obyčejnosti a průzkumu spodních proudů společnosti, převažuje v jeho vidění světa tlumená uměřenost. Dogman je proto vizuálně podmanivý svým kompozičním minimalismem a dlouhými, pomalu plynoucími obrazy s převahou chladného svícení a ostrých kontrastů modré a šedé. A přestože se odehrává v nelítostném a drsném prostředí, rozlehlé perspektivy vylidněné periferie, které se prolínají s pohledy do tlumeně osvětlených nočních ulic i stříbrnými odlesky světla na mořské hladině, utvářejí místy až rozvolněně snové tempo.

Působivá scéna finální konfrontace Marcella a Simoncina tak sice ústí v inferno nekorigované brutality, které připomíná naturalismus S. Craiga Zahlera, vzápětí se ale vytrácí do nicoty mlžného oparu šedavého svítání. Vzápětí už se z něj opět vynořují nepříjemně střízlivé kontury reality a posledním, nekompromisně detailním pohledem do Marcellovy tváře se Garronemu podařilo zvýznamnit kontrast mezi doznívající noční můrou a jasně přítomným vědomím tragického činu, který nelze vzít nikdy zpět.

Dogman (Itálie, Francie, 2018, IMDb)
Režie: Matteo Garrone, scénář: Ugo Chiti, Massimo Gaudioso, Matteo Garrone, kamera: Nicolai Brüel, střih: Marco Spoletini, hudba: Michele Braga, hrají: Marcello Fonte, Edoardo Pesce, Nunzia Schiano, Adamo Dionisi, Francesco Acquaroli ad., 102 minut, distribuce: CinemArt (premiéra v ČR 25. 10. 2018).

Dogman (Itálie, Francie, 2018, IMDb)
Režie: Matteo Garrone, scénář: Ugo Chiti, Massimo Gaudioso, Matteo Garrone, kamera: Nicolai Brüel, střih: Marco Spoletini, hudba: Michele Braga, hrají: Marcello Fonte, Edoardo Pesce, Nunzia Schiano, Adamo Dionisi, Francesco Acquaroli ad., 102 minut, distribuce: CinemArt (premiéra v ČR 25. 10. 2018).

Přečteno 2144x

Článek vyšel v časopise Cinepur #120, prosinec 2018.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Zatím nikdo nehodnotil.

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.

Hodnocení filmu

Dogman

****  ČTENÁŘI (3.3)


komentáře

    přepište kód:

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #144

#144

prosinec 2022



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY kritika

Utama / Mezi domovem a sopkou

Království: Exodus / Von Trierův vánoční žertík z nemocnice

Zábavný – punkový, ale málo / Seriál Pistol a jeho hudba

Skandály ve službách Jejího Veličenstva / Koruna

Kvík / Až si zase příště dáte klobásku

Stane se to znova a znova / Dexter: Nová krev

BANGER. / Film, který by rád všechny pochcal

Trojúhelník smutku / Škodolibá plavba společenskými hierarchiemi


DALŠÍ Z RUBRIKY

144 Editorial

Candyman. Candyman. Candyman. Candyman… Candyman Candyman

Životopis ve čtyřech aktech / Portrét Nagisa Óšima

Blondýnka / Páni mají raději oběti

Rimini / 41⁄2

Úvod k tématu Devadesátky

R.N.M. / Člověk člověku medvědem

Znamení doby / Kolaps a apokalypsa v kinematografii devadesátých let


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Orba v srdeční krajině / Minari

Nesem vám noviny, dojměte se / Zprávy ze světa

Všechny vidlákovy světa i ten můj / Americká elegie

Hororové nedochůdče / Další jehňátko

Velkej chlap potřebuje velkej diamant / Drahokam


RUBRIKY

anketa (32) / český film (119) / český talent (39) / cinepur choice (33) / editorial (119) / fenomén (83) / festival (117) / flashback (17) / fragment (18) / glosa (243) / kamera-pero (16) / kauza (1) / kniha (132) / kritika (1116) / mimo kino (192) / novinka (825) / pojem (36) / portrét (52) / profil (100) / reflexe (27) / report (150) / rozhovor (187) / scénář (4) / soundtrack (88) / téma (1029) / televize (138) / událost týdne (291) / videohra (83) / web (46) / zoom (174)

Cinepur #120 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #120, prosinec 2018

Z obsahu tištěného čísla:

Věřím v zázrak ve skutečném světě / Vojtěch Domlátil (Kamila Boháčková, profil)

Editorial 120: Muž ve filmu (Jindřiška Bláhová, editorial)

Jak definovat mužnost na plátně (Kamil Fila, téma)

Úvod k tématu 120: Muž ve filmu (Lukáš Skupa, téma)

Smíření v měsíční pustině / První člověk (Dan Krátký, kritika)

Paranoia v polské kinematografii / Festival ve Gdyni (Martin Svoboda, report)

+ více...