Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Poté co byl dánský režisér Lars von Trier kvůli vtipu o Adolfu Hitlerovi na sedm let vykázán z festivalu v Cannes, se triumfálně vrátil s filmem Jack staví dům. V příběhu o sériovém vrahovi, který se na cestě do pekel zpovídá ze svých zločinů, se vraždí děti, odřezávají ženská ňadra nebo ustříhávají zvířecí končetiny. Po hyzdění genitálií v Antikristovi nebo nehraném sexu v Nymfomance testují hranice diváků syrově naturalistické scény sadismu, které spolutvůrce Dogmatu 95 „zcizuje“ mrazivě tarantinovskou nadsázkou. Jeho smysl pro černý humor ale sdílela pouze část publika, zatímco ta druhá masově opouštěla kinosál. Znechucení bylo zřejmě i ve vlně negativních ohlasů v médiích. Peter Bradshaw v deníku The Guardian například uvedl, že snímek splaskne jako papírový sáček. Vyvolá sice silné emoce, ale v divákově mysli nic neutkví, snad kromě týrání káčete. Organizace na ochranu zvířat PETA případ prošetřila a naštěstí došla k závěru, že jde o trikovou sekvenci. Ředitel canneského festivalu Thierry Frémaux však přesto Trierovu novinku kvůli kontroverznímu obsahu raději vyčlenil z klání o vítězství a opatrně, nebo možná stále ještě za trest, ji zařadil do nesoutěžní sekce.

Explicitní zobrazení krutosti a utrpení, které vyvolalo takové pohoršení, je přitom součástí vizuální kultury již po staletí, ať už se jedná o vysoké umění nebo lidovou, potažmo populární kulturu. Snímek Jack staví dům uvízl v mediální bublině, která reflektuje především divácké reakce a často opomíjí strukturní kvality díla s bohatou obrazovou texturou a množstvím kulturních odkazů. Trierova postmoderní pastiš cituje podoby zla napříč stoletími, ať ve spojitosti s náboženstvím a mystikou, jako jsou odkazy na triptych Zahrada pozemských rozkoší od nizozemského renesančního malíře Hieronyma Bosche, nebo malby anglického preromantického básníka Williama Blakea. Nebo ve spojitosti s racionalitou a technologickým pokrokem, který umožnil přesnější fotografickou a filmovou dokumentaci masových vražd, diktátorských režimů a genocid.

Kromě utrpení samotného však Trier poukazuje ještě na něco dalšího, na selhání tzv. velkých příběhů, nefunkčnost myšlenkových systémů ať už náboženských nebo politických. Hroutí se i Jackův metanarativ o vznešenosti a umělecké podstatě násilí. Přes okázalou prezentaci vlastní krutosti má protichůdná postava neustálou potřebu své sadistické jednání racionalizovat a vysvětlovat. Trier Jackovu teatrálnost podkopává i tím, že obdařuje vraha obsedantně kompulzivní poruchou, z níž vyplývá řada absurdních situací, nebo tím, když se sadista zpovídá cynickému průvodci dantovským peklem Vergiliovi. Temná parodie na psychologické thrillery o sériových vrazích vypráví nikoli o geniálním umělci, ale o vítězství sociální patologie a selhání společnosti jak na úrovni duchovní, tak systémové.

Zástupci zákona a spravedlnosti jsou Jackovi jen pro smích, protože mu nedokážou zabránit v dalším vraždění. Jako by současná realita byla pouze zablácenou stokou a naděje jen iluzí. Ale ukazuje se, že rovnováha dobra a zla možná v Trierově univerzu přece jen existuje. Vedle „nízkého“ lidského zla se totiž objevuje i zlo indiferentní, nelidské. Ve fantaskním epilogu, již zcela odpoutaném od syrového naturalismu, se díváme tváří v tvář mytologickému peklu. Sopečným chřtánem, který pohlcuje hříšníky, nahlížíme do nitra planety, která trestá lidskou krutost a ego. Nebo je to jen iluze a dobro a zlo je zaměnitelné, stejně jako světlo a stín na filmovém negativu?